Petr Hartman: Finanční ústava

11.10.2012 7:28 | Zprávy

Přepočítá-li se státní dluh České republiky na jednoho obyvatele, potom vyjde číslo převyšující 157 tisíc. Právě tolik korun pomyslně dluží každý občan této země. Navíc zmiňovaná částka se bude neustále zvyšovat. Vždyť plánovaný schodek státního rozpočtu na letošní rok činí 105 miliard korun a návrh na příští rok počítá s jeho poklesem o pouhých pět miliard.

Petr Hartman: Finanční ústava
Foto: Hans Štembera
Popisek: Premiér Nečas s Miroslavem Kalouskem

Konkrétně to znamená, že se státní dluh České republiky pomalu blíží hranici dvou bilionů. Už v současné době tak výrazně převyšuje plánované roční příjmy státního rozpočtu. Zjednodušeně řečeno, kdyby se všechny tyto finance nevyužily na nic jiného než na zaplacení dluhu, stejně by to nestačilo. Z pohledu fungování země i její důvěryhodnosti v zahraničí to není úplně důležité. Podstatná v této souvislosti je výška dluhu v poměru k hrubému domácímu produktu. A toto číslo by v letošním roce mělo nepatrně překročit čtyřicetiprocentní hranici.  

Ve srovnání s většinou členských zemí Evropské unie to stále není žádný mimořádný výsledek. Vždyť například sousední Německo se dostalo nad 80 procent, Itálie nebo Řecko překračují stovku a k ní se blíží například Belgie nebo Portugalsko. Na příkladu Irska je pak zřejmé, že z nízkých čísel se dá relativně rychle dostat k těm vysokým. Zmiňovaná země se mohla v roce 2007 chlubit dvaceti pěti procentním poměrem dluhu k hrubému domácímu produktu, přitom už za tři roky se dopracovala k 95 procentům. Stačilo zhroucení trhu s nemovitostmi, které přivedlo do velkých problémů irské banky, na jejichž záchranu musel stát vynaložit značné sumy a země zabředla do dluhové pasti.  

Proto nelze vyloučit, že z nějakého jiného důvodu by se podobné problémy mohly v relativně nepříliš vzdálené budoucnosti týkat rovněž České republiky. Aby podobné riziko bylo sníženo, hodlá vláda v parlamentu prosadit zákon o rozpočtové zodpovědnosti, který bývá zjednodušeně označován jako finanční ústava. Jak už z úplného názvu vyplývá, měl by nastavit pravidla, která by nutila politiky chovat se rozpočtově zodpovědně. Pod tím si lze představit různé způsoby, jak zkomplikovat zvyšování dluhu. Má k tomu sloužit zavedení padesáti procentní hranice, nad kterou by zadlužení země v poměru k HDP nemělo stoupnout.  

V konfrontaci se současným stavem tak mají politici k dispozici ještě téměř desetiprocentní rozmezí, ve kterém mohou dluh zvyšovat. Byť by přitom museli plnit určité podmínky. Pohyboval-li by se dluh v intervalu 40 až 45 procent, musela by vláda zdůvodnit, proč tomu tak je, a zároveň navrhnout opatření, která by měla vést ke snížení deficitu. V rozmezí 45 až 48 procent by musel kabinet zároveň zmrazit minimálně tři procenta výdajů ze schváleného státního rozpočtu pro daný rok. Mělo by následovat snížení platů ústavních činitelů s výjimkou soudců a zmrazení mezd zaměstnanců ve veřejných službách a státní správě. V rozpětí 48 až 50 procent by musela vláda předložit do sněmovny návrh vyrovnaného nebo přebytkového státního rozpočtu a rozpočtů nejrůznějších státních fondů. A pokud by se dluh přehoupl nad padesátiprocentní hranici, musel by kabinet požádat sněmovnu o vyslovení důvěry.  

Pochopitelně všechno to jsou zatím návrhy, které musí projít parlamentem. Navíc pro ně vláda potřebuje získat ústavní většinu. Takže se na podobě zákona o rozpočtové zodpovědnosti bude muset dohodnout s opozicí. Bude-li úspěšná, ještě to samo o sobě neznamená, že se země nebude dále zadlužovat. Jednak k hospodárnému chování není potřeba speciální zákon. Zodpovědné zacházení se státními penězi by mělo být samozřejmostí. Pokud není, potom existují nejrůznější triky, jak formálně vykazovat dluh v takové výši, aby odpovídal požadovaným kritériím. Hrozba snížení platů ústavních činitelů je může motivovat právě k takovémuto chování.  

Paradoxně stanovení limitů může brzdit skutečné reformy, které v delším horizontu mohou přinést výrazné úspory. Konkrétně v tom, že jejich zavádění přináší mimořádné náklady, které se do výše dluhu mohou krátkodobě negativně promítnout. V neposlední řadě může být hlavní motivací vzniku zákona o rozpočtové zodpovědnosti skutečnost, že nějaký typ dluhové brzdy mají v sousedních zemích. Tím, že by ji zavedla i Česká republika, zapadla by do této společnosti a zahraniční investoři a instituce by ji mohli vnímat jako stát, který bere problém zadlužení vážně. V ekonomicky nejisté době jsou totiž často důležitější nejrůznější gesta než skutečné činy.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: rozhlas.cz

Ing. Lumír Aschenbrenner byl položen dotaz

Green Deal

Je nějaká šance, že to zelené šílenství skončí? Vždyť pokud budeme jediný, kdo mu podlehne, tak planetu to nezachrání a nás to žene jen do zkázy. Nebo myslíte, že nám lidem přinese něco dobrého? Co? Už takhle je naše ekonomika dost nekonkurence schopná – to je jen samé omezení, nařízení a byrokracie...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Štěpán Čábelka: Toxická feminita. 40 % žen je agresivnějších než průměrný muž

20:22 Štěpán Čábelka: Toxická feminita. 40 % žen je agresivnějších než průměrný muž

„Nemyslím si, že nám jako společnosti příliš prospívá jednostranné vykreslování mužů jako příčin vše…