Podle něj lze u prvně jmenované země jen obtížně odhadnout výši škody a její vyčíslení by si vyžádalo nepřiměřené úsilí. Svým způsobem nejde o výrok překvapivý. Naopak dokresluje pasivní přístup České republiky k podivné privatizaci Mostecké uhelné společnosti. Podle zatím nepravomocného švýcarského rozsudku z října letošního roku vyhodnotil soud počínání bývalých manažerů jako podvod a praní špinavých peněz.  

Dopustili se ho tím, že ze společnosti postupně vyvedli peníze a ty použili k její privatizaci. Došlo k tomu pomocí celé řady transakcí přes nejrůznější účty a firmy. Za to byli potrestáni odnětím svobody a peněžitými tresty. Nebýt aktivity švýcarské policie a prokuratury, nebyl by celý případ rozkryt a dotažen k výroku soudu.  

Vyšetřování v České republice vyznívalo do ztracena a rovněž přístup Česka k opakovaným žádostem Švýcarů o právní pomoc byl poněkud vlažný. Totéž se dá tvrdit i o postoji České republiky k možnosti připojit se k trestnímu řízení jako poškozená strana s nárokem na náhradu škody. Byť tuto příležitost měla už od roku 2006, neučinila to v řádném termínu, byť k tomu byla opakovaně vyzývána.  

Není proto divu, že nejnovější výrok soudu žádné odškodné České republice nepřiřknul. Ta se ho bude muset domáhat v samostatném procesu v rámci civilního řízení. Naopak je velmi pravděpodobné, že stíhání bývalých manažerů bude v těchto trestných činech zastaveno. Za stejné provinění nemůže být totiž nikdo víckrát potrestán. To neznamená, že by vyšetřování mělo v tuzemsku definitivně skončit.  

Ve hře jsou ještě lidé, ke kterým se dostaly miliony dolarů. Podle dosavadního průběhu vyšetřování se mělo jednat o úplatky, které směřovaly k lidem z okolí Stanislava Grosse. Česká policie tak může převzít důkazy, které shromáždili jejich švýcarští kolegové a může dotáhnout případ do konce i po této linii.  

V neposlední řadě by se vyšetřovatelé mohli zaměřit i na privatizaci jiných státních podniků. Konkrétně těch, u kterých k převodu ze státních do soukromých rukou měly být využity rovněž peníze vyvedené z tehdy státních podniků. V případě Mostecké uhelné společnosti byl takovýto postup shledán v rozporu se zákony.  

Bude-li civilní trestní řízení úspěšné, mohly by do státní pokladny nakonec dorazit dvě až tři miliardy korun. Je to přibližně stejně vysoká částka, jakou by stát v rámci vyrovnání měl ročně vyplácet církvím. Přitom v případě Mostecké uhelné společnosti nikoho vidina ztracených státních peněz příliš neznepokojuje, v případě církví naopak vyvolává bouřlivé reakce.