Snad není přílišnou nadsázkou říci, že je to postavení prekérní. Zejména pokud jde o církev římskokatolickou. Je zajímavé, že když se řekne „církev“, představují si lidé většinou právě tu katolickou.

Přitom existují u nás i jiné křesťanské církve. Některé z nich sehrály v různých dobách našich dějin významnou úlohu. Zapomíná se na ně asi proto, že jsou menšinové. Menšinou je ostatně i ta katolická, ale ze všech menšin je tou nejpočetnější. To však není jediný důvod, proč se na ni nezapomíná. Tím dalším je fakt (teď se vyjádřím trochu zhurta), že dnešní Češi mají na ni zvláštním způsobem spadeno. A nejen ti dnešní.

Proč to tak je, to přenechám neideologicky uvažujícím historikům. Osobně se skromně domnívám, že významným důvodem je to, že z katolické církve nebylo možno učinit nástroj politické emancipace novodobého českého národa a že se tedy toto úsilí ubíralo jinými cestami. Katolická církev dnes ztrácí body v celém západním světě, stejně jako jiné křesťanské církve, ale to je už jiné téma. Je to vlastně velké kulturně civilizační téma. Na Západě k němu navíc přistupuje ztráta věrohodnosti kvůli kněžským pedofilním aférám, ale to se nás tady v Česku netýká. U nás církev po desítky let nesměla pracovat s dětmi a mládeží, proto pedofilové mezi kněžími neměli příležitost. Nehledě k tomu, že stát se knězem v zemi, kde vládnou komunisté, si žádalo zcela specifické osobní dispozice. Pedofilie k nim nepatřila. 

Proto se domnívám, že pro dnešní postavení katolické církve v české společnosti je relevantní především výše uvedené odcizení v průběhu národně emancipačního procesu. Od časů K. H. Borovského, muže jinak zajisté sympatického, se tato církev stává stále více cizím tělesem, na němž ulpělo podezření, že straní Habsburkům, cizácké šlechtě a Němcům. Vnímám v tom i pocit jakéhosi národního zklamání, za něž by měla církev pykat.. 

Obojí – tedy ono podezření i to zklamání – pokládám za předsudek, protože reálná zkušenost každého dnešního Čecha s katolickou církví je jiná. Pokud se s ní vůbec nějak setkal, byla to církev na lopatkách, církev v katakombách nebo církev v kriminále. Přesto si své renomé u veřejnosti nevylepšila. Mohli jsme si to ověřit ve třech nápadných případech: na osudu státní smlouvy se Svatým stolcem neboli Vatikánem, na sporech o vlastnictví Svatovítské katedrály a na pokusech o majetkové narovnání mezi státem a církvemi. Pouze kauza Katedrály je uzavřena – díky ústupnosti církve.

V těchto dnech znovu vystupuje do popředí majetkové narovnání. Jde o majetek konfiskovaný minulým režimem. A také o zajímavou ukázku toho, jak je česká polistopadová veřejnost ochotna uznat legitimitu aspoň některých rozhodnutí komunistické diktatury. Jsou lidé, kteří to vnímají jako akt nápravy: církev prý byla nucena vrátit to, co si neprávem přisvojila, ne-li dokonce nakradla. – My ale nic nevíme o houfech katolíků, kteří by zabírali cizí majetek, spíše opak býval pravdou. Majetek řeholí vznikal a množil se jejich prozíravým hospodařením, které bylo i významným civilizačním dílem. Církev přicházela k majetku hlavně donací, dnes bychom řekli sponzoringem. Sponzorem byla státní, tedy panovnická moc, feudální panstvo, případně města a jednotliví měšťané. Tak to tehdy chodilo. Co církev získala nebo si nahospodařila, toho byla čas od času zbavována. Buď násilnými úchvaty, anebo de jure reformami. O komunistických konfiskacích lze důvodně pochybovat, že byly reformou de jure. Přesto se nechce konfiskáty vrátit, i když církev velmi slevila. Máme na ni spadeno. Je to cizácká instituce a měla by pykat. 

Ta emoce je často podprahová, zasloužila by si psychoanalýzu, kdyby to bylo možné. Někdy vyleze na povrch. Roztomilou ukázkou je (jak jsem kdesi četl) pan poslanec Kováčik, komunista Čech a Moravy. Při první pohavlovské prezidentské volbě kandidovali jednu chvíli Václav Klaus a Jan Sokol. Sokola navrhla ČSSD. Pan Kováčik a jeho strana se rozhodli pro Klause, protože levicovější Sokol je prý katolík a je smířlivý k sudetským Němcům, zatímco pravicovější Klaus je národovec a příslušník církve husitské. – Prostě, ta protikatolická emoce je tak rozšířená a tak mocná, že si zatím vždycky našla vykonavatele, který vyjednávání zmařil. Například jistý poslanec Tlustý. Tentokrát se vzepřely Věci veřejné. Pak slevily: budou prý pro narovnání, pokud se zruší dvě ministerstva. Tak zásadní změna měla být přece ohlášena v koaliční smlouvě, zatímco Věci veřejné ji najednou vytáhly jako varietní kouzelník králíka z klobouku. Na poslední chvíli couvly. Ale jen ve vládě.

Jsem zvědavý, jak to dopadne v Parlamentu. Je možné, že se opět najde někdo, kdo vhodí kamínek do soukolí politického vyjednávání, aby je zmařil. Bude-li tomu tak i nadále, katolíkům nezbude nic jiného než se inspirovat Horským kázáním. Tam se říká, že když po tobě chce někdo košili, dej mu i plášť. Nebo udeří-li tě někdo do tváře, nastav mu i druhou. České duchovní dějiny byly vždycky vzrušující. Jak vidno, jsou takové pořád. 

Publikováno se svolením vydavatele.