Stačí se ohlédnout do minulého století. Vzestup německého nacismu a u nás pak komunismu umožnilo i rozdmychávání zášti. Otřesným případem je zánik Jugoslávie. Tam to začalo hašteřením národních televizních stanic. Vyústěním byla překvapivě krutá občanská válka.  

 

K záměrnému probouzení a živení nenávistných emocí sahá zpravidla politická periferie. Politika hlavního probudu by měla být v tomto ohledu obezřetná. Pokušení, kterým bývá vystavena, jsou mnohá. Třeba předvolební boj. Jeho součástí bývá i živení nenávistných emocí. Tím není řečeno, že jeho obsahem nemá být už nic dalšího. Ale ten, kdo přitom vsadí právě na nenávist vůči konkurentům, které vnímá jako úhlavní nepřátele, může získat výhodu, tj. voličské hlasy. Nějakými dalšími důsledky si nemusí lámat hlavu.  

 

Může se stát, že medializované politické dění, jemuž říkáváme vznešeně „politický diskurz“ (čili rozprava), nabude rázu předvolebního boje. A to nejen před volbami. Mám za to, že právě toto platí o nás, a to celá dvě desetiletí. Motorem veřejného politického diskurzu, jehož cílem je naklonit si co nejvíce voličů, je neustálé probouzení a živení davové zloby.  

 

Tak třeba Václav Klaus zaimponoval mnohým tím, jak pohrdal svými oponenty. Činil tak s jistou elegancí. Miloš Zeman v tom pokračoval poněkud hrubším způsobem. Jeden po druhém zavedli to, co pak bylo nazváno arogancí moci. Za pánů Topolánka a Paroubka se k tomu přidala tzv. nulová tolerance. Výsledkem je neschopnost předáků dvou voličsky nejsilnějších stran spolu rozumně jednat, i když jsou v jejich čele jiní lidé.  

 

Nemyslím, že by se na tomto stavu věcí podíleli pouze demagogové, které jsem právě jmenoval. Ani naší žurnalistice není živení nenávistných emocí proti mysli a také široká veřejnost, zdá se, na to ráda slyší. Tím si vysvětluji i předloňský volební úspěch Věcí veřejných, které zapůsobily především probouzením neurčité zášti vůči politickým dinosaurům a korupčníkům. Víc toho tato stranička vlastně nenabídla.  

 

Nedávným příkladem je předvolební billboard, jímž ČSSD brojí proti majetkovému narovnání s církvemi. I když je těch církví víc a patří k ním i židovská federace, agentura, tvůrkyně billboardu, se rozhodla udeřit na strunu naší rozšířené nevraživosti vůči katolické církvi. Nepodezírám tu agenturu, že vědomě hledala inspiraci u nacistů a komunistů. Spíše jen bezmyšlenkovitě využila pozapomenuté stereotypy a propadla zavedeným způsobům fabrikování nenávisti. Pravda, v ČSSD se neozval nikdo, kdo by řekl „Stop, toto už je za hranou!“ Někdo takový se tam ale měl ozvat.  

 

Je pravděpodobné, že ta aféra z našeho malého světa po čase zmizí. Zda beze stop? Asi ne. Někteří (zřejmě menšina) jsou billboardem dotčeni. Ozvali se. Jiní se na ně obořili o to zlobněji. Očekávám, že něco z této „dialektiky hněvu“ přetrvá, případně se přetaví do nově aktualizované podoby. Že atmosféra v naší společnosti tím bude přiotrávena. Nebudiž nám útěchou, že si pěstujeme i jiné a významnější zdroje intoxikace zlobou. Asi budeme slýchat i nadále oprávněné stesky nad bídou naší politické kultury. Měli bychom vědět, že účelové živení nenávisti je toho projevem i příčinou.