Vzhledem k tomu, že se blížíme polovině října, mělo by být už dávno jasno, jak vysoká bude daň z přidané hodnoty. Teoreticky by pro obě sazby měla od ledna platit jednotná sazba17 apůl procenta. Alespoň to předpokládá platná legislativa. Zdánlivě jasnou budoucnost komplikuje vládní návrh, který počítá se zachováním dvou sazeb ve výši15 a21 procent. Problém je v tom, že kabinet sice tuto variantu už jednou prosadil, ale později nedokázal přehlasovat senátní veto. A protože se premiérovi stále ještě nepodařilo přesvědčit část poslanců ODS, aby návrh podpořili, zůstává případná změna sazeb otevřená.

Do hry potom vstoupila ještě jedna možnost. Ve sněmovním rozpočtovém výboru totiž tento týden prošel návrh, aby zůstaly zachovány sazby na současné úrovni14 a20 procent. Takže zmatek kolem této daně nemůže být větší a nejenom veřejnost, ale i podnikatelé stále nemají jistotu, s jak vysokým daňovým zatížením mohou od začátku příštího roku počítat. Rozruch kolem této daně je, alespoň měřeno selským rozumem, zbytečný. Kabinet se pokouší o změnu v době, kdy klesá spotřeba firem i domácností. Což se projevuje i v nižším výnosu z této daně. I když je letos nižší sazba o čtyři procenta vyšší, než byla vloni, do státní pokladny se zatím vybírá výrazně méně, než bylo původně plánováno.

A protože nic nenasvědčuje tomu, že by lidé a firmy začali překotně utrácet, další zvýšení sazeb DPH státní pokladnu příliš nenaplní. S trochou zjednodušení řečeno, kdyby se politici zavázali, že několik měsíců nebudou nic dělat, přispěli by k lepšímu ekonomickému fungování země více, než když se snaží o nejrůznější změny. A těch je v některých oblastech za léta požehnaně. Například za posledních osmnáct let došlo u daní z příjmů ke 120 novelám. Což dokumentuje skutečnost, že daňový systém postrádá jasně danou návaznost, dlouhodobější stabilitu, a tím pádem i předvídatelnost. Přitom to jsou věci, které jsou důležité pro podnikatelské prostředí v zemi.

Nelze se proto divit tomu, že se firmy příliš nevrhají do investic, byť mohou získat úvěry za mimořádně výhodných podmínek. Například guvernér České národní banky v rozhovoru pro Hospodářské noviny takovéto chování kritizuje a zároveň s nadsázkou uvažuje o rozhazování peněz z vrtulníku. Tedy o snaze vnutit firmám a lidem peníze, aby začali utrácet. Čímž by se mohla oživit spotřeba a mohlo by to přispět k ekonomickému růstu. Pochopitelně finance by nepadaly zadarmo z nebe, ale tvořily by je nejrůznější výhodné půjčky. Podpora od centrální banky by se mohla týkat například i proplácení části úroků, které musí lidé splácet při hypotékách. Problém je v tom, že ve Spojených státech amerických příliš snadná dostupnost hypoték nakonec přivedla banky do závažných problémů v momentu, kdy je klienti nebyli v masivním měřítku schopni splácet. Což vyústilo ve světovou finanční a později i ekonomickou krizi.

S jejich důsledky se většina této planety vypořádává dosud. Dopady této události pociťuje rovněž Česká republika. Ať už v problémech s vývozem, který tvoří hlavní část tuzemského hospodářství, nebo v nervozitě a obavách z budoucnosti, které se promítají mimo jiné do nižší spotřeby firem a domácností. Takže motivaci k většímu utrácení lze hledat spíše v této sféře, než ve snaze nějakým způsobem zlevnit přístup k penězům, nebo znevýhodnit nejrůznější formy spoření.

V atmosféře, kdy mají lidé obavu ze ztráty zaměstnání, kdy od kabinetu neustále slyší o dalších škrtech ve státních výdajích a kdy firmy zatím nevěří, že se ekonomika ve světě dostane na dráhu dlouhodobějšího růstu, se důvěra v lepší budoucnost jen tak nevrátí. Pokud bych měl použít příměru guvernéra centrální banky, lidé by sice mohli peníze rozhazované z vrtulníku posbírat, ale místo utrácet do obchodu by s nimi běželi v současné atmosféře domů a nacpali by si je do slamníku, aby měli rezervu na horší časy. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele