Vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách přineslo prozatím jen náznak naděje, že Evropa se bude zabývat nejen záležitostmi zachování si své pouhé existence a zastavením destrukce klíčových nosných zdí, na kterých stojí a které jí stále ještě drží pohromadě navzdory tomu, že v souvislosti s brexitem ještě zažijí nemalou sérii otřesů.

Toto vítězství znamená současně i otevření za poslední léta nejviditelnějšího prostoru k tomu posunout se dál a učinit se silnějším. Prostoru, který není založen na extrémních řešeních a neakceptovatelných projevech chování, ale na realisticky vyhodnocených potřebách, které Evropa má. Jeho součástí je nejen zesílení vzájemné součinnosti v oblastech, které jsou pro spojenou Evropu klíčové, ale současně i přenechání či lépe vrácení kompetencí na národní a regionální úroveň všude tam, kam se unijní chapadla plíživě dostala v rozporu s principem subsidiarity. To není špatný deal.

Stejně jako ten, v němž by stávající osazenstvo EU dostalo na výběr zvolit si tempo a oblast integrace podle toho, jak nejlépe vyhovuje jeho potřebám, přičemž možnosti oné volby by měly striktně končit tam, kde by se na cestu více-rychlosti vydaly též záležitosti spojené s možností narušit ony nosné zdi. Kdyby k tomu došlo, pozbyl by termín Evropská unie smyslu. Pokud však dáme nyní jejím členům šanci si ve všech ostatních záležitostech zvolit tempo odpovídající jejich podmínkám, možná tím Evropu a její dlouhodobě zachráníme.

Tento postup by však měl být považován za přechodnou oběť tomu, abychom společnou Evropu udrželi dlouhodobě pohromadě. A může být jistě ošidný v tom smyslu, že rozkouskuje nynější stále jednotnou, byť zjizvenou Unii do několika částí, přičemž zřejmě nebude úplně snadné se v budoucnu volně a libovolně přesouvat z jedné do druhé.

S ohledem na naši geografickou polohu, strategické priority, ekonomickou strukturu a momentálně též příznivou hospodářskou kondici, máme na to aspirovat na to stát se součástí onoho nejtvrdšího evropského jádra – z důvodu ekonomické provázanosti s ním, z důvodu vysokých kvalitativních nároků na fungování ekonomiky, podnikatelského sektoru i veřejné správy.

Při tomto rozhodování bychom se neměli nechat uchlácholit a sami se vmanévrovat do postavení mimo hru. Lze si představit, že následující dva, tři roky dojde k výraznému čeření vod v evropském uspořádání, během kterého si každý členský stát najde či alespoň projeví snahu najít v tomto tvaru své místo. Někteří se budou snažit najít si místo lepší, než si zaslouží. Naše nedávná i aktuální výkonnost nás opravňuje najít si po zásluze místo hodně vysoko. Měly bychom toho umně využít a být schopni si s tímto místem vyjednat i odpovídající (pro nás výhodné) podmínky. Lze se domnívat, že po oněch dvou, třech letech se vody uklidní, hladiny ustálí, nicméně snadnost přesunu z místa na místo již nebude tak hladká. Výsledkem bude nové dělení Evropy, které již nebude primárně západo-východní. Nejlepší z „Východu“ se včlení do skupiny západních států, jež se poučily a zdárně propluly krizí.

Měli bychom tak mít ambice, aby toto místo bylo z dlouhodobého hlediska to nejlepší, jež nám vyhovuje. Vzhledem k oné slušné ekonomické kondici máme vskutku nadmíru dobrou vyjednávací pozici o podmínkách toto místo zaujmout.

Karty nám hrají do noty, ale nesmíme toto období prováhat. Co tedy udělat? Nenechat si nejen jakkoliv sáhnout na volnost pohybu v rámci Jednotného vnitřního trhu ve všech svých složkách, ale rozšiřování této volnosti napomáhat všude tam, kde je to jen možné – zvláště v případě služeb a osob. Oživit nejen debatu, ale i praktické cesty pro vstup do euro-zóny a realisticky, sebevědomě a zásadově se touto cestou vydat, podílet se na zásadní reformě financování EU a být u posilující koordinace hospodářských politik směřujících k prohloubení EMU v nejužším možném jádru. Tím budeme moci ovlivnit podobu Evropského semestru jako zásadní platformu této koordinace a vyladit jeho obsah v tom duchu, který nám – jako jednomu z jeho premiantů – nejlépe vyhovuje.

Petr Zahradník, poradce prezidenta Hospodářské komory České republiky a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV)