Svět nejspíš dospěl na další historickou křižovatku. Jako kdysi, když o budoucnost soupeřili kromaňonci s neandrtálci.

Sledoval jsem tuhle po očku televizní debatu „spitzenkandidátů“ do Evropského parlamentu, tedy lídrů jednotlivých europarlamentních frakcí, kteří mají ambici a potenciálně skutečně mohou stanout v čele Evropské komise. Proč jenom po očku? Protože spojitě bych to nedal. Tak strašné to bylo. Tolik koncentrované tuposti se fakt hned tak nevidí. Pokud by teze, které zde tyhle mluvící ploskolebé hlavy vypouštěly z úst, měly snad být naší budoucností, pak Evropa nemá šanci.

Nejkomičtější na celé věci ovšem je, že jediný, kdo tu vyčníval jak jednooký mezi slepými, leč zároveň mezi ostatními působil – jak kdosi velmi vtipně a přiléhavě okomentoval – jak Dubček zavlečený do Moskvy, byl lídr evropských reformistů a zároveň lídr kandidátky ODS Jan Zahradil. Věty, jimiž zde argumentoval, měly aspoň hlavu a patu.

Problém je v tom, že je to ten samý Zahradil, který svojí zadnicí přilepenou na sem a tam putující bruselsko-štrasburskou parlamentní dvojsesli reformuje Evropskou unii už nádherných 15 (slovy patnáct) let, rozuměj tři funkční období. A nyní proklamuje, že to, s čím nikdo ani o píď nepohnul za 15 let (naopak evropský sešup dál a dál nabírá vyšší a vyšší rychlost), uskuteční ve svém čtvrtém funkčním období, tedy v šestnáctém až dvacátém roce své eurounijní parlamentní mise.