Zejména s ohledem na to, že ekonomická krize se stává něčím dlouhodobým a trvalepřítomným. Krize, kterým v posledních letech čelíme, totiž nejsou ani důsledkem hospodářského cyklu ani přírodních podmínek ani jiných vnějších záležitostí, ale přímým a nutným důsledkem jednání západních vlád. Jsou důsledkem aktivit zaměřených na zničení vlastních ekonomik. Jednou si vymyslí zelený úděl, podruhé rozpoutají válku, potřetí přijdou se sankcemi, které nás poškodí víc než trestanou zemi. S takovými politiky, manažery a ekonomy máme jedinou jistotu – vždy budou schopni vymyslet něco, co způsobí další zchudnutí země.

Nicméně zpět k dětem. Ty příčina je jednoduchá. Mít děti je po všech stránkách nevýhodné. Rodiče dětí jsou chudší, méně šťastní a jejich životy jsou méně stabilní. Není žádná oblast, kde by na tom byli lépe než ostatní. Stojíme tedy před jevem, který je výhodný a potřebný pro společnost jako celek, ale nevýhodný pro rodiče. Jak ukazuje příklad Maďarska, masivní přerozdělovací programy mohou situaci výrazně zmírnit, ale nedokážou ji zcela vyřešit (i přes nárůst posledních let je maďarská porodnost nižší než česká). Zdá se, že nepomáhá ani náboženství – evropské země s nejvyšší návštěvností bohoslužeb jsou také zeměmi s nejnižší porodností. Nenaplnily se ani naděje spojované se státem podporovanými částečnými úvazky a kojícími koutky ve firmách. Pomohly některým manažerkám objevit se na titulních stránkách časopisů, ale nezměnily trend.

V takových případech existují pouze tři řešení:

Za prvé. Přinucení. Lze si přestavit, že třeba v Číně bude určitý počet dětí povinností. Vzhledem k tomu, jak pokročila reprodukční medicína, přestává hrát neplodnost roli. Stát tedy může děti nařídit. V jemnější podobě by to znamenalo třeba drastickou daň z bezdětnosti. Tresty a daně se dají zvyšovat tak dlouho, až začne dětí přibývat.

Za druhé. Sdílení nákladů. Ukazuje se, že plošné zvyšování přídavků motivuje různé skupiny v různé míře a že výsledkem může být nežádoucí demografická změna, respektive zvýšení podílu těch skupin, se kterými jsou spojeny největší náklady, nejnižší pracovní výkony a které nejsou schopny zajistit pokračování národní kultury.

Jsou ale i další možnosti. Mohou vypadat třeba takto. Žena dá vládě nabídku: Je mi 24, jsem elektroinženýrka s IQ 112, úplně zdravá, nabízím dítě se svým manželem vysokoškolákem, nabízím, že s ním budu tři roky doma a pak se o něj normálně starat. Kolik, státe, zaplatíš? Dva miliony? To se na to můžu vykašlat. Čtyři miliony? Jdu do toho! Odměna bude vyplácena v měsíčních splátkách po dobu 20 let. Když dá stejnou nabídku 36letá žena s nedokončeným základním vzděláním a čtyřikrát trestaným partnerem, získá samozřejmě úplně jinou částku.

Na ministerstvu práce bude sedět nějaký úředník (jeden by úplně stačil), který bude sledovat demografické trendy a jednou ročně aktualizuje tabulku.

No, a pak je ještě třetí možnost. Státní ústavy, kde se budou plodit a vychovávat děti, přičemž některé činnosti mohou zadávat soukromým firmám nebo rodinám.

Co z toho se vám líbí? Asi nic. Chtěli bychom, aby děti byly počínány z lásky a aby vyrůstaly v harmonických úplných rodinách. Sociologové určit snadno zjistí, že takové děti mají méně problémů. Problém je ale v tom, že takové případy jsou příliš vzácné, než aby mohly zajistit přežití národů.

Ostatně, po většinu dějin děti vyrůstaly v podmínkách, které nebyla zdaleka ideální, a přesto lidstvo přežilo. A mezi námi, ona ta inženýrka bude své dítě milovat, i když si nechá zaplatit čtyři miliony.

Není to problém, který bychom měli řešit letos či příští rok. Ale rozhodně něco, o čem je dobré výhledově přemýšlet.

(zdroj: petrhampl.com)