V extrémních epochách byly výklady extrémní. Při pohledu kolem sebe nejspíš leckoho napadne, že i dnešní čas má mnoho extrémních rysů. Zapomíná se na humanitní ideály demokracie, na její samu ideu, a hledají se náhradní řešení. Nejčastěji elitokracie, vláda skupin definovaných původem, způsobem vzniku či společnými zájmy. Hezkým příkladem toho je Evropská unie. Racionální filosofové (připomeňme třeba před rokem zesnulého Giovanniho Sartoriho) věděli, že tento nadstátní útvar je jednou velkou sebevraždou demokracie. A protože nikdy není od věci poučit se i u myslitelů z opačného tábora, vybral jsem pro dnešní pokračování této (ne)povinné čítanky spis Oswalda Spenglera Zánik Západu. Přesně ve směru jeho ideologie „síly“ proti „slabosti“ se totiž mohou nebezpečně brzy vyvíjet události v Evropě, která si pěstuje svoji „slabost“ snad až programově, takže může být velice snadnou obětí každé „síly“, jež si zamane.

Spengler se narodil 29. května 1880 v Blankenburgu a zemřel 8. května 1936 v Mnichově. Tento německý filosof a spisovatel, skoro by se dalo říci svého druhu polyhistor, se zabýval dějinami, uměním i politikou. Zánik Západu je úctyhodně široký, doslova opulentní pokus o srovnávací studium civilizací, vybízející ke „konservativní revoluci“. Spenglerovo myšlení formoval jednak pietismus, jednak sociální darwinismus Ernsta Haeckela a hluboký obdiv k Nietzschemu – zejména k myšlenkám dekadence a vůle k moci – a ke Goethovi. Některé jeho myšlenky byly inspirací pro ideology Třetí říše. Po porážce Německa v roce 1918 Spengler vystupoval jako odpůrce parlamentní demokracie a doufal, že ji nahradí silný diktátor. V červenci 1933 ho pozval Hitler k rozhovoru, ale na podzim téhož roku vydal Spengler knihu Léta rozhodování, kde se od nacismu distancoval a spíše oslavoval italský fašismus. V Benitu Mussolinim viděl typus budoucího Césara.

Běh světových dějin se podle Spenglera řídí zákony, podobnými zákonům života. Civilizace se rodí, rostou a hynou, protože ztratily schopnost tvořivě řešit nové problémy. Už v Zániku západu klade vedle sebe „kulturní monády“ jako antiku, Indii, Babylon a západní civilizaci a snaží se na nich doložit své teorie. S historickými fakty přitom zachází dosti svévolně, takže historikové jeho dílo vesměs odmítali jako diletantské.

Spengler se však nespokojil analýzou dějin, ale nabízel i návody k jednání. Západ se podle něho vyčerpal a na místo tvořivé a silné kultury, jak ji ztělesňuje Goethe, postavil slabošskou a rovnostářskou civilizaci s hesly svobody a rovnosti. Budoucnost je však podle něho v síle a je-li současnost kulturně málo plodná, musí tím víc bdít nad svými tradičními hodnotami, udržovat řád a vědomí povinnosti.

Zánik západu byla jedna z nejúspěšnějších knih své doby a její titul se stal okřídleným rčením. Mnohým čtenářům se zdálo, že přesně odpovídá na válečnou porážku a na otázky doby, a fascinovalo je množství materiálu z nejrůznějších oblastí, jež Spengler velmi působivě snesl a propojil. Kniha svého času nadchla Thomase Manna a inspirovala britského historika Arnolda Toynbeeho k jeho monumentálnímu životnímu dílu Studium dějin. Popperova Bída historismu je napsána mj. proti Platónovi a Spenglerovi.

Vzhledem k již zmíněné polyhistoričnosti díla, která se promítla i do jeho téměř osmisetstránkového rozsahu, jsme pro náš účel vybrali pouze pasáže týkající se explicitně Spenglerovy filosofii politiky, jeho úvahy o smyslu, poslání a roli politiky v soudobém světě.  Začít musíme definicí jednoho z pojmů, které byly pro Spenglera ikonické, a to pojmu „césarismus“.

Caesarismem nazývám způsob vlády, který je přes všechnu státoprávní formulaci ve své vnitřní podstatě zcela bez formy. Je lhostejné zda Augustus v Římě, Chuang-t´i v Číně, Amósis v Egyptě, Alp Arslan v Bagdádu odívají své postavení starodávnými označeními. Duch těchto starých forem je mrtvý. A proto všechny instituce, ať mohou být ještě tak úzkostlivě zachovávány jsou od nynějška bez smyslu a váhy. Význam má jen osobní moc, kterou svými schopnostmi vykonává Caesar nebo na jeho místě kdokoliv jiný. Je to návrat ze světa dokonalých forem do primitivnosti, do kosmicko-nedějinného. Místo historických epoch opět zaujímají biologické časoprostory.

Na počátku, tam, kde se civilizace rozvíjí k plnému květ -  dnes - stojí zázrak světového města, velký zkamenělý symbol neforemného, který se v pýše, v příšerné nádheře roztahuje. Vtahuje do sebe proudy pobývání bezmocné země, lidské masy, které se jako duny přelévají z jedné do druhé, jako volný písek protékají mezi kameny. Zde slaví své nejvyšší a poslední vítězství duch a peníze. Je to to nejumělejší a nejjemnější co se zjevuje ve světelném světě lidského oka, něco nezvyklého a nepravděpodobného, co stojí již téměř mimo možností kosmického utváření.

Potom však opět v nahotě a obrovitosti vystoupí fakta zbavená idejí. Věčně kosmický takt definitivně překonal duchovní pnutí několika staletí. V podobě demokracie triumfovaly peníze. Byla doba, kdy jedině či téměř jedině peníze dělaly politiku. Jakmile však zničily staré řády kultury, vynořuje se z chaosu nová přemocná veličina sahající až do prazákladu všeho vznikání: lidé caesarského rázu. Na nich všemocnost peněz zaniká. Caesarská doba znamená, a to v každé kultuře, konec politiky ducha a peněz. Mocnosti krve, samorostlé pudy všeho života, nezlomná bezmezná síla opět nastupují svou starou vládu. Čistě a nevyvratitelně vyniká rasa: úspěch nejsilnějších a zbytek jako kořist. Zachvacuje režim světa, a říše knih a problémů ustrne, nebo se propadne do zapomnění. Od nynějška jsou opět možné hrdinské osudy ve stylu pravěku, které pro vědomí nejsou zahaleny kauzalitami.

Od počátku císařské doby už neexistují žádné politické problémy. Člověk se spokojí se situacemi a mocnostmi, které tu jsou. V době válčících států dlažbu všech světových měst zabarvily do ruda proudy krve, aby velké pravdy demokracie proměnily ve skutečnost, a vybojovaly práva, bez nichž se zdálo, že život nemá cenu žít. Nyní jsou tato práva dobyta, ale vnuky ani trest nepohne k tomu, aby je užívali. Uplyne sto let a dokonce už ani historici nechápou staré otázky sporu. Již v době Caesarově se řádné obyvatelstvo ještě sotva podílelo na volbách. Velkému Tiberiovi zhořkl život tím, že nejschopnější muži jeho doby se stahují ze vší politiky, a Nero ani hrozbami už nemohl donutit jezdce, aby přišli do Říma k vykonávání svých práv. To je konec velké politiky, která kdysi byla nahrazením války duchovnějšími prostředky, a nyní opět udělala místo válce v její nejpůvodnější podobě.

Se světovým mírem -  mírem vysoké politiky - ustupuje „strana po meči“a opět vládne „strana po přeslici“. Existují už jen privátní dějiny, privátní osudy, privátní ctižádost, počínaje bídnou nouzí feláhů až k pustošivým sporům Cézarů o privátní vlastnění světa. Války ve věku světového míru jsou privátní války, strašnější než všechny státní války, protože jsou bez formy.

Světový mír - který tu již byl často - totiž obsahuje privátní zřeknutí se války obrovskou většinou, tím se však nezříká nepřiznané ochoty stát se kořistí druhých. Začíná to státně- rozkladným přáním všeobecného usmíření a končí tím, že nikdo nepohne rukou, jakmile neštěstí postihne jen souseda. Již za Marka Aurelia myslelo každé město a každý kousek země jen na sebe, a činnost panovníka byla privátní věcí vedle jiných. Těm, kdo sídlili daleko, byly jeho vojska a cíle tak lhostejné, jako záměry nepřátelských germánských vojenských houfů. Na tomto duševním předpokladu se rozvíjí jakési druhé vikingství. To „být ve formě“ přechází z národů na zástupy a družiny dobrodruhů, ať už se nazývají císaři, odpadlí vojevůdci nebo barbarští králové, pro které obyvatelstvo nakonec není nic než součást krajiny. Existuje hluboké spříznění mezi hrdiny mykénského pravěku a římskými vojenskými císaři, mezi Menem a Ramsesem II. Pro germánský svět se opět probouzejí duchové Alaricha a Theodoricha, o čemž dává první tušení zjev Cecila Rhodese; a kmenově cizí kati ruského pravěku od Čingischána až po Trockého, mezi nimiž leží epizoda petrovského carství, nejsou přece příliš odlišní od mnoha pretendentů románských republik Střední Ameriky, jejichž privátní boje tam dávno vystřídaly formálně plnou dobu španělského baroka.

Se zformovaným státem se ukládají k spánku i vyšší dějiny. Člověk se opět stává rostlinou, která tupě a trvale lpí na hroudě. Do popředí vystupují bezčasá ves, „věčný“ rolník, který plodí děti a zasévá zrno do matky země, přičinlivé hemžení, jež šumí nad hukotem bouře vojenských císařů. Uprostřed v zemi leží stará světová města, prázdné domy, vyhaslé duše, v nichž se uhnízdilo lidstvo bez dějin. Žije se a trpí z ruky do úst s malým skrovným štěstím. Masy se rozšlapávají v bojích dobyvatelů o moc a o kořist tohoto světa, ale ti, kdo přežijí, primitivní plodností zaplňují mezery a trpí dál. A zatímco se ve výšinách vítězí a podléhá ve věčném střídání, v hloubi se člověk modlí, modlí s onou mocnou zbožností druhé religiozity, která navždy překonala veškeré pochybnosti. Tady, v duších, se světový mír stal skutečností. Mír Boží, blaženost starých mnichů a poustevníků, tady a jedině tady. Probudil onu hloubku ve snášení utrpení, kterou historický člověk v tisíciletí svého rozvoje nepoznal. Teprve s koncem velkých dějin do popředí vystupuje to posvátné tiché bdělé bytí. Je to divadlo, jež je ve své bezúčelnosti vznešené, neúčelné a povznesené jako chod planet, otáčení Země, střídání země a moře, ledu a pralesů na Zemi. Můžeme to obdivovat nebo oplakávat - ale je to tu.

Podobně jako řada myslitelů konce 19. a počátku 20. století se Spengler zabývá entitami pro hledání smyslu politiky podstatnými, a to pojmy jednotlivec a celek, lid a elita.

O pojmu politiky jsme přemýšleli více, než pro nás bylo dobré. O to méně jsme si rozuměli ve sledování skutečné politiky. Velcí státníci se snaží bezprostředně jednat, a sice z jistého smyslu pro fakta. To je pro ně tak samozřejmé, že jim vůbec nepřijde na mysl možnost přemýšlet o obecných základních pojmech tohoto jednání, pokud takové pojmy vůbec existují. Odedávna věděli, co mají dělat. Nějaká teorie o tom neodpovídala ani jejich nadání ani jejich vkusu. Avšak myslitelé z povolání, kteří řídili svůj pohled na fakta vytvořená lidmi, byli tomuto jednání vnitřně tak vzdálení, že se zahloubávali do abstrakcí, nejraději v mýtických útvarech jako spravedlnost, ctnost, svoboda a podle toho kladli měřítka historickému dění minulosti a především budoucnosti. Nadto nakonec zapomněli hodnost pouhých pojmů a došli k přesvědčení, že politika tu je proto, aby formovala běh světa podle nějakého idealistického receptu. Jelikož něco podobného se nikdy a nikde nestalo, zdálo se jim politické jednání vůči abstraktnímu myšlení tak nepatrné, že se ve svých knihách dohadovali o tom, zda vůbec existuje „génius činu“.

Proti tomu se zde pokusíme místo ideologického systému vytvořit fyziognomiku politiky, jak se skutečně dělala v průběhu celých dějin, a ne, jak by se měla dělat. Úkolem bylo proniknout do posledního smyslu velkých faktů, vidět je, vycítit v nich symbolický význam a popsat je. S dějinnou skutečností nemají co dělat projekty zlepšovatelů světa.

Lidské proudy pobývání nazýváme dějinami, jakmile je zachytíme jako pohyb - rodu, stavu, národa, nacionálního národa, jakmile je zachytíme v oku jako něco pohyblivého. Politika je druh a způsob, v němž se toto proudící pobývání potvrzuje, roste, triumfuje nad všemi jinými proudy života. Celý život je politika. V každém pudovém rysu až do nejniternější známky. Co dnes rádi označujeme jako životní energii, vitalitu, ono „to“ v nás, co chce za každou cenu kupředu a vzhůru, slepé, kosmické, toužebné nutkání po uplatnění a moci, jež zůstává rostlině a rasově spojeno se zemí, s „domovem“, směrovanost a nutnost působení je to, co se hledá a musí hledat všude mezi vyššími lidmi jako politický život velkých rozhodnutí, aby člověk buď byl osudem, nebo jej vytrpěl. Člověk totiž roste nebo umírá. Třetí možnost není.

Proto je šlechta jako výraz silné rasy vlastním politickým stavem, a pěstění, ne vzdělání, vlastním politickým způsobem výchovy. Každý velký politik, střed síly v proudu dění, má ve svém cítění povolanosti něco šlechtického a vnitřně závazného. Naproti tomu všechno mikrokosmické, všechen „duch“ je nepolitický, a proto veškerá programová politika a ideologie má něco kněžského. Nejlepší diplomaté jsou děti, když si hrají nebo něco chtějí dostat. Tady si bezprostředně a s náměsíčnou jistotou razí cestu kosmické „to“, vázané v jednotlivé bytosti. S probouzením mládí se tomuto mistrovství prvních let neučí, ale odnaučují. Právě proto je mezi muži státník něco tak vzácného.

Tyto proudy pobývání v oblasti vyšší kultury, v nichž a mezi nimiž jedině existuje velká politika, jsou možné jen ve větším počtu. Národ je skutečně jen ve vztahu k jiným národům. Avšak přirozený rasový poměr mezi nimi, to je právě válka. Válka je prapolitika všeho živého, a to až k tomu stupni, že boj a život jsou v hloubi jedno, a s chtěním bojovat vyhasíná i bytí. Starogermánská slova proto jako orrusta a orlog znamenají vážnost a osud k protikladu v žertu a hře; to je stupňování, nic podstatně odlišného. A jestliže veškerá vysoká politika chce být náhradou meče duchovnějšími zbraněmi, a ctižádost státníka na vrcholu všech kultur jde za tím, aby válka už téměř nebyla nutná, přece trvá prapůvodní spřízněnost mezi diplomacií a válečným uměním: charakter boje, tatáž taktika, tatáž válečná lest, nutnost materiálních sil v pozadí, aby operace měly váhu; a i cíl zůstává týž: růst vlastní živé jednoty, stavu či nacionálního národa - na úkor druhých. A každý pokus vyřadit tento rasově přiměřený prvek vede jen k jeho přeložení do jiné oblasti: namísto mezi stran mezi země, nebo když vyhasne i vůle k růstu, mezi družiny dobrodruhů, k nimž se zbytek obyvatel dobrovolně připojí.

V každé válce mezi životními možnostmi se jedná o to, kdo řídí celek. Je to stále život. Nikdy systém, zákon nebo program, který v proudu dění udává takt. Být akčním centrem, jednajícím středem davu, povyšovat vnitřní formu vlastní osoby na formu celých národů a věků, velet dějinám, aby v čele událostí vedly vlastní národ či rod a jeho cíle, to je sotva vědomý a nevyvratitelný pud historického povolání v každé jednotlivé bytosti. Jsou jen osobní dějiny a proto jen osobní politika. První a poslední je boj ne zásad, nýbrž lidí. Ne ideálů, nýbrž rasových rysů a výkonnou moc, a žádnou výjimku netvoří ani revoluce, neboť „suverenita lidu“ není nic než výraz pro to, že vládnoucí moc přijala místo krále titul vůdce lidu. Metoda vládnutí se tím sotva změní. Situace těch, jimž se vládne, vůbec ne. A dokonce světový mír, jakkoli často tu již byl, nebyl ničím než otroctvím celého lidstva pod vládou malého počtu silných povah odhodlaných k panství.

K pojmu výkonné moci patří, že životní jednota - již mezi zvířaty - se rozpadá na subjekt a objekt vlády. To je tak samozřejmé, že vnitřní struktura každé masové jednoty se neztrácí ani na okamžik, i v těch nejtěžších krizích jako z roku 1789. Mizí jen vlastník, ne úřad, a jestliže skutečně nějaký národ v proudu událostí ztratí veškeré vedení a je chaoticky puzen sem a tam, znamená to jen, že jeho vedení se přeložilo vně, že se jako celek stal objektem.

Politicky nadané národy neexistují. Existují jen národy, které jsou pevně v rukou vládnoucí menšiny a které se proto cítí dobře v stavu. Angličané jsou jako národ právě tak nesoudní, úzkoprsí a nepraktičtí v politických věcech jako jakýkoliv jiný národ, ale mají tradici důvěry, při veškerém vkusu k veřejným debatám. Rozdíl spočívá pouze v tom, že Angličan je objektem vlády s velmi starými a úspěšnými zvyklostmi, který souhlasí, protože ze zkušenosti zná výhodu, která z toho plyne. Od tohoto souhlasu, který se vně jeví jako porozumění, je jen krok k přesvědčení, že tato vláda závisí na jeho vůli, ačkoliv obráceně je to ona, která mu z technických důvodů stále znovu vtlouká do hlavy tento názor. Vládnoucí třída v Anglii rozvíjela své cíle a metody zcela nezávisle na „lidu“ a pracuje s nepsanou ústavou a v nepsané ústavě, jejíž naprosto neteoretické jemnosti, vzniklé v užívání, jsou nezasvěceným právě tak neproniknutelné jako nesrozumitelné. Avšak odvaha oddílu závisí na důvěře ve vedení; důvěra, to znamená mimovolné zřeknutí se kritiky. Je to důstojník, kdo dělá ze zbabělců hrdiny nebo z hrdinů zbabělce. To platí o vojskách, národech, stavech jako o stranách. Politické nadání davu není nic než důvěra ve vedení. Chce však být získávána, chce pomalu zrát, uchovávat se úspěchy a stát se tradicí. Nedostatek vůdcovských vlastností je to, co se u ovládaných projevuje jako nedostatečný pocit jistoty, a to na způsob neinstinktivní, vměšující se kritiky, která pouhou svou existencí vyvede národ z formy.

Ptá-li se vzápětí Oswald Spengler, jak se dělá politika, nejprve si odpovídá na otázku, kdo vlastně je politik toho jména hodný. Vyjasňuje si otázku úlohy osobnosti v dějinách.

Jak se dělá politika? - Rozený státník je především znalec. Znalec lidí, situací, věcí. Má „pohled“, který bez váhání, neúplatně obsáhne okruh možností. Znalec koní prověří jedním pohledem postoj zvířete a ví, jaké vyhlídky má v dostihu. Hráč vrhne pohled na soupeře a zná jeho příští tah. Dělat to správné, aniž by to člověk věděl, jistá ruka, která neznatelně zkrátí či povolí uzdu - to je opak nadání teoretických lidí. Skrytý takt všeho vznikání je v něm a v dějinných věcech jeden a týž. Navzájem se tuší, jsou tu navzájem pro sebe. Člověk faktů se nedostane do nebezpečí, že by provozoval citovou a programovou politiku. Nevěří ve velká slova. Má neustále na rtech Pilátovu otázku pravdy - rozený státník stojí mimo pravdivého a nepravdivého. Nezaměňuje logiku událostí s logikou systémů „pravd“ nebo „omylů“, což je zde totéž - přicházejí pro něj v úvahu jen jako duchovní proudy vzhledem k jejich účinku; přehlíží jejich sílu, trvání a směr a staví je do své kalkulace pro osud jím řízené moci. Jistě má přesvědčení, jež jsou mu drahá, ale jako soukromník; žádný politik, který má úroveň, se na nich při jednání necítí být závislý. „Jednající je vždy bez svědomí; nikdo nemá svědomí než pozorovatel“, říká Goethe. To platí o Sullovi a Robespierrovi stejně dobře jako o Bismarckovi a Pittovi. Velcí papeži a angličtí straničtí vůdci, pokud zvládali věci, nesledovali nikdy žádné jiné zásady než dobyvatelé a povstalci všech dob. Z jednání Inocence III., který přivedl církev bezmála ke světovládě, odvoďte základní pravidla, a dostanete katechismus úspěchu, který představuje nejkrajnější opak veškeré náboženské morálky, bez něhož by však neexistovala žádná církev, žádné anglické kolonie, žádná americká moc, žádná vítězná revoluce a konečně ani stát, ani strana, vůbec nic, ani národ ve snesitelné situaci. Život, ne jednotlivec, je bez svědomí.

Proto platí rozumět době, pro kterou se člověk narodil. Kdo netuší a nechápe její nejtajnější síly, kdo v sobě necítí něco příbuzného, co ho žene dopředu po jedné dráze, kterou nelze popsat pojmy, kdo věří povrchu veřejného mínění, velkým slovům a ideálům dne, nedorostl událostem doby. Ony ho mají v moci. Ne on je. Neohlížet se zpátky a nepřenášet si měřítka z minulosti. Ještě méně stranit nějakému systému! V dobách, jako je dnešní nebo Gracchova, existují dva druhy osudného idealismu, reakční a demokratický. Jeden věří v nezvratnost dějin druhý v nějaký cíl v dějinách. Avšak pro nutný neúspěch, jímž oba druhy obtíží národ, nad jehož osudem mají moc, je lhostejné, zda člověk obětuje dějiny vzpomínce nebo pojmu. Pravý státník je dějinami v osobě, jejich zaměřeností jako jednotlivá vůle, jejich organickou logikou jako charakter.

Státník, který má úroveň, by měl být i vychovatelem ve velkém smyslu, ne zástupcem nějaké morálky nebo doktríny, nýbrž vzorem ve svém konání. Je známým faktem, že žádné nové náboženství nikdy nezměnilo styl pobývání. Proniklo bdělé bytí duchovního člověka, vrhlo světlo na svět z druhé strany, vytvořilo nezměrné štěstí silou uskrovnění, odříkání a strádání až k smrti; nad silami života však nemělo žádnou moc. Tvůrčí v živém, nikoliv vzdělávající nýbrž pěstící, proměňující typ celých stavů a národů, tak působí jen velká osobnost, „to“, rasa v ní, kosmická síla v ní vázaná. Faktem není ta pravda, to dobré, to vznešené, nýbrž ten Říman, ten puritán, ten Prus. Pocit cti, pocit povinnosti, disciplína, odhodlanost - to se člověk nenaučí z knih. Probouzí se v proudícím pobývání živým vzorem. Proto byl Friedrich Vilém I. jedním z největších vychovatelů všech dob, jehož osobní rasotvorný postoj ze sledu generací už nevymizí. Pravého státníka od pouhého politika, hráče radosti ze hry, lovce štěstí na vrcholech dějin, člověka toužícího po majetku a hodnosti, školometa ideálu odlišuje to, že smí žádat oběť a dostane ji, protože jeho cit pro to, jak být nutný pro dobu a národ, s ním sdílí tisíce, a přetvoří je až do hloubi nitra a uschopní k činům, k nimž by jinak nedorostly.

Tím nejvyšším však není jednat, nýbrž moci přikazovat. Teprve tím jednotlivec přerůstá sebe sama a stává se středem činného světa. Existuje druh přikazování, který činí poslušnost hrdým, svobodným a vznešeným zvykem a který například Napoleon neměl. Zbytek subalterního smýšlení mu bránil v tom, aby vychovával muže, a ne příslušenství nějaké registratury, aby vládl osobnostmi, a nikoliv nařízeními, a protože si v tomto nejjemnější taktu přikazování nerozuměl, a všechno skutečně rozhodující musel tedy konat sám, pomalu zašel na nepoměr mezi úkoly svého postavení a mezemi lidské výkonnosti. Kdo však má tento nejvyšší a poslední dar nejdokonalejšího lidství jako Caesar nebo Friedrich Veliký, ten v předvečer bitvy, kdy operace spějí k vytouženému konci a polní tažení se rozhoduje vítězstvím, nebo v hodině, kdy je posledním podpisem uzavřena jedna epocha dějin, má báječný pocit moci, který člověku pravdy zůstane navždy uzavřen. Jsou okamžiky, a vyznačují vrcholy kosmických proudění, v nichž jednotlivec ví, že je identický s osudem a středem světa a svou osobnost cítí bezmála jako obal, do něhož se chystají odít dějiny budoucnosti.

Prvním úkolem je sám něco udělat, druhým, ne tak zjevným, ale větším a těžším ve svém vzdáleném působení, je vytvořit tradici. Dovést jiné k tomu, aby pokračovali v jeho vlastním díle, v jeho taktu a duchu; rozpoutat proud jednotné činnosti, který už nepotřebuje prvního vůdce, aby zůstal ve formě. Tím státník vyroste k něčemu, co by antika zřejmě označila jako božstvo. Stane se tvůrcem nového života, duchovním praotcem mladé rasy. On sám jako bytost po nemnoha letech zmizí z tohoto proudu. Ale jím vyvolaná menšina, jiná bytost nejvzácnějšího druhu, nastoupí na jeho místo, a to na nedohlédnutelnou dobu. Toto kosmické něco, tuto duši vládnoucí vrstvy může vytvořit jednotlivec a předat jako dědictví, a to je to, co ve všech dějinách mělo trvalé účinky. Velký státník je vzácný. Zda přijde, zda se uplatní, příliš brzy, příliš pozdě - to všechno je náhoda. Velcí jednotlivci toho často zničí více, než vybudovali - mezerami, které v proudu dění zanechá jejich smrt. Avšak vytvořit tradici znamená vyřadit náhodu. Tradice pěstuje vysoký průměr, s nímž budoucnost jistě může počítat; žádného Caesara, ale senát, žádného Napoleona, ale nesrovnatelný důstojnický sbor. Silná tradice přitahuje talenty ze všech stran a s malým nadáním dosahuje velkých úspěchů. To dokazují malířské školy v Itálii a Holandsku stejně jako pruské vojsko a diplomacie římské kurie. Velkou slabinou Bismarcka ve srovnání s Vilémem Friedrichem I. bylo, že sice uměl jednat, ale neuměl vytvořit žádnou tradici. Že vedle Moltkeho důstojnického sboru nevytvořil žádnou odpovídající rasu politiků, která by se cítila být identická se svým státem a jeho úkoly, která by stále mezi sebe přijímala významné lidi a navždy by jim vtělila takt jednání. Pokud se to neděje, zůstává z jednolité vládnoucí vrstvy soubor hlav, který je bezradný před nepředvídaným. Pokud se to však poštěstí, vznikne „suverénní“ lid v jedinečném smyslu, který je hodný národa a ve faktickém světě možný: sama sebe doplňující vysoce pěstěná menšina s jistou tradicí vyzrálou z dlouhé zkušenosti, jež každé nadání vtáhne do své dráhy a využije, a právě proto se nachází v souladu s ovládaným zbytkem národa. Taková menšina se pomalu stává opravdovou rasou, i kdyby jednou byla stranou, a rozhoduje s jistotou krve, ne rozumu. Ale právě proto se v ní všechno děje „od sebe“. Už nepotřebuje génia. To znamená, lze-li to tak říci, náhradu velkého politika velkou politikou.

Politika však není jen obsah, to jsou také, a často především – metody jejího praktikování. Zde poprvé se Spengler silněji zabývá pojmem a perspektivou demokracie, řádu, který mu, jak již bylo řečeno v úvodu, nebyl příliš blízký.

Co jest však politika? - Umění možného. To je starý výrok a je jím řečeno bezmála vše. Zahradník může ze semene vypěstovat rostlinu nebo zušlechtit její kmen. Může rozvinout nebo v ní nechat zakrnět skryté vlohy, její růst a její šat, její květy a plody. Na jeho náhledu na možné, a tedy nutné závisí její dokonalost, její síla, její celý osud. Ale základní podobu a směr jejího pobývání, jeho stupně, rychlost a trvání, „zákon, podle něhož vykročí“, není v jeho moci. Musí jej naplnit, nebo ji zmaří, a totéž platí o obrovské rostlině „kultury“ a o proudech pobývání lidských rodů, spoutaných v jejich politickém světě forem. Velký státník je zahradník lidu.

Každý jednající je zrozen v jedné době a pro jednu dobu. Tím je určen okruh toho, co je pro něj dosažitelné. Pro děda a vnuka je dáno něco jiného, a tedy jiný cíl a úkol. Okruh se dále zužuje mezemi jeho osobnosti a vlastnostmi jeho národa, situace a lidí, s nimiž musí pracovat. Politika na úrovni charakterizuje to, že musí přinést vzácnou oběť, protože se klamal o těchto mezích, že však také nepřehlédne nic, co se nechá uskutečnit. Sem patří - právě mezi Němci to nelze opakovat dost často - abyste to, co by mělo být, nikdy nezaměňovali s tím, co bude. Základní formy státu a politického života, směr a stav jejich vývoje jsou dány dobou a jsou nezměnitelné. Všechny politické úspěchy se docilují s nimi, ne na nich. Vzývatelé politických ideálů ovšem tvoří z ničeho. Ve svých hlavách jsou úžasně svobodní, ale jejich myšlenkové stavby ze vzdušných pojmů moudrost, spravedlnost, svoboda, rovnost, jsou nakonec většinou stejné a začínají stále znovu od začátku. Mistru faktů stačí, že neznatelně řídí to, co se mu prostě naskytne. To se zdá být málo, a přece teprve zde začíná svoboda ve velkém smyslu. Záleží na malých rysech. Na tom posledním nejopatrnějším tlaku na řídící páku, na jemnocitu pro nejjemnější oscilace duše národa a jednotlivce. Státní umění je jasný pohled pro velké linie s neposunutelnými tahy a jistá ruka pro to jedinečné, osobní, co ve svém rámci z blížícího se osudu může udělat nepochybný úspěch. Tajemství všech vítězství leží v organizaci nezjevného. Kdo se v tom vyzná, může jako zástupce poraženého ovládnout vítěze. Caesar, jehož situace byla tehdy téměř zoufalá, si v Lucce neznatelně podrobil Pompeiovu moc pro své cíle a tím ji podkopal;  existují však nebezpečné hranice možného, který může sotva narušit dokonalý takt velkých barokních diplomatů, zatímco je výsadou ideologů neustále o ně klopýtat. V dějinách existují obraty, jimiž se znalec nechá dlouho pohánět, aby neztratil panství. Každá situace má svou míru elasticity, v níž se člověk nesmí mýlit ani v tom nejmenším. Výbuch revoluce dokazuje vždy nedostatek politického taktu u vládnoucích i jejich protivníků.

To nutné se má vykonat včas. Natolik je to totiž dar, jímž si vládnoucí moc zajišťuje důvěru, a nemusí být přinášeno jako oběť, jež vyjeví slabost a vzbudí pohrdání. Politické formy jsou živé formy, které se neúprosně mění v určitém směru. Člověk přestává být „ve formě“, když chce tento chod brzdit nebo odvádět ve směru nějakého ideálu. Římská nobilita pro to měla takt, spartská ne. V éře vzrůstající demokracie byl stále znovu dosahován osudný okamžik, ve Francii před rokem 1789, v Německu před rokem 1918, kdy bylo příliš pozdě udělat z nutné reformy svobodný dar, a člověk se musí tomu tedy s bezohlednou energií zdráhat, protože nyní jako oběť navodí rozvrat. Kdo však tu první nutnost neuvidí včas, druhou nutnost nepozná s ještě větší jistotou. I pouť do Canossy může nastoupit příliš brzy nebo pozdě; v tom leží rozhodnutí pro celé národy, zda budou v budoucnu osudem pro druhé nebo ho vytrpí od jiných. Ale klesající demokracie opakuje stejnou chybu, když chce udržet to, co bylo ideálem včerejška. To je nebezpečí 20. století. Na každé cestě k caesarismu se nachází nějaký Cato.

Vliv, který má i státník nezvykle silného postavení na politické metody, je velmi malý, a k důstojnosti státníka patří, že se v tom nemýlí. Jeho úkolem je pracovat s existující dějinnou formou a v ní; jen teoretik nadšeně vyhledává ideálnější formy. K politickému „bytí ve formě“ však patří bezpodmínečné ovládání nejmodernějších prostředků. Zde není žádná volba. Prostředky a metody jsou dány dobou a patří k vnitřní formě doby. Kdo se v nich přehmátne, kdo svému vkusu a citu dovolí ovládnout svůj takt, ztrácí fakta z ruky. Nebezpečím aristokracie je být konzervativní v prostředcích; nebezpečím demokracie je záměna formule s formou. Prostředky současnosti budou ještě po léta parlamentární: volby a tisk. Člověk si o nich může myslet, co chce, může je uctívat, nebo jimi pohrdat, ale musí je ovládat. Bach a Mozart ovládali hudební prostředky své doby. To je charakteristický znak každého druhu mistrovství. Se státním uměním to není jinak. Avšak obecně viditelná vnější forma není ta, na které záleží, nýbrž jen její převlek. Proto ji lze měnit, aniž by se něco změnilo na podstatě dění, svést ji na pojmy a ústavní texty, aniž by se tím jen dotkla skutečnost, a ctižádost všech revolucionářů se vyčerpává v tom, míchat se do této hry práv, zásad a svobod na historickém povrchu. Státník ví, že rozšíření volebního práva je zcela nepodstatné oproti athénské či římské, jakobínské, americké a nyní i německé technice, jak dělat volby. Jak zní v anglické ústavě, je rozšíření volebního práva lhostejné vůči faktu, že jeho aplikace je ovládána malou vrstvou vznešených rodin. Takže Eduard VII. byl ministrem svého ministerstva. A co se týče moderního tisku, může být blouznivec spokojený, když je ústavně „svobodný“, znalec se ptá jen na to, komu je tisk k dispozici.

Politika je konečně forma, v níž se naplňují dějiny národa uvnitř většího počtu národů. Velké umění je držet vlastní národ vnitřně ve formě pro události venku. To je přirozený poměr vnitřní a vnější politiky nejen pro národy, státy a stavy, nýbrž pro živé jednoty všeho druhu až k těm nejjednodušším zvířecím rojům a až k jednotlivému tělu, přičemž vnitřní politika je tu výlučně pro politiku vnější, ne obráceně. Pravý demokrat se snaží pojednávat vnitřní politiku jako samoúčel, průměrný diplomat myslí jen na politiku vnější. Právě proto však jednotlivé úspěchy visí ve vzduchoprázdnu. Politický mistr se bezpochyby nejviditelněji ukáže v taktice vnitřních reforem, ve své hospodářské a sociální činnosti, v obratnosti, která má držet veřejnou formu celku, práva a svobody v souladu s dobovým vkusem, a zároveň schopnou výkonu ve výchově citů, bez níž není možné, aby národ zůstal ve stavu. Ve výchově důvěry, úcty před vedením, vědomí moci, spokojenosti, a je-li to nutné, nadšení. To všechno získává svou hodnotu teprve v ohledu na základní fakt vyšších dějin, že národ není na světě sám a že o jeho budoucnosti se rozhoduje silovým poměrem k jiným národům a mocnostem, a ne pouhým vnitřním uspořádáním. A jelikož pohled obyčejného člověka nedosahuje tak daleko, je to vládnoucí menšina, která ho musí mít pro zbytek, ona menšina, v níž teprve státník nachází nástroj, s nímž může provést své záměry.

(Oswald Spengler: Zánik Západu. Překlad Milan Váňa. Praha: Academia 2010)