V médiích se začínají objevovat texty, které varují před novým kolem obchodní války a předvídají děsivé důsledky typu hluboké hospodářské krize a masové nezaměstnanosti. Pouze ekonomové kolem Institutu Václava Klause upozorňují, že skutečnost je složitější a zdaleka ne jednoznačně černá. Narazili jsme na obvyklý rozdíl mezi těmi, kdo mechanicky opakují tzv. pravicové poučky, a mezi těmi, kdo s ekonomickou teorií pracují jako s analytickým nástrojem a kdo se snaží pochopit, co se děje.

Nicméně převládající vyprávění hovoří o obchodní válce. Spojené státy uvalují cla na dovoz některého zboží z EU. EU omezuje dovoz některého amerického zboží. Totéž se děje mezi USA a Čínou. A všichni omezují dovoz z dalších oblastí. Podle fanoušků globalizace by to měl následovat kolaps. Jenže americké ekonomice se daří nejlépe za posledních několik desítek let. Západní Evropě se daří mizerně, ale to je proto, že je řízena nejstupidnějším byrokratickým aparátem, jaký kdy lidské dějiny poznaly.

Na první pohled vypadá globalizační vyprávění logicky. Když máte přístup na světové trhy, můžete získat více zákazníků. Můžete se specializovat na užší produkt a dosáhnout mistrovství. V důsledku toho pak můžete lépe platit své lidi. A na druhé straně si mohou lidé v obchodech vybírat zboží od více dodavatelů, tudíž získat vyšší kvalitu za nižší cenu. Ve společenských vědách to pokrývají poměrně složité koncepty jako „dělba práce“ nebo „komparativní výhody.“

Po více než 150 let to tak fungovalo. Když rostl mezinárodní obchod, všem se dařilo lépe.

Jenže teď máme za sebou dvě desetiletí, kdy se zvyšují objemy mezinárodního obchodu, korporacím rostou zisky, členům představenstev rostou bonusy a životní úroveň normálních pracujících klesá. Z pohledu většiny obyvatel začaly nevýhody globální ekonomiky převažovat nad výhodami.

Jaké jsou ty nevýhody? Vypíchnu jen dvě, spíš pro ilustraci.

Narušení či případně dokonce likvidace místní kultury. To není jen otázka toho, jestli se lidé cítí dobře. Když nějaká skupina lidí přijde o svou kulturu, životní styl, svá přesvědčení a vžité vzorce chování, ztrácí také schopnost prosazovat své zájmy. To pak nutně vede k tomu, že pravidla se postupně mění, mezinárodní managementy si přisvojují stále větší část hodnoty a pracující dostávají o to méně.

Jenže to jde ještě dál. Globálnější aktivity s sebou přináší také to, že narůstají větší organizace a ty koncentrují více moci, včetně moci politické. Ovlivňují zákony nebo je rovnou určují, kupují si ministry, úředníky a soudce, prosazují do škol svoje vzdělávací programy, obsazují média… a postupně tak likvidují veškeré demokratické mechanismy a prosazují regulace zaměřené proti místním firmám. Managementy korporací nejsou ani v nejmenším motivovány na udržení přijatelných poměrů v jednotlivých zemích. Jejich manažeři nevidí dál než na bonusy za nejbližší kvartál. Když vypálí jednu zemi, jdou dál. Osud tamních lidí už nikoho nezajímá.

Trumpova ochranářská opatření jsou návratem k rozumnější ekonomice z dob, kdy lidé pracovali a vyráběli s cílem zajistit si rozumný životní standard. Trh byl mechanismem, který toho umožňoval dosáhnout. Ono to může na první pohled vypadat jako detail, ale byl to úplně jiný svět než svět, kde cílem je zvyšovat korporátní zisky, a kde korporace stojí nejen nad zákony, ale také nad tržními zákonitostmi.

Otázkou ovšem je, zda je ještě možný hladký návrat k takovému hospodaření. Nepřinese to opravdu hospodářský kolaps? Ano, k hospodářskému kolapsu může dojít v těch zemích, kde budou u moci lidé, kteří umí pouze zvyšovat daně a posílat víc a víc peněz do ciziny. Konec konců, řádění Miroslava Kalouska na ministerstvu financí je ještě v dobré paměti. Ke stejné katastrofě může dojít, pokud budou hospodářskou politiku určovat lidé fakticky pracující pro korporace v naději, že tam pak dostanou místa. Konec konců, stejně už v těch korporacích působí jejich manželky a jejich synové v neziskovkách podporovaných těmi korporacemi.

Obyvatelé zemí s rozumnými vládami podporujícími místní malé a střední podniky a usilující o domácí kontrolu nad vlastní ekonomikou (jak to bylo třeba v českých zemích v první polovině 90.let) se ale bát nemusí. I kdyby k určitému ekonomickému poklesu došlo, může být vyrovnán změnami v rozdělení národního bohatství. Méně globalizace, více bezpečí, kvalitnější život. Ostatně, řada ekonomů píše už minimálně 20 let, že bude zapotřebí se tímhle směrem pohnout.

(zdroj: petrhampl.com)