Na tomhle místě zpravidla nevyprávím příběhy z osobního života, ale tentokrát udělám výjimku. Před dlouhým časem se stalo, že J.X. Doležal napsal (tehdy ještě to Reflexu) článek o tom, že až někde potká osobně Hampla, plivne mu na pleš. Prý mám s sebou nosit kapesníček. A co se nestalo, po čase jsme se potkali ve vlaku z Kralup do Prahy. Požádal jsem ho tedy, aby svou hrozbu splnil. Neměl jsem v úmyslu ho mlátit. Mám proti němu navíc 10 centimetrů a 30 kilo a připadalo by mi to trochu zbabělé. Navíc pan redaktor působí, že trpí rakovinou nebo něčím takovým. Nicméně byl jsem zvědavý na jeho reakci. Poznal mě okamžitě, mluvil se mnou velmi zdvořile a přátelsky, ale když došlo na plivnutí, neměl se k činu. Prý už si ten článek nepamatuje a napíše toho tolik a prý nemůžu brát vážně všechno, co řekne. Jak se ostatně dalo čekat.

Druhý den jsem se tím pochlubil na facebooku a J.X. Doležal reagoval sérií postů o tom, že k němu prý cítím homosexuální přitažlivost. Pak jsem na tu příhodu pozapomněl. Ale pan redaktor nikoliv. Včera přidal na Šafrově Fóru24 v článku o něčem úplně jiném tohle:

„Pan Hampl mne jednou potkal – někdy před pěti šesti lety – ve vlaku těsně před Prahou a asi deset minut se mě vyptával, zda si jej pamatuji. Nepamatoval jsem si. Pak mi řekl, že je Hampl, a já nevěděl, kdo je pan Hampl. Pak mi říkal, že jsem o něm před řadou let psal nehezky, a já si opět nepamatoval. Pak jsem vystoupil, a doma jsem si dohledal, že jsem o nějakém panu Hamplovi, který byl jedním z křičících antiislamistů v roce 2015, skutečně psal. Posteskl jsem si na FB, že si fakt všechny tyhle lidičky nemůžu pamatovat, a pan Hampl připsal, že jsem vypadal, že mám strach, aby mi nedal pár facek. Vzhledem k jeho nevysoké postavě to působilo velmi úsměvně…“

Zajímavá je ta nevysoká postava. V době internetu si přece může každý během pár vteřin vybrouzdat, jak to je s mou „nevysokou postavou“. Jenže informace se netřídí podle toho, jestli jsou pravdivé. Třídí se podle toho, jestli se hodí do určitého příběhu a jestli je publikum chce slyšet. A tady by se hodilo, abych byl tak maličký a slaboučký, že mě J.X. Doležal odfoukne.

Když takoví lidé třídí zpravodajství z bojiště, jak to asi může dopadat?

Mimochodem, minulý týden jsem v metru potkal mentálně postiženého anticivilizačního aktivistu Michala Pavlorka (donedávna „řídícího komisaře studentské rady filosofické fakulty“), který kdysi přesvědčil rektora Zimu, aby nechal cenzurovat mou knihu. Tak jsem ho požádal, aby mi zopakoval do očí, že jsem fašista a vysvětlil proč. Dozvěděl jsem se od něj, že přímo fašista nejsem, nicméně omlouvat se mi nebude. A statečně hájil tezi, že lidé jako já by měli být šikanováni a zcela vytlačeni z veřejného prostoru. O.K., je to jeho názor.

Ale stejně jsem zvědavý, jestli si zase přečtu, že jsem se třásl před obrem Pavlorkem.