V extrémních epochách byly výklady extrémní. Při pohledu kolem sebe nejspíš leckoho napadne, že i dnešní čas má mnoho extrémních rysů. Zapomíná se na humanitní ideály demokracie, na její samu ideu, a hledají se náhradní řešení. Nejčastěji elitokracie, vláda skupin definovaných původem, způsobem vzniku či společnými zájmy. Hezkým příkladem toho je Evropská unie. Racionální filosofové (připomeňme třeba před rokem zesnulého Giovanniho Sartoriho) věděli, že tento nadstátní útvar je jednou velkou sebevraždou demokracie. A protože nikdy není od věci poučit se i u myslitelů z opačného tábora, vybral jsem pro dnešní pokračování této (ne)povinné čítanky spis Oswalda Spenglera Zánik Západu. Přesně ve směru jeho ideologie „síly“ proti „slabosti“ se totiž mohou nebezpečně brzy vyvíjet události v Evropě, která si pěstuje svoji „slabost“ snad až programově, takže může být velice snadnou obětí každé „síly“, jež si zamane.

Spengler se narodil 29. května 1880 v Blankenburgu a zemřel 8. května 1936 v Mnichově. Tento německý filosof a spisovatel, skoro by se dalo říci svého druhu polyhistor, se zabýval dějinami, uměním i politikou. Zánik Západu je úctyhodně široký, doslova opulentní pokus o srovnávací studium civilizací, vybízející ke „konservativní revoluci“. Spenglerovo myšlení formoval jednak pietismus, jednak sociální darwinismus Ernsta Haeckela a hluboký obdiv k Nietzschemu – zejména k myšlenkám dekadence a vůle k moci – a ke Goethovi. Některé jeho myšlenky byly inspirací pro ideology Třetí říše. Po porážce Německa v roce 1918 Spengler vystupoval jako odpůrce parlamentní demokracie a doufal, že ji nahradí silný diktátor. V červenci 1933 ho pozval Hitler k rozhovoru, ale na podzim téhož roku vydal Spengler knihu Léta rozhodování, kde se od nacismu distancoval a spíše oslavoval italský fašismus. V Benitu Mussolinim viděl typus budoucího Césara.

Běh světových dějin se podle Spenglera řídí zákony, podobnými zákonům života. Civilizace se rodí, rostou a hynou, protože ztratily schopnost tvořivě řešit nové problémy. Už v Zániku západu klade vedle sebe „kulturní monády“ jako antiku, Indii, Babylon a západní civilizaci a snaží se na nich doložit své teorie. S historickými fakty přitom zachází dosti svévolně, takže historikové jeho dílo vesměs odmítali jako diletantské.

Spengler se však nespokojil analýzou dějin, ale nabízel i návody k jednání. Západ se podle něho vyčerpal a na místo tvořivé a silné kultury, jak ji ztělesňuje Goethe, postavil slabošskou a rovnostářskou civilizaci s hesly svobody a rovnosti. Budoucnost je však podle něho v síle a je-li současnost kulturně málo plodná, musí tím víc bdít nad svými tradičními hodnotami, udržovat řád a vědomí povinnosti.

Zánik západu byla jedna z nejúspěšnějších knih své doby a její titul se stal okřídleným rčením. Mnohým čtenářům se zdálo, že přesně odpovídá na válečnou porážku a na otázky doby, a fascinovalo je množství materiálu z nejrůznějších oblastí, jež Spengler velmi působivě snesl a propojil. Kniha svého času nadchla Thomase Manna a inspirovala britského historika Arnolda Toynbeeho k jeho monumentálnímu životnímu dílu Studium dějin. Popperova Bída historismu je napsána mj. proti Platónovi a Spenglerovi.