Chci upozornit na způsob vnímání komunistů, zejména dnešní KSČM, naší žurnalistikou, tedy i naším veřejným míněním, přesněji jeho částí. Jak velká je to část, to nevím. Jiná jeho část to vnímá jinak, jak ostatně ukázaly výsledky krajských voleb. Volební zisk KSČM vyvolal značné znepokojení médií i řadových občanů. Dokonce pocit stupňujícího se ohrožení. – Připomnělo se mi líčení 2. punské války (cca 200 let před Kr.), kdy Hanibal se svými vojsky táhl Itálií a přiblížil se Římu. Římané prý zděšeně volali: „Hanibal ante portas – Hanibal před branami!“ Řím tehdy dobyt nebyl, ale měl na mále.

Tím chci naznačit, že existuje rozšířený způsob vnímání komunistů jako cizího, nadto nepřátelského tělesa v organismu národa. Tělesa nebezpečného jako časovaná bomba, nebo aspoň jako lokální ložisko infekce, která se může snadno stát infekcí generalizovanou. S touto možností nepočítám, ale nepopírám ji a ve volebním úspěchu KSČM vidím skutečnost neblahou. Ale ten způsob jejího vnímání, jak jsem se ho právě snažil popsat, pokládám za nerealistický, neúplný, tedy nepravdivý, A to v tom ohledu, že naši komunisté od samého počátku své existence nebyli cizím tělesem v národě, ale jeho integrální součástí.

Někdy se tím cizím tělesem stávali, protože byli ochotni se jím stát. Zejména za Gottwaldova vedení se uvázali v otrockou závislost na Kominterně, čili na Stalinově Sovětském svazu. Setrvali v ní až do 60.let minulého století. S tím ovšem, že po válce jim národ propůjčil novou legitimitu a ve volbách v r. 1946 jim spontánně dal přes 40 % voličských hlasů (byly to české hlasy; na Slovensku to bylo jiné). A pak v dobách tzv. normalizace. Tehdy bylo sovětskými okupanty dosazeno k moci jejich zdravé jádro. Ale většina české společnosti, která si nedlouho předtím prošla Pražským jarem, demobilizovala a našla si svou adaptivní symbiózu s novým režimem. Menšina, co to odmítla, zůstala izolována.

Ti mladší by se možná divili, kdo všechno z velikánů naší kultury se k nim dal. A nejen že byl „u nich“, ale ztotožnil se s nimi. Pravda, byli tu četní odpadlíci „od nich“, mnozí to pak odnesli, ale také tu pořád byli noví konvertité. A nejen z konjunkturálních důvodů. I když (možná) hlavně z nich. Nevím. Ti mladší by se možná podivili, kdyby zjistili, kdo z dnešních upřímných demokratů má komunistickou anamnézu. – Prostě: mezi komunisty coby názorovým uskupením a jejich českým prostředím panovala čilá personální výměna. A také ideová infiltrace. Ta byla – s výjimkou Pražského jara – spíše jednosměrná. Od „komunistů“ k „národu“, řečeno zjednodušeně.

Nemáme u nás ve zvyku věnovat se pečlivě světonázorovým otázkám. Ale když na to přijde, často se ukáže, že pohled mnohých z nás na svět, na člověka, společnost a její dějiny, lze označit jako zjednodušený dialektický a historický materialismus. Naproti tomu čerpají komunisté z duchovní pokladnice národa, smím-li tak říci. Pokládají se za strážce jeho pokrokových tradic. Jsou důslednými obhájci našich vžitých postojů, třeba našeho rovnostářství, naší nechuti k náboženství a církvím (včetně církevních restitucí), naší ostražitosti vůči NATO, vůči Západu a Němcům, zejména sudetským. Sdílejí s mnoha jinými touhu po státní autoritě, která konečně zavede pořádek.

Zkrátka, nejsou to žádní cizáci, ale jedni z nás, i když jim to neradi přiznáváme. Listopad, neboli rozklad sovětského bloku, je zaskočil. Nestačili se vpravit do nových poměrů, navozených ostatně zvenčí. Ale mnozí z těch, kdo to stihli, svou poplatnost naší „reálně socialistické“ minulosti také nepřekonali. Proto má nový status české společnosti, status parlamentní demokracie, takové skryté ošemetné předznamenání, které lze vyjádřit slůvkem „jakoby“.

Nu, a naše krajské volby jsou významným krokem k rehabilitaci komunistů. Vždyť jsou to vlastně našinci, myslí to dobře, dejme jim tedy šanci a příslušné kompetence. Nejvíc se tak děje v končinách, kde panuje největší ideová, morální i materiální nouze a kde tzv. velké strany nejvíce zklamaly. Ale nejen tam. Zděšení naší údajně pravicové žurnalistiky klouže po povrchu. Připomněla se mi poválečná situace, kdy za tu pravou odpůrkyni KSČ byla pokládána strana národně socialistická. – Tímto příspěvkem jsem chtěl naznačit, že komunisté jsou v české společnosti zakořeněni víc, než je nám antikomunistům milo. To téma si prostě žádá hlubší rovinu našeho národního sebezpytování. Zatím na to bohužel nemáme. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele