Říkalo se tehdy, že hlavou státu by měl být člověk, který už prošel nějakým politickým procesem, je jím otrkaný a ví se o něm, co je zač a co lze od něj očekávat. Měli by ho tedy vybrat ze svých řad politici. Proti všelidové volbě se uváděl argument, že by se mohl stát hlavou státu díky své popularitě třeba Karel Gott.
Myslím, že tento argument nelze jen tak beze všeho odpálkovat do autu. Jeho pohnutky byly sice podezřelé. Uváděli ho politici, hlavně poslanci. Tedy příslušníci sociální skupiny, která se důvěře veřejnosti moc netěší, udělala si ze své profese dobré bydlo a chtěla by mít na Hradě svého „našince“, který jí a jejím potřebám rozumí. A kdyby se stal prezidentem republiky někdo, koho by vynesla vlna popularity, asi chytře zmanipulovaná, třeba Karel Gott, nebylo by to na pováženou? – Karel Gott se k ničemu takovému nechystá. Ale když přehlížím současné kandidáty a jejich šance, nemohu se ubránit smíšeným pocitům.
Všímám si, že jakási vůle veřejnosti, která by měla nějakého společného jmenovatele, neexistuje. Tím jmenovatelem by mohla být třeba snaha mít na Hradě reprezentanta národa a jeho nejušlechtilejších snažení. Jakéhosi Otce vlasti či Otce národa. Občané by mohli mít zajisté různé názory na to, kdo na tuto roli má a kdo ne. Do minulosti je to jasné: Karel IV., Jiří z Poděbrad, později Palacký, Masaryk, nejposledněji – pod vlivem polistopadové euforie – Václav Havel. Snad ještě i Václav Klaus. I do něho si mnozí promítali tento celonárodně reprezentativní potenciál, i když on této touze vstříc nevyšel a národ si z toho budce muset vydat počet. Anebo muset nebude, to se uvidí.
Ale, jak z výzkumů plyne, většina občanů po této univerzálně reprezentační roli a jejím obsazení už netouží. Je to dobře? Není to dobře? Někteří autoři se domnívají, že je za tím nevědomá touha mít na Hradě českého krále, kterého jsme tam skoro dvě století postrádali. Takže je to prý spíše dobře. Králové se už nenosí.
Někomu ale tato idea přesto nedá pokoj. Nedávné jubileum britské královny naznačilo, že by bylo hezké mít dějinám navzdory českého krále. Kandidáta máme. Je to kníže Schwarzenberg. Mohl by na Hradě zosobnit usmíření našich bolavých dějinných rozporů. S habsburskou říší, s Němci, s Evropou. Jenže tyto ideje jsou příliš abstraktní a neodpovídají dnešním zemitým potřebám českého lidu. A hlavně: kníže příliš pospává. Vhod i nevhod. Jeho příznivců není mnoho.
Lépe je na tom Jan Švejnar. Není jasno, zda bude kandidovat, ale část veřejnosti s tím počítá. Pan Švejnar je vzdělaný, dokonce v oboru, který je pokládán za nejdůležitější. V tradičních dobách byli následníci trůnu vzdělávání ve vojenství. To už dnes nemá význam, nejdůležitější je ekonomie. Pan Švejnar by také mohl překlenout jistý rozpor, a to mezi naším provincialismem a touhou po světovostí, potažmo mezi domovem a exilem. ČSSD zauvažovala o tom, že by mohl být právě jejím kandidátem. I když to nebylo ideologicky čisté, neboť pan Švejnar není socialista, ale liberál. On však o to nestál. Více ho lákala role generálního reprezentanta národa. Ale o tu dnes národ příliš nestojí.
Oč vlastně stojí? Ukazuje se, že naději mají nikoli adepti této celonárodní role, ale ti, kdo zosobňují emoční rozpoložení pouze určitých skupin. Takovým je třeba Jan Fischer. V očích veřejnosti proslul jako slušný bezkonfliktní člověk v čele úřednické vlády. Řekl bych, že je to málo, ale jeho stoupenců je zatím nejvíc ze všech. – Překvapily mě šance Miloše Zemana, který se umístil na žebříčku možných vítězů jako třetí. Uvážím-li jeho působení coby ústavního činitele, pokládám tuto preferenci za riskantní. Navíc signalizuje personální bídu naší levice, neboť Miloš Zeman jako kandidát na hlavu státu si zřejmě získává právě její voliče.
Tutéž levicovou bídu potvrzuje i pozice Jiřího Dienstbiera. Ten sice neměl moc příležitostí ke své prezentaci, ale se svými několika procenty soutěží s Tomio Okamurou. Oblibu tohoto rázovitého Moravana s japonskými kořeny vnímám jako zajímavou recesi. Přiznám, že kdyby na to přišlo, viděl bych ho na Hradě raději než třeba paní Bobošíkovou.
Zmínil jsem personální bídu naší levice. Té ale není ušetřena ani naše pravice, uvážíme-li zatímní oblibu jejích kandidátů, pana Tošenovského a pana Přemysla Sobotky. Je to vlastně bída všeobecná. Všelidová volba hlav státu bude proto dobrodružstvím. Hlavně její druhé kolo. Pro mě osobně je útěchou, že vítězem už nebude pan Klaus. Ale to je málo.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
