Logicky se to projevilo v odlivu přízně a v poklesu volebních preferencí ke dvěma procentům. Pokud nemají Věci veřejné zmizet v propadlišti dějin, musí se pokusit o vzkříšení povadlé slávy. Snaží se toho dosáhnout nejrůznějšími způsoby. Mnohé z nich působí poněkud amatérsky a pozici strany spíše dále zhoršují. Názorným příkladem může být rozruch, který Věci veřejné vyvolaly kolem církevních restitucí. Vzhledem k tomu, že podle průzkumů veřejného mínění se k nim staví negativně 70 procent lidí, mohou představovat vhodnou příležitost k získání plusových bodů u voličů.  

Problém nejmenší vládní strany však spočívá v tom, že se proti nim žádným způsobem nevymezuje. Naopak pod dohodou o navrácení majetku a finanční náhradě je i podpis představitelů Věcí veřejných. Mimo jiné to znamená, že souhlasí s rozsahem restitucí, nebo s postupnou valorizací peněžní kompenzace. Přitom v obou případech existují sporné body, na kterých mohla strana ještě před podepsáním dohody založit svůj odmítavý postoj. Byl by jen těžko zpochybnitelný a mohl by u nemalé části veřejnosti nalézt pozitivní ohlas. Řeč může být o inventarizaci vraceného majetku, o jeho ocenění, nebo o už zmiňované postupné valorizaci peněžní náhrady, která nebyla v jiných restitučních případech běžná. Věci veřejné sice na některé problémy poukázaly, ale nakonec přistoupily na dohodnutý kompromis.  

Tím, že se nyní zdráhaly celý proces dokončit, mohou tak pouze posílit svoji pověst těžko vypočitatelného partnera. Což jim ani nemůže přinést kladné body u voličů, ani jim nemůže posílit potenciál lepší spolupráce s jinými politickým subjekty. V případě rozpadu současné koalice by tak byly vyřazeny mimo hru. Pokud by situace dospěla k předčasným volbám, jen těžko by získaly Věci veřejné tolik hlasů, aby se usadily v Poslanecké sněmovně.  

V komunálních a senátních volbách propadly, v krajských se očekává podobný výsledek.Strana se tak svým postojem k naplnění dohody o církevních restitucích sama zahnala do kouta. Jakákoli cesta z něj nevede k vylepšení jejich obrazu v očích voličů. Některé jejich požadavky v konfrontaci s realitou mohou vypadat až směšně. Například spojování vyplácení zhruba dvou miliard korun ročně církvím se slučováním ministerstev. Pokud by takováto změna přinesla pouze zmiňovanou úsporu, pak je zbytečné se jí vůbec zabývat. Tím spíš, že by podobné záležitosti neměly být vůbec vzájemně spojovány. Zároveň to byly právě Věci veřejné, kvůli kterým vznikl Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí. To v momentu, kdy se předseda strany Radek John vynuceně vzdal postu ministra vnitra a hledalo se pro něj další uplatnění.  

Rovněž obavy, zda si výdaje ve výši dvou miliard korun ročně může dovolit státní rozpočet, znějí podivně. Konkrétně v konfrontaci se spornými výdaji, které se najdou prakticky v každé rozpočtové kapitole. Tedy také v těch, které se bezprostředně dotýkají Věcí veřejných. Navíc loňský rozpočet skončí patrně se schodkem o osm miliard vyšším, než bylo původně plánováno. Způsobil to také výpadek peněz z evropských fondů. Jejich čerpání spadá mimo jiné do kompetence ministerstev pro místní rozvoj a školství. V jejich čele jsou potom představitelé Věcí veřejných.  

Tyto rozpory tak názorně ilustrují, že nejmenší koaliční partner vsadil už poněkolikáté na špatnou kartu.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.