Už roky se pořád dokola mluví o sjednocování antisystémové (protiglobalistické) opozice. Jenže k čemu je sjednocování lidí, kteří nemají ani peníze, ani kontakty, ani analytické schopnosti ani schopnosti organizační a jsou názorově beznadějně izolováni od většinové společnosti. Nuly můžete sčítat a násobit, ale pořád je výsledek nula. Je možné pořádat setkání, na které chodí pořád stejná skupina lidí a mohou se navzájem ujišťovat, že mají pravdu (v mnoha věcech ji opravdu mají), ale tím jejich role končí. Pro pár politiků a provozovatelů webů je z toho slušné živobytí, ale není to cesta ke změně.

Zajímavé to začne být, až se pro změnu začnou angažovat i někteří příslušníci vyšších vrstev, jejichž možnosti jsou někde úplně jinde. To ostatně potvrzuje i historická zkušenost. Ještě nikdy se nestalo, že by chudina prosadila změnu. Ale může ji prosadit v alianci s nějakou kontraelitou.

Tímhle úvodem vysvětluji, proč velice vítám prezidentskou kandidaturu „betonového krále“ Tomáše Březiny. Nejsem schopen komentovat jeho politický projekt, ale jako osobnost ho sleduji už řádově 20 let. Hrdě se hlásí k tomu, že jezdil trabantem a nosil při tělocviku červené trenýrky. Jeho podniky si nikdy nebraly eurodotace, to se raději spokojil s menším ziskem. Když je prodával, trval na tom, že zůstanou v českém vlastnictví (i když mohl dostat o nějakou miliardu víc). Celý život se okázale vysmívá anglickým manažerským slovíčkům a korporátním zvyklostem. Rozdíly mezi dělnickými a manažerskými platy jeho zaměstnanců připomínaly husákovské rovnostářství (zde myšleno v dobrém). A neměl problém chodit do tvrdých čelních konfliktů.

To všechno nemusí vůbec znamenat, že Karel Březina bude prezident. Ale pokud by tenhle typ osobností začal ovlivňovat český politický život, bylo by to neuvěřitelně pozitivní.

(zdroj: petrhampl.com)