Zatímco v českých médiích ještě převládá vítězný ryk, v zemích na Západ od si už přiznávají, že nedokážou dlouhodobě snášet sankce. Že škodí Západu mnohem víc než Putinovu režimu. Sociologicky je zajímavé, proč si to někteří dokážou přiznat a rozbíhá se o tom diskuze, zatímco u jiných témat to tak není (migrace, zelený úděl, gender apod.).

Logické vysvětlení je, že někteří na válce vydělávají a jiní prodělávají. Těch, kdo vydělávají, je víc mezi bohatými, ale není to tak úplně jednoznačné. I mnozí příslušníci nejvyšších vrstev ztrácejí. Stojí tedy finanční zájem proti finančnímu zájmu a mocenský zájem proti mocenskému zájmu. Není nic jako jednotný stavovský zájem těch nahoře. Chaos. Podobně jako u covidu, který byl supervýhodný pro farmacii, ale zničující třeba pro letecký průmysl.

Proč se někdy společný stavovský zájem vytvoří a jinde ne? Obávám se, že jedním z klíčových faktorů je čas. Manažerská kultura je kreativní a každým dnem se stává, že někteří z těch, kdo na tom ještě včera prodělávali, najdou nějakou cestu, jak té situace využít. Přesně to se stalo se Zeleným údělem. Nejprve byla většina byznysu proti, ale postupně se učili na klimatickém šílenství bohatnout, až to začali jednomyslně podporovat. S válkou by tomu nebylo jinak, pokud by trvala dost dlouho.

(zdroj: petrhampl.com)