Úvodem je potřeba připomenout, že autor této glosy byl – coby zaměstnanec Kanceláře prezidenta republiky – v jejím Tiskovém odboru pět let přímo zodpovědný za agendu novinářských akreditací, a to bez výjimky u všech akcí, které se v letech 2008 – 2013 na Pražském hradě uskutečnily.

Většinou se jednalo o formální a do značné míry rutinní záležitost. Stále stejná média, stále stejní novináři, stále stejní fotografové, televizní štáby a jejich produkční. Žádná velká věda. Tedy většinou, u několika akcí s mezinárodním přesahem byla situace jiná.

Např. globálně sledovaný pražský summit prezidentů USA a Ruské federace v dubnu 2010 vyvolal nenaplnitelnou poptávku médií po akreditacích. Počet žádostí asi třicetinásobně převyšoval kapacitu sálu určeného pro tiskovou konferenci prezidentů Baracka Obamy a Dmitrije Medveděva, a to navzdory skutečnosti, že KPR u této výjimečné příležitosti zpřístupnila pro potřeby médií největší prostor Nového královského paláce – impozantní Španělský sál.

Většina žádostí z redakcí od Japonska až po Mexiko musela být logicky zamítnuta. Zamítnuta, nikoli však zrušena.

To, co se odehrálo minulý týden na Pražském hradě, očividně nebyl problém kapacitní. Jakkoli pracovníci KPR mlží, urychlené vypovězení ruské opoziční novinářky nepochybně nastalo po tlaku ukrajinské strany na českou prezidentskou kancelář.

Pro úředníky je podobný nátlak pochopitelně nepříjemný. Sám nikdy nezapomenu na neurotičnost hraničící s šílenstvím, které předváděla čínská reprezentace a její vysocí diplomaté kvůli novinářským akreditacím při summitu Evropská unie – Čína, jemuž za EU v květnu 2009 předsedal prezident Václav Klaus.

Kancelář prezidenta republiky byla tehdy několik dnů pod silným diplomatickým tlakem čínské strany, která protestovala, že na seznamu akreditovaných novinářů je několik osob spojených s opozičním duchovním hnutím Fa-lun-kung, jehož příslušníci jsou v Číně pronásledováni, perzekvováni, často i brutálně likvidováni.

Tlak se s blížící tiskovou konferencí stupňoval a situace místy nabývala až absurdních rozměrů. Vybavuji si vzpomínku na jednoho čínského generála, který afektovaně požadoval, aby dotčeným lidem byla akreditace okamžitě zrušena a nebyli do blízkosti premiéra Wen-Ťia-paa vpuštěni. Odcházel s nepořízenou, značně rozhořčen s kyselou poznámkou na rtech „vy tady vlastně máte tu demokracii…“

Akreditace nikomu zrušena nebyla a Číňané to prostě museli přežít. Ambasádou démonizovaní „teroristé“ z Fa-lun-kungu, kteří měli házet po čínském premiérovi boty (nebo bomby), se chovali důstojně. Tiše stáli za svými kamerami a po akci spořádaně odešli společně s ostatními. Nestalo se nic.

Od Sametové revoluce v listopadu 1989 se žádná prezidentská kancelář (Havlova, Klausova, ani Zemanova) k podobnému kroku – vypovídání nepohodlných novinářů – nikdy neuchýlila. To až nyní přicházejí nové pořádky. Voliči, kteří měli pocit, že si v lednových volbách volí do čela našeho státu generála „Havla“, by měli zpozornět. Metody, které s novým prezidentem na Hrad přišly, mají rozhodně blíže k té části jeho kariéry, která je dnes omlouvána slovy, že si ji odčinil prací pro demokracii. To by samo o sobě ale nemělo znamenat, že té demokracie už bylo dost.

Souhlasím s Jakubem Železným, který uvedl, že vykázání novinářky, která je mezi svými kolegy známa dlouholetou prací pro média financovaná Kongresem USA (RFE/RL), „není ospravedlnitelné ani bezpečnostně, ani morálně“.

Slova prezidenta Pavla, která prohlásil právě v rozhovoru pro rádio Svobodná Evropa RFE/RL, že všichni Rusové na Západě by měli být pod dohledem bezpečnostních služeb, zřejmě dostávají konkrétní rozměr a Farida Kurbangaljejevová je první vlaštovka. Být Alexandrem Mitrofanovem, raději bych teď několik let nechodil na hradní tiskové konference.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause