Vojáci byli vystaveni tlaku agresorů, jejich akceschopnost byla znemožněna rozkazy našeho ministerstva a generálního štábu, nařizujících za žádnou cenu nevyvolat konflikt. A samozřejmě na naší straně působili od prvních okamžiků ti, kteří věděli, co přijde - a dost možná se na tom i aktivně podíleli. Jinak třeba hladké převzetí pražského letiště nevysvětlíte.

A přesto se v těchto vypjatých a nebezpečných okamžicích našli jednotlivci, kteří dokázali rozhodně a důstojně projevit své smýšlení a dát okupantům tvrdě najevo i s vědomím toho, že může následovat tvrdé násilí i smrt. Nejsem historik ani statistik, z dostupných pramenů vyvozuji, že z celkového počtu vojáků z povolání pak komunisté „z politických důvodů“ vyrazili z armády více než 17 500 osob (viz paměti gen.Procházky), tj nejméně  8 - 12 %. A byli to v naprosté většině lidé s vyšším vzděláním, odborníci a ne žádní troubové podle pánů Švandrlíka či Škvoreckého. Byli to piloti, lékaři, strojaři, spojaři, elektronici, rakeťáci a další. A tihle lidé nejenže došli k poznání, jak se má v dané situaci chovat slušný člověk a vlastenec, oni tak i učinili. A dobře věděli, co to jim a jejich nejbližším přinese. Jeden z bývalých předsedů ODS napsal jakýsi spisek pod názvem „Jen se neposrat“. On o tom hrdinně vypráví v době hlubokého míru, oni se tak zachovali pod bodáky.

Psal jsem o tom tenkrát proto, že se pak měl projednávat zákon o odškodnění těchto lidí a protože jsem našim poslancům prozřetelně nevěřil. A měl jsem pravdu, k zamítnutí sice došlo o dost později, ale došlo. To není až tak překvapivé jako argumenty některých poslanců. Největší perla úžasného kalibru zazněla z krajní levice - dobře poslouchejte: „Ano, ale nejdřív se musí odškodnit i ti, kteří doplatili na režim po roce 89“. Tomu Jára Cimrman říkal „šrapnel“.

A nenašel se jediný člověk v tomto ctihodném zákonodárném sboru, který by tuto nestoudnost odkázal do patřičných mezí. Nejčastějším argumentem proti přijetí tohoto zákona je - prý - skutečnost, že je zde vyjmuta jedna skupina obyvatel a byla by neoprávněně zvýhodněna  proti ostatním, stejně minulým režimem postiženým. Byly přijaty zákony o soudních a mimosoudních rehabilitacích, vznikly restituční zákony. A jaká je realita? Přímo úděsná. Víte, že na restituce dones marně čeká více než 40 000 oprávněných (tedy okradených) osob? Víte, že skutečné (i když podle mne spíše symbolické) odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích proběhlo zatím pouze u politických vězňů a pétépáků a - snad - u určité části vysokoškoláků vyhozených komunisty ze studia? A vzpomenu-li si na zbytkové tresty, nedořešené často i dodnes, u soudních rehabilitací (výsledek práce soudců z minulého režimu), pak nad stavem spravedlnosti v této zemi je mi poněkud nevolno. Nevím, jak se s tímhle srovnávají všichni ti pseudodemokraté ohánějící se právy všech ostatních (jen ne těch, jichž se to týká).

Jsem přesvědčen, že nechuť tohle všechno řešit má hluboké kořeny. V současnosti přeúzkostně sledujeme, zda nejsou poškozována občanská a lidská práva, s obrovským elánem řešíme zanedbatelné maličkosti, jen aby někdo proboha netrpěl, aby vrahovi v kriminále nebylo smutno. Asi je stopa komunistické výchovy podstatně hlubší a pevnější, než si představujeme. Asi ani nechceme, aby se na světlo boží vytahovaly zločiny naše a našich blízkých, hlavně si nechceme připustit - natož přiznat - to zbabělé mlčení. Raději chceme zapomenout. Jenže nepojmenované a nepotrestané zlo se vrací. A do toho přijde pár starých vojáků a žádá - zcela oprávněně - o odškodnění. A musím říci, že to, co požadují, to je zlomek toho, co stát dává těm, kteří je tehdy z armády vyhodili. Najednou je tu někdo, kdo chce od našich politiků, aby se otevřeně postavili problémům minulosti.

A politici mají nástroje, jak svůj úkol splnit. Mohou přijmout zákon, zajišťující odškodnění všem, kteří mohou své poškození prokázat podle již dávno platných zákonů o rehabilitacích.Mohou stanovit nějakou jednorázovou částku (jen pozor, aby to nebylo směšné), nebo o nějakou částku zvednout těmto osobám důchody. Mohou také přijmout zákon, přenášející tuto povinnost třeba na jednotlivá ministerstva. Ale to jsou nezajímavé technické detaily, které mohli zákonodárci vyřešit kdykoli - jen nechtěli. Mohli to vyřešit i tak, že racionálně zdůvodní, proč někdo ano, někdo ne (to by asi bylo počteníčko!) a další odškodňování zastaví.

Je evidentní, že se zde už vůbec nejedná o právní problém, jedná se o morální postoje. Není zájmem politiků vytvářet pro slušný život slušný právní rámec. A snad se moc nepletu, když si myslím, že k tomu ke všemu přistupuje ještě obava z vlastní odpovědnosti. Protože politik nemá zájem řešit problém, politik má zájem být znovu zvolen. Proto má primárně zájem plout na vlně popularity co nejširších vrstev. A výsledkem jsou pak zákony, podle nichž slušný člověk ani nepřevede kolo přes silnici.