Rozpočtová tíseň, v níž jsme se rázem ocitli, je otřesem, který si asi uvědomíme nejsnáze. Není však jediným. Tím dalším bude odpověď na otázku, jak se to mohlo stát. Pokud si ji ovšem připustíme.  

Jak se to tedy mohlo stát? Kauza buštěhradského zámku nám umožnila v tomto jednotlivém případě nahlédnout i do mechanismu našeho čerpání peněz z unijních fondů, stejně jako to, co se chystalo ve Státním fondu životního prostředí. Je však zřejmé, že nejde o ojedinělé případy. Onen mechanismus spočívá (zní to už otřepaně) v předražování státních zakázek. Včetně těch, na něž podstatnou měrou přispívaly eurofondy. Stesky na to se ostatně ozývají léta. Marné stesky.  

Kde všude k tomu předražování docházelo? Obávám se, že dospějeme k následující odpovědi: docházelo a dochází k němu všude, kde to bylo a je možné. Tedy nikoli jednotlivé případy, ale – systém. Důležitou okolností je, že orgány státní moci to nebyly schopny uhlídat, ačkoli to mají v popisu práce. Těžko se vyhnout podezření, že ani nechtěly. Že zavíraly oči. Nebo dokonce – člověk se to zdráhá vyslovit, aby si nezpůsobil trestní stíhání pro šíření poplašné zprávy – nebo že dokonce orgány státní moci jsou součástí toho systému.  

Sama sebou se mi nabízí představa organismu napadeného parazitem. Hloupým a sobeckým parazitem, který způsobí záhubu svého hostitele, a tím i svou vlastní. – Ale to není přesné. Parazit není totéž co hostitelský organismus, který jím byl napaden. V našem případě jako kdyby došlo k nádorovému bujení tkání organismu samotného. Ke generalizovanému malignímu procesu. Z představy, že se orgány státní moci staly součástí téměř všudypřítomného mafiánského systému, by nám měl jít mráz po zádech.  

Ten mafiánský systém vlastně není typicky mafiánský. Nemá hierarchickou strukturu s nejvyšším kmotrem na vrcholu, ale strukturu sítě. Bohužel husté a rozlezlé. A naše společnost není zdravým organismem s dobře fungující imunitní obranou. Spíše počítejme s tím, že ona korupčnická síť si vypracovala účinné sebezáchovné instinkty.  

Naše politická i mediální rétorika si osvojila výrazy, dnes už inflační, jako „krok správným směrem“ nebo „signál“. Připusťme však, že rozhodnutí Bruselu neproplácet je právě takovým alarmujícím signálem, který nás má pět minut po dvanácté vyburcovat ke „kroku správným směrem“. Kdo ale bude příjemcem v podstatě užitečného signálu, jsou-li i orgány státní moci součástí autodestruktivního procesu, který ten signál zvenčí přivolal?  

A jak by měl vypadat ten „krok správným směrem“? Kdyby měl být důsledně volán k odpovědnosti každý, kdo se na těch zlořádech podílel, ať ministr, poslanec, generální ředitel, top-manažer, primátor, radní, soudce, státní zástupce, kmotr atd., nedošlo by u nás v posledku k rozvratu státní moci? A kdo by je k té odpovědnosti volal? Lze vůbec tu odpovědnost spolehlivě prokázat? Soudy, u nás většinou alibistické, bazírují na vědomém úmyslu. Jak ho ale chcete prokazovat u zločinného rozhodnutí politického, správního, ekonomického či manažerského, pokud se obžalovaný nepřizná? Není možné, že státní moc, přistižená a bezradná, začne v zájmu sebezáchovy i v zájmu zachování elementárního provozu společnosti význam alarmujícího signálu bagatelizovat, mlžit, aby pokud možno „vyšuměl“?  

Myslím, že nám hodně napoví další průběh kauzy Davida Ratha. Objevují se pochybnosti o právní korektnosti trestního stíhání. Též podezření z jeho skrytě politické a hlavně záludné motivace. A bagatelizace závažnosti stíhaného deliktu, vždyť těch pár ulitých milionů přece nejsou žádné peníze!

Publikováno se souhlasem vydavatele.