Mohl by přitom popustit uzdu své fantazii a uvažovat například o tom, zda by to nemohlo být v momentu, kdy důvěra veřejnosti v kabinet klesne pod určité procento. Je to pochopitelně nadsázka a lze ji uplatnit pouze v případě, že by si člověk nepřečetl celý text ústavy, ale pouze jeden jediný článek. V opačném případě by totiž v jiné pasáži zjistil, že to vláda musí učinit v momentu, kdy sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry, případně jí přímo vyslovila nedůvěru. V ten moment jsou totiž jakékoli spekulace zbytečné.

Z konstrukce ústavy vyplývá logická provázanost jednotlivých článků. Podobně je potřeba nahlížet i na možnost hlavy státu odvolat premiéra a tím vlastně i celý jeho kabinet. V této souvislosti nelze opět vycházet z jednoho souvětí ústavy. Konkrétně z toho ve kterém se píše, cituji:“ prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“ konec citátu. V jiné pasáži ústavy se totiž píše o tom, že kabinet je odpovědný Poslanecké sněmovně. Proto je jeho existence odvozena od toho, zda v dolní parlamentní komoře po svém vzniku získá důvěru.

Zároveň je důležité, zda v průběhu funkčního období bude vláda schopná čelit snahám o vyslovení nedůvěry. Pokud ano a premiér se sám nerozhodne rezignovat, vláda skončit nemůže. Byť by si například přímo zvolený prezident přál pravý opak. Je zajímavé, že podobné úvahy se neobjevily už dříve, kdy hlavu státu vybíral parlament. Přechodem na přímou volbu prezidenta se sice upravila určitá část ústavy, ale články týkající se pravomocí prezidenta směrem ke kabinetu se nezměnily. Teoreticky tak mohli někteří právníci připouštět nejednoznačný výklad ústavy už v době, kdy byl na Hradě Václav Havel, nebo za éry stávajícího prezidenta Václava Klause.