Autorky zde shromáždily výběr svých textů z období od jara, tedy od počátku covidmánie, až do dnů zcela nedávných, kdy odevšad slyšíme, že covid kulminuje a trhá smutné rekordy – od zdravotnických přes ekonomické až po kulturní. Články jsou řazeny ve čtyřech celcích, které ale na sebe ústrojně navazují – ekonomický, politický a geopolitický, pak přichází oddíl mediální (u příležitosti 20. výročí smutné rebelie na Kavčích horách, kde jedna z autorek sehrála významnou roli, a také za to byla „po zásluze“ potrestána). A konečně v poslední části lze najít několik anket mezi významnými osobnostmi jednotlivých výše jmenovaných oblastí společnosti, jejichž odpovědi pointují mnoho z řečeného. Je to kniha navzdory zdánlivě pestré skladbě velmi kompaktní a má smysl ji číst od první do poslední stránky.

Na jednom místě tam autorky glosují zvláštní atmosféru letošních oslav – neoslav 70. výročí konce 2. světové války a vítězství nad německým nacismem. Připomínají ty tuny frází, která nám z různých úst v různých časech bylo vyslechnouti, a dodávají větu obecnějšího významu, která stojí za ocitování: „V plnosti toho (dnešního, pozn. pž.) ticha vyniká prázdnota slov z minulých let.“

Vybrali jsme pro účel tohoto cyklu několik článků, která na sebe navazují spíše vnitřně (německá okupace – dnešní berlínská dominance v EU – naše upozaděná existence v obou útvarech atd.). Doporučuji přečíst knihu celou. Proč? Aby vám bylo jasno.

SVĚTLO NA KONCI KORONAVIROVÉHO TUNELU

Během několika málo dní jsme přišli o většinu věcí, které jsme považovali za samozřejmé. Probudili jsme se do světa, ve kterém jsou poprvé od německé okupace uzavřeny vysoké školy. Probudili jsme se do země, kde jsou uzavřeny obchody, kde nehrají kina a divadla, kde nelze jen tak odjet na chalupu, kde se dokonce ani veřejně neslouží mše. I to vše zde v různých dobách bylo. A i tehdy to, dříve nebo později, pominulo.

To nepříjemné, čím v životě procházíme, mívá obvykle alespoň jasně definovaný konec. Jestliže je náš dnešní strach obzvláště pronikavý, je to právě proto, že tunel, do kterého vjíždíme, se zdá být příliš dlouhý, tmavý, bez konce. Světlo na jeho konci přes černé brýle takřka nevidíme. Z neznámého máme strach a na strach reagujeme buď panikou, nebo zlehčováním. Obojí je pochopitelné a obojí nám je málo platné.

Poprvé v novodobých dějinách kola české ekonomiky stojí. Nezadrhla se, ani v nich neskřípe písek, byla zcela zastavena. Ekonomický dopad ustanovení Velkého pátku jako státního svátku se v roce 2016 odhadoval na mínus 11,4 miliard korun. Letos nás během postního období čeká mnoho Velkých pátků za sebou. Pokud se bude dnes kterýkoli ekonom pokoušet vyčíslit hospodářské dopady koronaviru, bude zítra směšný. Víme, že naše ekonomika klesne. Víme, že vzroste státní dluh, vzroste deficit státního rozpočtu, vzrostou některé ceny. Nemá však smysl – a bylo by to kromobyčejně nezodpovědné – strašit se či se naopak planě konejšit jalovými odhady. Nevíme totiž, zda se pandemie cestou nepotká se suchem či povodní, neumíme předvídat nepředvídatelné černé labutě, ať už na sebe vezmou podobu teroristických útoků, black-outů nebo kterékoli jiné, dnes třeba ještě zcela nemyslitelné, hrozby. Můžeme se inspirovat u autorů katastrofických románů, ale přínosné to nebude. Může se stát zcela cokoli – včetně čehokoli dobrého. Sto miliard je dnes stěží chyba měření. Není proto hanbou, není selháním, přiznat, že nevíme.

Bylo by však hanbou a selháním zneužít koronové rány k zakrytí vlastních chyb z minulých let. Místo podnikání se rozvíjel dotační byznys, centrální banky udržovaly růst a zaměstnanost pomocí dopingu nereálného kurzu a příliš nízkých úrokových sazeb, rostla zadluženost domácností a firem. Dnes jsme v situaci člověka, jemuž povodňová vlna vytopila sklad plný zkažených vajec. Je pro něj tuze lákavé svést chyby z doby před velkou vodou na zásah vyšší moci a dostat dotaci či odškodnění. Ve zmatkua chaosu bude těžké rozlišit, kdo se stal nevinnou obětí tvrdých antivirových opatření a viru samotného, kdo se naopak snaží rouškou zahalit dřívější pokles odbytu, a kdo chce jen zneužít tragédie k příživnictví v spirále dotací. Právě nepružní giganti, kteří v posledních měsících přešlapovali na místě, se budou ruku v ruce s dotačními podnikavci hlasitě hlásit se svými nároky.

Tunelem však jedeme všichni společně a jeho důsledky na nás společně dopadnou. Snad jen ti, kdo musejí být v terénu za všech okolností – lékaři, zdravotní sestry, uklízečky, prodavačky, řidiči, policisté či hasiči – snad jen tito bojovníci v první linii mají nárok mít nárok. My ostatní se musíme smířit s tím, že nám naše zasetá pole předčasně sklidily kobylky. Ti, kdo si chtějí nárokovat úrodu druhých, aniž by sami zaseli, mají příležitost vrátit se od lehkovážných her ke skutečné práci. Nárok jednoho není přednější než potřeba druhého. Nemá smysl dovolávat se nároků ve jménu solidarity. Má smysl být solidární a nároků se zříkat.

Bez ohledu na to, jak moc červená budou čísla veřejných i osobních financí, nemusí být „den poté“ zdaleka tak černá naše situace. Koronavirus nás nepřipraví, na rozdíl od válek a okupací, o naši půdu. Nepřipraví nás o kapitál. A hlavně – nesmí nás připravit o to nejcennější, co naše země má, tedy o nás samotné. O naše schopnosti, znalosti, naši vynalézavost, náš humor, zkrátka o naše lidi. Možná se na konci tunelu sejdeme chudší, ale stále budeme schopni pracovat, myslet a tvořit.

Britové svoji královskou rodinu milují za jeden patetický detail – během bombardování Londýna zůstala ve městě se svým lidem. Její členové neutekli, neschovávali se v bezpečí. Obdivujeme to, stejně jako dodnes obdivujeme hrdinství vojáků obou velkých válek. Dnes máme k heroismu všedního dne podobnou příležitost my sami. Čas, ke kterému jsme byli bez vlastního zavinění odsouzeni, čas, jehož délku ani tempo neznáme, čas zdánlivě nelineární, čas bez konce, nesmíme zaplnit útěkem do vnitřního exilu, ochromující panikou, sžíravou sebelítostí, pustou odevzdaností, nesmíme jej promarnit a zbůhdarma utratit. Naopak, tento čas musíme naplno využít. Černý tunel, kterým musíme projet, totiž odhalí velké rezervy naší země. Ve světle jeho konce uvidíme, kde jsme dříve zbytečně plýtvali: kapacitou, zdroji intelektem – i časem.

Stejně jako vždy v podobných případech na nás budou u konce tunelu čekat krysaři z Hammelnu. Budou nás lákat na líbivou pomoc. Mějme pak na paměti, že jsme tmou tunelu šli sami, že jsme se nemohli spolehnout na nikoho jiného než na sebe navzájem. Neupínejme se k Bruselu, Pekingu, Londýnu, Berlínu či k Moskvě, neptejme se, jak naši situaci vyřeší stát nebo Unie. Nikdo za nás a místo nás, v náš prospěch, nic řešit nebude. Starat se musíme my sami. Nevěřme líbeznému tónu vrbových píšťalek. Mnohokrát v minulosti nás tato písnička dovedla do otroctví.

Vážně nemocný pacient často z rozhodnutí lékaře ztratí takřka veškerou svobodu. Má přísnou dietu, nemůže chodit, nesmí pracovat, nemá kontakt s přáteli. Podrobí se tomu, jakkoli v slzách a zoufalství, protože má jasný cíl: chce být zase zdráv. Jakmile opustí dveře nemocnice, opět užívá života plnými doušky a váží si každého okamžiku znovunabyté vzácné a drahé svobody. Možná se mu ze svobody (a s ní spojené odpovědnosti) zatočí hlava, ale rozhodně nejede taxíkem k vratům nejbližší věznice, aby za sebe nechal opět rozhodovat jiné. Kdokoli by jeho svobodu chtěl omezit, bude jeho nepřítelem. Jsme dnes všichni společně takovým pacientem. Postupně si kvůli rychlému sledu restrikcí zvykáme na tuhý režim léčby. A mnozí budou v pokušení v oné drastické kúře pokračovat. Už dnes se v Evropě ozývají hlasy, které volají po zestátňování. Bezprostředně po krizi se objeví „spasitelé“, kteří budou sladkými slovy lákat na vějičku různých forem socialismu nebo nadnárodního oligarchismu. Už dnes proto musíme vědět, že vábení krysařů nebudeme smět podlehnout. Každý tunel, i ten nejdelší, někde končí. A na jeho konci je světlo. Projděme jim společně tak, abychom na světlo vyšli jako zdravý, svobodný, suverénní národ. Nebojme se.

21. 3. 2020

DEN POTÉ

Uprostřed druhé světové války začali ekonomové hledat cestu k oživení poválečné ekonomiky. Nevěděli, jak dlouho bude válečný stav trvat, ale věděli, že hospodářství zničená válečným konfliktem bude nutno znovu nastartovat. Také dnes, na samém počátku koronavirové krize v České republice, se musíme připravit na „den poté“.

Při extrémní míře současné nejistoty se o data opírat nelze. Nemá proto smysl volat, že chceme více dat, nemá smysl se spoléhat na chaoticky proměnlivé prognózy, Den poté musí být ve jménu hodnot, nikoli čísel. Jenom data nestačí. „Přesná“ čísla a „sofistikované“ prognózy analytiků potřebují ti, kdo chtějí vrátit naši zemi zpět na samý počátek krize, do pátku 13. března. Tehdy se naše ekonomika rozhodnutímo uzavření obchodů změnila ve válečné bojiště.

Předcházela tomu léta zběsilého roztáčení spirály všeprostupujícího stresu. Česká republika, uvězněná v této spirále, fungovala na drogách dotací a dluhu, utápěla se v nedůvěře, v podezírání a v nejistotě z narůstající nefunkčnosti státu a v obavách o bezpečnost. Úředník byl mocnější než dělník, který si ho ze svých daní platil. Lidský život měl sice účetní cenu 1,2 milionů korun, ale ztrácel hodnotu, takže jsme mnohdy nabyli dojmu, že jsme „těm nahoře“ stejně ukradení. Kult pokroku, nároku, konzumu, mládí, čerpání a rozdávání odsunul na samý okraj lidskost, odpovědnost, touhu po svobodě, úctu k práci a rodinu.

Koronavirus napadl plíce naší společnosti a odhalil to, co jsme si dlouhá léta odmítali přiznat: už dávno nestačí nasazovat ekonomice obojek regulací vydávaný za reformy. K ozdravení plic, které mají okysličovat krev naší země, pouhé reformy nestačí. Potřebujeme transformaci 2.0. Potřebujeme transformaci hospodářství, transformaci hlav a srdcí. Potřebujeme změnu směru: nesmíme se vracet zpět, musíme vyrazit nahoru.

Černému pátku třináctého předcházelo nezodpovědné spoléhání se na „ty druhé“. Spoléhali jsme se na to, že se o nás postará stát – jenže jsme zároveň připustili, že stát zlenivěl, tučněl a slábl. Spoléhali jsme se na zahraniční investory – jenže ti zastavili výrobu mezi prvními. Spoléhali jsme se na zahraniční pracovníky – jenže ti se museli vrátit domů. Spoléhali jsme se na mezinárodní organizace – jenže ty nás jako vždy nechaly na holičkách. Den poté se musíme vrátit k odpovědnosti sami za sebe, za naše rodiny, obce, za naši zemi.

Dosavadní ekonomický růst byl tloustnutím člověka, který se přejídá a výkonnost udržuje energetickými drinky. Pokud skutečně chceme žít a nikoli živořit, musíme zhubnout. Cestou není hladovění spojené s podrážděností, nýbrž střídmost a s ní spojený klid. Krize je příležitost, jak udělat ze sádla svaly.

Prvním (a snadným) krokem může a musí být opravdová solidarita. Koronavirus a hospodářská opatření přece nedopadly na všechny stejně: zatímco servírky a kuchaři se ocitli ze dne na den bez práce, mnozí z nás (včetně akademických pracovníků, kterým je i jedna z autorek) nyní prožíváme období takřka poklidné dovolené, při které pobíráme plný plat, a zatím se nemusíme obávat o zítřek. Právě teď je nutné, aby se svých nároků alespoň částečně zřekli ti štědře zajištění ve prospěch těch, kdo svou obživu, nikoli vlastní vinou, ztratili. Opravdová solidarita znamená jediné: rozhodně škrtat v rozpočtu, nikoli dále zadlužovat příští generace.

Krize odhalila pokřivenou kostru našeho hospodářství. Nechali jsme si vnutit přesvědčení, že růst mají především služby. Vyměnili jsme švadleny za manažery štěstí – a ocitli jsme se bez roušek. Den poté bude správný čas z vandru domů povolat strategickou výrobu, čas vrátit se od toxického tuku ekonomiky hnané terciárním sektorem a prázdným konzumem zpět ke kostem, šlachám a svalům zdravého průmyslu a zemědělství.

Zásadním krokem polistopadové transformace bylo rozbití nefungujících molochů chráněných centrálním plánem. Podobně transformace 2.0 musí přestat chránit a hýčkat nadnárodní monopoly.  Den poté musí být dnem narovnání podnikatelského prostředí, ve kterém platí pro každého živnostníka stejná pravidla jako pro globální giganty, kde IČO české pobočky nadnárodní společnosti má v očích státu stejnou váhu jako IČO místní kadeřnice a kde ten, kdo u nás vydělává, také u nás platí daně.

Pandemie, kterou zažíváme, je nadnárodní, a proto byla výjimečnou příležitostí v praxi prokázat halasně deklarovaný smysl nadnárodní Evropské unie. Tváří v tvář koronaviru však EU naprosto selhala. Den poté jistě přijde Brusel s výzvou k těsnějšímu semknutí. My už ale víme, že zdravým rozestupem jsou nejméně dva metry. Samozřejmě uslyšíme, že Unie nemohla pomoci, protože neměla pravomoci. Samozřejmě uslyšíme, že když se zřekneme dalšího kousku svobody, Brusel nás ochrání. Nenechme se však uchlácholit sliby ani penězi. Teď už víme, že když je nám nejhůře, ani jedno nepomůže.

Den poté budeme potřebovat znovunalezenou sebedůvěru a nadhled. Zjistíme, že lze prožít rok bez dovolené u moře, že se lze zříci věcí zbytných, abychom zachovali věci podstatné. Možná nebudeme chodit do divadel financovaných z grantů, ale možná díky tomu znovu nalezneme kouzlo ochotnictví. Možná nebudeme trávit sobotní večery v restauracích, ale možná díky tomu znovu zjistíme, že umíme vařit a že nás to dokonce těší. Možná nebudeme mít obchody plné ovoce a zeleniny z dovozu, ale možná se díky tomu znovu vrátíme k půdě našich zahrádek.

Znovu a znovu slyšíme, že jsme na jedné lodi. Ti, kdo natahují ruce a volají po uspokojení svých nároků, ti, kdo upřednostňují zájmy nadnárodních korporací před českými domácnostmi, věří, že naší společnou lodí je Titanic. Zatímco drobní podnikatelé, zaměstnanci a senioři zůstávají zamčeni v temnotě podpalubí a zděšeně sledují, jak se zdvihá hladina, krysy na horní palubě naskakují do záchranných člunů. Titanic se záchrannými čluny jen pro vyvolené však není naší lodí. Symbol krize – roušky – ukázal, že v době nouze nás neochrání neziskové organizace, ale maminky, babičky a nezištní dobrovolníci. Ukázalo se, jak rychle a bez sebemenší pomoci či příkazů shora dokážeme mobilizovat síly, jak tvůrčí, odvážní a velkorysí umíme a chceme být. Dostali jsme příležitost k opravdové občanské solidaritě a dokázali jsme ji využít. To nesmí skončit a neskončí den poté. Znovunalezené bohatství hodnot se musí přetavit do tvorby bezpečí a skutečného bohatství naší země.

Co tedy budeme dělat den poté? Nadechneme se. A využijeme šanci, kterou krize přinesla.

4. 4. 2020

KOZEL ZAHRADNÍKEM ANEB POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE

Koronavirová krize nás na několik okamžiků vrátila do doby, kdy národní státy fungovaly, kdy každý problém řešily vlády, a kdy se v době krizí nebylo nutno vypořádávat ještě navíc s krizemi uměle a druhotně vyráběnými Bruselem. Toto období vzedmutí národní svéprávnosti trvalo příliš krátce pro nás, ale zjevně příliš dlouho na vkus jak Bruselu, tak Evropské rady (tedy premiérů a prezidentů členských zemí).

Ačkoliv jednotliví členové Evropské rady zdůrazňují občanům svých zemí, že Evropská unie v koronavirové krizi selhala, téže Unii svěřili 26. března do rukou nástroj, který na ni řešení krize přesouvá.  Evropská rada (ve které nese odpovědnost za prosazování zájmů naší země předseda vlády Andrej Babiš) totiž na svém zasedání 26. března schválila „Společné prohlášení“. V něm mimo jiné říká:„nastal čas zavést v rámci EU ambicióznější a rozsáhlejší systém řízení krizí“. Na tuto výzvu Rady předložila minulý týden předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen „Společný evropský plán rušení opatření proti šíření COVID-19“, ve kterém volá po „vyvození poučení ze současné krize.“ Vyústěním Plánu je tak například Sdělení Komise 2020/C 124 I/01. Toto Sdělení mimo jiné hovoří o mobilních aplikacích, díky kterým mohou smartphony „předávat občanům přímé pokyny a podporovat vysledování kontaktů“.

Plně se v něm projevuje, že Komise, která brutálním způsobem selhala při začátku „koronavirové krize“, chce mít pevně v rukou všechny další detaily a nechce se již dostat do situace, kdy by národní státy mohly mít ambice rozhodovat o svých vlastních záležitostech samy.

COVID-19 sám je nadnárodní problém, problém, který jsme si doma nevyrobili. Jeho řešení na nadnárodní úrovni nás však může uvrhnout do krize mnohem hlubší, delší a bezvýchodnější, než si dnes můžeme představit. Naše vláda se dnes a denně zaklíná tím, že řešíme koronavirovou krizi sami, doma a natolik úspěšně, že v nás mají všichni ostatní vzor. Stejná vláda evidentně souhlasí s bruselskými dokumenty, které se snaží naši vlastní cestu omezit a posunout nás na unifikovanou cestu prokázané unijní nesvéprávnosti.

21. 4. 2020

75. VÝROČÍ KONCE NĚMECKÉ OKUPACE ČESKÝCH ZEMÍ A DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

Je osmého května 2020 a my slavíme. Slavíme a divíme se. Divíme se, že mladí nevědí, proč je dnes volný den a co vlastně slavíme. Že jim splývá květen 45 s listopadem 89 nebo říjnem 1918. Mezi jednotlivými státními svátky nerozlišují. Protože při všech slyšeli jen bezduché fráze a prázdná slova.

Řečníci se měnili, ale slova zůstávala stejná. Každý rok jsme poslouchali obdobné projevy o hrdinech, o svobodě, o vlastenectví. Zněla z úst těch, kteří se nakonec zachovali zbaběle, kteří svobodu ochotně prodávali, a kteří se slova vlast postupně začali štítit. Prázdnými slovy překřičeli pravou podstatu dnešního svátku a ještě se divili, že je nikdo neposlouchal.

Letošní Den vítězství je jiný. U pomníků je vesměs ticho. A právě v plnosti toho ticha vyniká prázdnota slov z minulých let. Snad je dobré a správné, že alespoň sedmdesáté páté výročí vítězství naší země nad německými okupanty není znehodnocováno prázdnými frázemi. Tak se můžeme dobrat jeho pravé podstaty.

Zvykli jsme si slavit Den vítězství jako Dušičky. Zdůrazňovali jsme jen pietní část oslav. Zvykli jsme si připomínat mrtvé, hovořili jsme o krvi vojáků, o koncentračních táborech, o utýraných obětech heydrichiády, o vypálených Lidicích a Ležákách. Jako kdyby byl Den vítězství završením šesti let německé okupace. Ale tak to přece není. Osmý květen 1945 byl prvním dnem bez hitlerovské okované boty. Osmý květen byl přeci dnem radosti.

Je mnohem těžší slavit a radovat se, než truchlit a litovat se. Všechno má svůj čas. Je čas boje a čas pokoje. Je čas rmoutit se a čas tancovat. Den vítězství proto má a musí být dnem radosti a ne dnem zármutku.

Dnes slavíme vítězství naší země. Vítězství, které nepatří jenom mrtvým, ale také těm, kteří díky nim přežili. Na osmém květnu 1945 se podílela každá rodina, která během německé okupace zůstala věrná naší zemi. Všichni, kdo chránili češtinu, kdo učili své děti lásce k vlasti, kdo předávali úctu k Masarykovu dědictví. Před 75 lety slavili vítězství živí dědicové naší země a jejich potomky jsme my. Nezdědili jsme ani ropu, ani moře, ani velmocenské postavení. Naše dědictví je mnohem většía vzácnější: zdědili jsme svobodu.

Není jedním z důvodu našeho notorického neslavení Dne vítězství i to, jak jsme se svobodou naložili? Nezřekli jsme se jí? Dokázali jsme jí bránit a prosazovat? Chceme vůbec svobodu slavit? A nelžeme sami sobě, když tvrdíme, že jsme svobodná země?

Patnáct let jsme poslouchali, že jsme součástí velkolepého projektu míru. V šestnáctém roce našeho členství v Evropské unii slyšíme, že jsme ve válce. Mluví se o neviditelném nepříteli, děkuje se první linii, straší se, že je doba nelehká, těžká a zlá.

Ti, kdo říkají, že jsme kvůli koronaviru ve válce, zlehčují oběti skutečné války. Byť jisté paralely mezi druhou světovou válkou a naší krizí jsou. Tehdy i dnes byly uzavřeny školy. Když ale před pětasedmdesáti lety skončila válka, mladí Češi vtrhli do poslucháren a snažili se během léta dohnat ztracené roky. Kde jsou dnes studenti, kteří volají po zrušení prázdnin a chtějí se v létě učit?

Ti, kdo tvrdí, že jsme ve válce, musejí také přiznat, že každá válka má své vítěze a své poražené. Ve druhé světové válce jsme byli vítězi, protože naši předci měli odvahu, sílu a bojovného ducha. Ochromující strach jim nevládl.

Dnes jako by se role vítězů a poražených obrátily. Často nevítězí ti, kdo překážky odstraňují, ale ti, kdo je vytvářejí. Vítězí ti, kdo zbohatli na byrokratických bariérách, nikoli vlastní usilovnou prací ve férové soutěži na volném trhu.

Jakmile se vítězové a poražení rodí na základě administrativního diktátu, znamená to ztrátu svobody a demokracie. Tehdy se ze suverénní země stává pes přivázaný na řetězu u boudy, ukňouraný ratlík, který hlídá pořád menší a menší dvorek. My ale přece nejsme pes na řetězu. Není hodno českého lva, aby hlídal dvorek. Lev nepotřebuje čekat na kus masa, který mu někdo hodí do prachu před boudou. Lev přivázaný u psí boudy se nikdy nestane psem. Jednoho dne se nadechne, zařvea řetězu se zbaví. A vyrazí lovit. Sám, na vlastní pěst. A bude úspěšný.

Možná se někomu po sedmdesáti pěti letech oslav zdá, že pravda nudí. Někteří chtějí tu prostou, přímočarou, jednoduchou pravdu okrášlit senzací, ozvláštnit parodií, okořenit lží. Někteří dokonce chtějí pravdu změnit hlasováním. Ale žádný zákon, žádné usnesení, žádná deklarace, nepřekroutí dějiny. Svoboda se nedá koupit. Odpovědnost se nedá zdědit. Demokracie se nedá nařídit.

Svobodu a demokracii nám však také nikdy nikdo nemůže vzít. Ztratit je můžeme jen tak, když se jich z lenosti, hlouposti, prospěchářství nebo strachu sami vzdáme. Ve druhé světové válce jsme zvítězili. Pětasedmdesát let poté je čas, abychom se začali jako vítězové chovat. Abychom dokázali přijmout svobodu a z ní vyplývající odpovědnost. A abychom dokázali slavit. Nejsme přece psi u boudy. Jsme lvi.

8. 5. 2020

TAJEMSTVÍ NĚMECKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ RADY EU

Pokoušet se najít konkrétní informace o prioritách německého předsednictví Rady EU, je dva dny před jeho začátkem sisyfovská práce. Německo je nejlidnatější členskou zemí s nejvýkonnější ekonomikou a s nejvyšším počtem poslanců v Evropském parlamentu. Nikdo proto nepochybuje o tom, že jeho předsednictví velmi důležité bude. O to více otázek pak vzbuzuje fakt, že o konkrétních tématech, která Němci od 1. července chtějí a budou v EU prosazovat, nevíme téměř nic. Některé z nich vznášíme v tomto příspěvku.

Německá vláda zveřejnila zatím, pouhý týden před převzetím předsednictví, jen stručný seznam priorit a zásad. Tento kratičký, sotva jednostránkový, dokument přinášíme v překladu Ing. Jana Schwippela, CSc. pod textem ISDe. Pro srovnání – přesný 50stránkový program současného chorvatského předsednictví Rady EU byl zveřejněn 12 dnů před jeho začátkem. A ačkoli bude Česká republika předsedat Radě EU až za dva roky, témata byla už zveřejněna a čítají celkem 30 konkrétních priorit.

Kód je v agendě, klíč v německé dominanci

Největší silou předsednictví Rady EU je nastolování agendy a koordinace jednání o ní. Od prvního července je to tedy Německo, kdo rozhoduje o tom, o čem budou členské státy na unijní úrovni jednat, která opatření se budou schvalovat, které záměry se promítnou do směrnic a nařízení.

 Přitom:

o konkrétních záměrech v oblasti obřího přerozdělování peněz členských států včetně dopadu na to, kdo bude čistým plátcem,

• o chystaném celounijním zadlužení,
• o migrační politice,
• o vydávání společných evropských dluhopisů,
• o společných daních,
• o klimatických změnách,
• o sociální politice,
• o digitalizaci a
• o Konferenci o budoucnosti Evropy,

nebylo oficiálně sděleno téměř nic, byť jde o zásadní témata, která mohou ovlivnit směřování a ekonomiku členských zemí na dlouhá léta. A která může právě Německo svým předsednictvím, určujícím agendu, posunout směrem nevýhodným pro některé země, včetně České republiky.

Pod nenápadnými slovy „nastolovat agendu“ se totiž skrývá nutnost orientace v houšti předpisů EU, nutnost vytvoření řady podkladových textů i řada technických úkonů. Takový úkol je nadlidský pro malou přistoupivší zemi. Pro zakládajícího velkého člena, který od začátku určoval pravidla hry, je to ale rutina. Je jasné, že právě Německo je v tomto umění v rámci unijních institucí velmi silné: jednak je zemí zakládající, jednak obsadilo klíčová místa v bruselské administrativě, na kterých se vstupní texty koncipují a dále šíří. Ačkoliv mají být úředníci EU přísně neutrální, realita je často jiná. (Pro srovnání – poslanci našeho parlamentu také mají rozhodovat bez ohledu na region, ze kterého pocházejí. Jakmile ale začne pověstné „porcování medvěda“, nezná ostravský poslanec brněnského bratra a rve se o peníze pro svůj region).

Lze říci, že zájmy Německa jsou nepřímo prorostlé veškerou důležitou unijní exekutivou. Ostatně přesná čísla o národnostním složení na vysokých exekutivních postech například v Evropské komisi jasně dokládají dominanci Němců oproti ostatním členským státům EU. Němečtí úředníci jsou v Bruselu na první pohled zastoupeni méně výrazně než například „domácí“ Belgičané. V rámci tohoto zastoupení ovšem zastávají vyšší a důležitější funkce. A tak zatímco z 316 českých zástupců tvoří vyšší střední a nejvyšší úředníci (pozice AD12–AD16) jen 8 %,a ze všech členských států kromě Německa průměrně 33 %, z německých 1401 zástupců je na nejvyšších postech 42 % úředníků. Nastolovat agendu na poslední chvíli a obratně ji měnit je pro Německo daleko snazší než například pro Chorvatsko, Maltu nebo Českou republiku.

Šero vyvolává otázky

ISDe je přesvědčen, že nedostatek informací vytváří prostor pro nátlaková, rychlá nebo skrytá řešení, která nemusí být vždy výhodná pro naši zemi. Klademe si řadu otázek, z nichž za klíčové považujeme:

1. Stane se ČR v novém finančním období EU čistým plátcem?
2. Co přinese zvažované zavedení celounijních daní? A bude skutečně výhodné pro ČR?
3. Jak by se ČR podílela na plánovaném vydání celounijních dluhopisů? Jak by za ně ručila a posléze platila? A v čem by byly pro občany (ne)výhodné?
4. Bude jaderná energie uznána v rámci diskuse o klimatických změnách jako čistý zdroj, což je životně důležité pro dostavbu našich jaderných elektráren a ekonomiku ČR?
5. Jak se bude řešit migrační politika, když tlak na kvóty nevyšel?
6. Jak vypadá záměr na sbližování sociální politiky v rámci EU, které by mohlo přinést jak ještě větší rigiditu pracovního trhu, tak zvýšený zájem migrantů o pobyt v ČR?
7. Jak vypadá záměr unifikace rámce minimální mzdy, který dále sníží míru rozhodování firem o investicích, zvýrazní diktát státu i EU a oslabí už tak slabé fungování tržních sil?
8. Jaké jsou cíle Konference o budoucnosti Evropy, která měla začít v květnu letošního roku, ale nakonec začne v září, v rámci německého předsednictví? Připomínáme, že minulá Konference o budoucnosti Evropy – nazývaná konvent – přinesla Lisabonskou smlouvu.

29. 6. 2020

(Hana Lipovská a Jana Bobošíková: Aby bylo jasno. Praha NF Distribuce 2020, ISBN 978-80-88200-16-1)