Ve studiích pokračoval v St. Cloud a na universitě v Rennes. V letech 1937-1940 redigoval časopis Maß und Wert. Za války byl internován ve Francii, odkud se mu po její porážce podařilo odletět do USA, kde pracoval od roku 1942 jako profesor historie.

Po válce působil jako profesor v Německu a později žil ve Švýcarsku. Mannovo dílo nás inspiruje ke konfrontacím s minulostí, k jejímu porozumění, k tomu, abychom dokázali pochopit její aktuální smysl. Tak je tomu v jeho dílech Valdštejn, O duchu Ameriky, Dějiny a události nebo Německé dějiny 19. a 20. století. Golo Mann napsal také cennou autobiografii, v níž líčí své dětství a mládí v letech 1909-1933, které strávil výlučně v Německu.

Pro dnešní četbu jsme vybrali tři pasáže z Mannových děl. Nejprve z jeho Dějin Německa 1919-1945  analýzu krize a zániku Výmarské republiky, a pak z jeho vzpomínek na mládí úvahu o Výmarské republice, krizi, vzestupu Adolfa Hitlera a jeho úspěchu v Německu. A konečně stať o nárůstu antisemitismu v Německu po I. světové válce, rovněž z jeho vzpomínkové knihy. Jsou to nezaměnitelná svědectví o půlstoletí, které změnilo dějiny.

O krizi a zániku Výmarské republiky

Již po léta se pokoušela v zemi všelijak prosadit politická strana, která sice byla stará, ale díky poměrům se nyní obnovila a rozmohla se s virulencí, která nemá v dějinách moderní demokracie obdoby. Byli to „nacionální socialisté". V Bavorsku představoval její demagogický předák již v roce 1923 povážlivou sílu, která navázala styky také se stejně smýšlejícími v severním Německu. Potom nakrátko zmizel v mírném pevnostním vězení. Když z něho byl propuštěn, nemohl zprvu dělat nic víc, než udržovat houf svých stoupenců pohromadě. Směšné detaily puče v pivnici jeho věci dlouho neprospívaly. Pozvolna rostoucí spokojenost Stresemannových let také ne. V říšském sněmu z roku 1924 měli nacisté ještě 32 poslanců, v říšském sněmu z roku 1928 již jen 12. Nebrali je vážně. Patřili k tomu, čemu se v Americe říká „bláznivé pruhy na okraji", přičemž se myslí potřeštěné zjevy na úplné periferii politického života. Bylo by to tak asi zůstalo, nebýt hospodářské krize. Hitler byl v roce 1928 právě tak dobrý řečník jako o dvě léta později, byl stejně posedlý vůlí k dobývání, k moci, k úspěchu. Mnozí z těch, kteří ho tehdy v bavorském hlavním městě chodili poslouchat jako groteskní kuriozitu, vycítili jeho fascinaci a vraceli se zmateni a zamyšleni domů. Přesto tento muž neprorazil, pokud to V Německu šlo slušně kupředu. Teď to však už dobře nešlo. Šlo to o hodně hůř a pouhé počty nezaměstnaných nevyjadřovaly celý obraz bídy. Postupující úpadek hospodářského života postihl skoro všechny - sedláky, jejichž výrobky již nedávaly postačující tržby; zřízence, kteří se důvodně obávali propouštění; hostinské, kteří museli sami postávat na ulici, aby přilákali nepočetné zákazníky; studenty, kteří nespěchali s ukončením svých hladových studentských let, protože se báli toho, co přijde potom; řemeslníky, obchodníky, prostě všechny.

Velká výhoda nacistické strany byla v tom, že se vším, co se v Německu událo od roku 1919, neměla nic společného. Všechny ostatní měšťanské strany měly. Dokonce i konzervativci a němečtí nacionálové se několikrát podíleli na vládě, podpořili ji svými hlasy, zkompromitovali se. Nacisté ne. Ti po deset let obžalovávali, nenáviděli, zesměšňovali, proklínali a nic více. Teď mohli zaútočit, aniž by museli říci jediné slovo na vysvětlení. Kam se poděly sliby, které po deset let hlásaly ostatní strany, pravicové stejně jako levicové? Kde byla sociální republika a zlomený kapitalismus, který slibovala levice? Kde byl kvetoucí průmysl a zemědělství, které slibovala pravice? Výsledky měly ukázat, jaký je „systém". A k systému patřili všichni, kteří nevyznávali vůdce národně socialistické německé dělnické strany. Jedině on varoval, jedině on předpovídal to, k čemu nyní došlo, a osvětloval příčiny: zločin z listopadu 1918, mezinárodní marxismus a jeho spolčení s mezinárodním velkokapitálem, zkorumpované hospodaření partají, šílenství reparací, ďábelské záměry židovstva. „Lide, otevři oči, poznej podvod!... Bij zrádce! Pošli bankrotáře k čertu!"... To účinkovalo. Odpůrcům došla řeč. Vždyť to byla pravda, v republice vládli oni a ne nacisté a bylo pravda i to, že to teď bylo špatné. Jaké k tomu byly důvody? Nebyly to ty, které svým lidem naléval do hlavy agitátor, spěchající letadlem od shromáždění ke shromáždění. Hospodářská krize měla jen málo společného s pošetilým Youngovým plánem. Postihla také bohaté, vítězné země: nejprve a především Ameriku, postupně i Anglii a nakonec Francii. Proč by se však voliči ve své tíživé situaci starali o to, co se děje ve Francii, v Anglii a v Americe? Co jim říkaly vážné vědecké rozbory v Bruningově vládním programu? Byl tu člověk, který jim to vysvětlil jednodušeji, vnesl život do zatuchlého ovzduší německé politiky, neměl sobě rovného ve smělosti svých útoků, v troufalosti, kterou se chvástal; byl tu člověk, jemuž se nikdo nevyrovnal ve svůdné, podlézavé mazanosti argumentů, v nenávisti a výsměchu, které neměly sobě rovné na světě; nevyrovnal se mu nikdo ani ve fyzické intenzitě řevu a vřeštění. Lidé srovnávali to, co říkal, s dlouhým řetězem svých vlastních trpkých zkušeností, s válkou, porážkou, inflací, s hospodářskou krizí a zjišťovali, že to stojí za úvahu.

Bylo normální, že opozice všechnu vinu na krizi připisovala vládě. To patřilo k pravidlům demokratické politické hry; ta je všude tvrdým sportem, který není příliš fér. Také v Americe museli republikáni chtě nechtě přijmout zodpovědnost za hospodářství v troskách a demokraté tudíž vyhráli příští volby. Avšak v Americe a ještě více v Anglii panovala mezi lidmi shoda o základních pravidlech jejich politického spolužití. Nenávist tam nebyla hlavní hnací silou politiky, politická hra se nebrala krvavě vážně a probíhala v rámci starých ústavních tradic. V Německu se bouře obrátila proti republice samé, proti celému „systému" a proti všem, kdo se na něm podíleli. A to do té míry, že třeba i němečtí nacionálové, kteří se na něm podíleli vskutku jen příležitostně, se nyní honem postavili mimo něj a napodobovali nacisty. Totéž mohli udělat i komunisté. Také oni se na něm nikdy nepodíleli, i oni stáli mimo republikánské hřiště. Také počet jejich stoupenců rostl, ale nebyli zdaleka tak dobře vedeni jako stoupenci nacionálních socialistů. Jejich notorická podřízenost Rusku a naprostá strnulost jejich doktrín omezovaly možnosti jejich úspěchu. Vykořeněný německý občan nechtěl patřit k proletářům, na něž jedině bylo komunistické učení zaměřeno. Jeho nenávisti a jeho touhám odpovídala lépe píseň, která se ozývala z krajní pravice. Přinášelo ji překvapivě velké množství schopných propagátorů. Dosti se navzájem lišili. Jeden vystupoval převážně konzervativně jako důstojník ověšený řády, jako tlustý zdánlivý aristokrat. Jiný vystupoval jako svalnatý dělník a chtěl se ztotožnit se skutečnými zájmy německého dělníka, který byl obelhán a podveden marxismem. Třetí se specializoval na vybičování prastarého a ve všech evropských národech latentního zlého pudu nenávisti k Židům. Další zase mohl dělat všechno, co chtěl. Byla to vulgární a zlomyslná, povýšená, nevázaná a nestoudná stranická inteligence. Jedno však měli všichni společné - byli to demagogové, jaké Německo do té doby nikdy nezažilo. Jak jemní, učení a neškodní byli ve srovnání s nimi zakladatelé socialismu Bebel a Liebknecht! Jak velkým řečníkem a aristokratickým filosofem byl Ferdinand Lassalle! A konečně, jak počestnými představiteli politiky byli předáci sociální demokracie Braun, Můller a Severing, kteří se nyní museli postavit proti bouři, ve srovnání s touto gardou nihilismu. Nacionální socialisté byli nervově neopotřebovaní, neotřesně duchapřítomní, neúnavně studovali to, co sami nazývali moderní masovou psychologií...

(Golo Mann – Dějiny Německa 1919-1945. Překlad Jan Havránek. Praha: Český spisovatel 1993. ISBN 80-202-0441-5)

Výmarská republika, krize, vzestup Adolfa Hitlera a jeho úspěch v Německu

Při zpětném pohledu člověk lehce věří, že předvídal „dějiny", ne přesně, ale přibližně. Pravdou je, že jsem nepředvídal pranic, ještě ani 31. ledna 1933. Mé deníky podávají o tom dostatečné svědectví, ačkoli nikterak hutné. Ještě jsem byl příliš zaměstnán sám sebou. Vzpomínka ale a příležitostné zápisky mi říkají, že jsem nic nepředvídal, jenom jsem mnohé považoval za možné; tak i „Třetí říši", ačkoli také tu ne v podobě, kterou ve skutečnosti získala. Chmurné proroctví soudruha Maxe Diamanta mne pohnulo jako možnost, jinak bych si je nezapsal; ale sotva jsem je bral zcela vážně. Tápali jsme v temnotách. Zásadní omyl, který sdíleli příliš mnozí, byl, že jsem Adolfa Hitlera a jeho lidi mocně podceňoval.

Byly i jiné omyly. Má generace vrostla do parlamentní republiky a brala její trvání jako samozřejmost. Měla být trochu sociálnější. S Versailleskou smlouvou se měla smířit, přičemž by se postupně a po dobrém oprošťovala od jejích poťouchlostí a nesrovnalostí: obsazení Porýní, reparace. Věřil jsem na „Raprochement Franco-Allemand", tedy na politiku ministra zahraničí Stresemanna. Vláda velké koalice v Berlíně mi vyhovovala, protože měla jistou většinu v Říšském sněmu a musela spočívat na kompromisech: mezi Německou lidovou stranou s jejími vztahy k velkému průmyslu na pravé, a sociálními demokraty, úzce spojenými se Svobodnými odbory na levé straně; právě tak mezi nimi, pro něž bylo náboženství soukromou záležitostí, a katolickou stranou centra. Proč ne? Na kompromisech musela spočívat veškerá politika. Chování v Říšském sněmu zůstávalo nedobré; mnoho se zde uráželo, rádo se hovořilo o „potupě" a o „hodině dvanácté", tak jako vždycky, ale politické vraždy se už nevyskytovaly. V čele Říše stál císařský polní maršál s, pokud jsem věděl, arcikonzervativními názory a omezeným rozumem; jeho volba mě pravda podráždila, anno 1925. Své věci se pak ale zhostil s dostatečnou důstojností, důvod k rozpakům pro ty, kteří republiku nenáviděli, jejího vrchního představitele ale museli respektovat. Také k republice nepřátelská konzervativní strana, nyní nazývaná „Němečtí nacionálové", se občas podílela na vládě. Proč by to tak nemělo jít dál? Ještě se upevňovat? Kde byly alternativy? Nikdy se nedostanou k moci komunisté; nacionální socialisté teprve ne. Při volbách do Říšského sněmu roku 1924 byli ještě s to získat třicet jedna křesel, o čtyři roky později už jen dvanáct; otravná, pošetilá skupina na okraji.

Školený pohled by to všechno býval viděl jinak; věděl by nebo by tušil, jak křehká byla celá ta konstelace, v Německé říši právě tak jako mimo ni; a jak zle všechno spolu souvisí, v prostoru a v čase. Aby porozuměl, musel člověk znát předchozí události, nesrovnatelně důkladněji, než jsem to tehdy činil: chybné konstrukce Bismarckovy říše, potlačené, nikdy neřešené konflikty mezi sociálními třídami a k nim náležejícími politickými seskupeními; konflikty, během šílené světové války chvilkově potlačené, aby poté opět hořely všem na očích, více než předtím: děsivý morální zmatek, který po sobě zanechala válka. Člověk lépe s věcmi obeznámený by býval věděl, jak umělá a nepevná byla konstelace nových států ve východní a jižní Evropě, spravedlivá na papíře, zfalšovaná ve skutečnosti, skrze skutečnost: Německé Rakousko, stát proti vůli obyvatelstva; Jugoslávie, diktatura Srbů nad Chorvaty, Slovinci, Albánci; Československo, údajně národní stát, ve kterém samotní Češi byli v menšině vůči menšinám, Němcům, Maďarům, Ukrajincům, zatímco Slováci, kteří měli náležet k vládnoucí národnosti, k ní náleželi opět jen na papíře; nový polský stát, rozepínající se příliš daleko na úkor Rusů, Litevců, též Němců; tento celý nový, neonacionalistický řád, podpíraný svazky, které jsem, mylně, protože bez znalostí, považoval za spolehlivé, polsko-francouzská aliance, „Malá dohoda" ČSSR, Rumunska, Jugoslávie, které se opět opíraly o Francii, vítěze, který pro vítězství nejvíce trpěl, a právě proto, kdyby došlo k nové zkoušce moci, by v ní neobstál a nechal by na holičkách své spojence na Východě...

O tom všem jsem nevěděl nic nebo skoro nic, provinciální a uzavřený, jako bylo naše vzdělání; jsou to názory ex eventu. A nevěděl jsem také, na jak hliněných nohách stojí skrovná velkolepost německého hospodářství, že chybějí hojné finance, které Německo vlastnilo v širém světě před válkou, že se hospodaří s vypůjčenými penězi, za ně se stavěly nové velkolepé stavby, jimi se platily i reparace, a že tyhle vypůjčené miliardy najednou je možno odvolat. Tak jsme žili ze dne na den a z roku na rok, věnujíce se našim záležitostem, bez tušení o tom, co hrozí. Jedno alespoň bylo mladému studentu jasné: ošklivě šedivý charakter republiky, průměrnost těch, kteří ji zastupovali. Ve své veliké většině to byli muži císařství, jenom mezitím starší, bezútěšnější, ještě stále v cylindru a s kravatou viditelně ovinutou kolem tuhého límečku; muži, kteří zhola nic nevyzařovali, bez idejí, bez naděje. Že se stala příslovečnými slova ministra Stresemanna o tom, že vidí stříbrný proužek na obzoru, může ukazovat, jak velice v proslovech ministrů chyběly perspektivy do budoucnosti. Většinou se v nich hovořilo o „těžkých obětech", bohužel zase jednou nevyhnutelných. Žádný humor. Němci z doby před rokem 1914 se hodně smáli, též in politicis, o to se staral Vilém II.; nyní je přešel smích. Také žádné slavnosti, žádné slavnostně přátelské nebo intimnější kontakty mezi vládci a ovládanými. Že by třeba ministr kultury diskutoval se svými studenty, oslovil je - nemyslitelné. Když už republika neexistovala, nazval jsem ji ve svém deníku „tohle císařství bez císaře". To byla; zmrzačená, zchudlá „říše", bez starého mocenského postavení ve světě, bez flotily, bez vojenských přehlídek, bez zdánlivých triumfů, lesku a pompy, bez ochrany, kterou koruna, vzdor směšnosti svého nositele, ještě stále poskytovala. Samozřejmě, literatura vzkvétala, architektura, malířství, hudba, divadlo; a také přírodní vědy. Ale všechny tyhle dobré věci není vlastně možno přičítat k dobru republice. Byly zde už předtím, s několika málo novými fenomény, jako byl třeba Bertolt Brecht.

Na podzim roku 1928 jsem viděl a slyšel Adolfa Hitlera poprvé; sotva půl roku po těžké volební porážce. Očividně ale nyní získal nový vítr, přinejmenším v Mnichově. Místo jednoho sálu potřeboval tři, daleko od sebe. Moc rozlehlý ten prostor, ve které jsem se nalézal, nebyl. U vchodu cedule: „Židům vstup zakázán." (Že město či stát toto protizákonné oznámení trpěl, bylo znamení slabosti, ne-li sympatie. Můj ubohý dědeček odkázal v závěti svou proslulou sbírku majoliky Bavorskému národnímu muzeu, pod podmínkou, že onen zákaz bude zakázán, což se nikdy nestalo.) Seděli jsme u stolů a pili pivo. Jelikož moji sousedé se vydávali za přívržence, hrál jsem jej rovněž, tím že jsem, jak jen to šlo, hovořil bavorským dialektem. Řečník, náhrada, dokud nedorazil velký muž, své věci nicméně rozuměl, ostrý, výsměšný, lichotící svým posluchačům. Šlo o snížení jízdného na železnici v první a druhé třídě - tehdy ještě existovaly tři nebo čtyři; pravděpodobně se ředitelství snažilo dosáhnout lepšího využití často prázdných kupé. „Ve třetí třídě jezdíme my, členové národní pospolitosti. V polstrovaných třídách jezdí šmelináři, bonzové, Židé." Z každé strany pódia jeden mládenec v uniformě SA, bez pohnutí, jistý druh čestné stráže. Po chvíli se objevil ON a u vchodu ho pozdravila hlasitým jásotem banda mladých lidí, kteří zcela očividně dorazili s ním, rutina, která se onoho večera opakovala potřetí; co z toho? Zatímco kráčel k pódiu, rozmístily se, místo dvou nyní čtyři stráže po obou stranách. Hovořil spatra a velice intenzivně. Bylo to namířeno proti říšské politice vůči Francii, proti naději, že by mohlo dojít k trvalému usmíření i s neúprosným, ďábelským arcinepřítelem, proti ministru Stresemannovi. Tato iluze je něco takového, jako kdyby člověk hrál v loterii a pokaždé doufal, že vyhraje hlavní výhru. Při tomto přirovnání – jak jsem později četl, zakládalo se na zážitku z řečníkova vlastního mládí –, při tomto přirovnání to bylo, kdy oněm čtyřem strnulým mládencům zahrál na rtech slabý úsměv, také to podle programu a tohoto večera již potřetí. Proti energii, přesvědčivosti řečníka jsem se musel bránit; což se jednomu příteli, kterého jsem vzal s sebou, čistě židovského původu, nepodařilo. „Vždyť on má pravdu", pošeptal mi. Toto „vždyť on má pravdu" - jak často jsem to později musel slyšet, od spoluposluchačů, od nichž bych to byl neočekával, například od švýcarských přátel. Pár dalších věcí, které mne zaujaly. Řečník chtěl získat i ty, kteří, jak jistě věděl, přišli pouze proto, aby se bavili: „A ať už jste přišli jako lidé stejně smýšlející nebo jenom abyste mne jednou slyšeli..." A potom sliboval „nesčíslná masová shromáždění" v tomto a následujícím roce, i když „nejsou v dohledu žádné volby", kterážto poslední poznámka byla namířena proti etablovaným stranám. Úhrnem zbyl dojem dusného vichru, který zároveň vytvářel nějaký divadelní přístroj a zároveň vycházel z onoho člověka samotného. Dlouho tento dojem ale nevydržel, zapudil jsem ho. Ještě hůře: toho člověka mi bylo líto. Tak se rozčiloval a svého cíle přece nikdy nedosáhne... Tak jsem se vrátil do Berlína, kde se během následující chladné zimy o Hitlerovi nikde nemluvilo.

Začátkem října roku 1929 zemřel Gustav Stresemann; pro republiku nenahraditelná ztráta, tolik bylo jasné. O tři týdny později došlo ke krachu na newyorské burze. Nálada v kupé, kterým jsem se koncem října vracel do Heidelberku, byla chmurnější než obvykle. Důstojný starý obchodník se bavil s dámou sedící naproti a několikrát opakoval slova: „Jdeme vstříc těžkým časům." To jsme činili. Nepochybuji nikterak o tom, že ona stotisíckrát vyřčená předpověď urychlila a zostřila běh věcí. S hospodářskými krizemi je to tak trochu jako s válkou: pokud obchodní svět věří, že „přijdou" a pokud se podle toho chová, potom se stupňují samy sebou. Krize začala v USA a během několika málo týdnů přeskočila do Evropy, politicky ještě zcela nezávislé, hospodářsky ale už závislé na údajně „izolované" Severní Americe; což pro Německo, zemi s největším nedostatkem kapitálu a nejvíce závislé na úvěrech, platilo zdaleka nejvíce. Rychle se šířící všeobecný a hluboký pesimismus ale hrál při tom také svou roli.

Heidelberk bylo politicky zajímavé místo, ovládané profesory, studenty a maloměšťáky, kteří převážně žili z vysoké školy; majitelé obchodů, řemeslníci, bytné, služby, trochu turismu. Byly zde i továrny, ale poměrně méně než ve velikých městech. Takto složené společenství zakusilo účinky krize rychle a hluboce; platy byly kráceny a znovu kráceny, právě tak to, co mohli otcové měsíčně dávat svým studujícím synům. Příznivá půda pro nyní ve velkém přicházející nacistickou propagandu. Uprostřed města, za kostelem Svatého Ducha, se objevilo v průběhu zimy nové knihkupectví ve službách „strany": ve výloze Hitlerova podobizna, pod ní jeho kniha Mein Kampf, vedle noviny, Völkischer Beobachter, Der Angriff, se svými bujnými titulky, nacistické romány, nacistická poezie, nacistické opasky a ramenní popruhy; asi se zde prodávaly i boxery a méně nevinné ruční zbraně, avšak potají. Před obchodem a uvnitř se mačkali studenti. Oni, kteří dříve byli spokojeni se starými pravicovými stranami, přešli nyní v houfech k té, která byla nyní na vzestupu; ve Všeobecném studentském výboru, „Asta", měli nacisté od roku 1930 většinu. Anglické přísloví, podle kterého nic nemůže mít větší úspěch nežli úspěch, se osvědčilo; počet stoupenců rostl každý měsíc, každý den ve zrychlujícím se tempu; že jejich agresivní, lstiví a brutální agenti zůstávali ve stínu jednoho muže, že je udržel stále pod kontrolou a všechny zastínil, co se týče řečnického umění, dávalo „hnutí" jeho v německých dějinách bezpříkladnou přitažlivost. Smělí a velice obratní byli také jeho studentští vůdci v Heidelberku, dobře vypadající, troufalí a cyničtí mládenci. Z nich měli radost ti, které vedli, s pocitem, že zvolili správný tábor. Ke starému národnímu motivu, nenávisti na „politiky splňování" a „lokaje" falešných vítězů z roku 1918, k nejasnému pocitu, že Německo je potenciálně nejsilnější mocnost v Evropě, zatímco ze strany oficiálních zástupců bylo možno slyšet pouze věci slabé a ponížené, se přidružilo brzy něco jiného: strach, brzy jistota, že po dokončeném studiu nebude možno sehnat práci - smutný důvod, tak dlouho jak jen možno a při špatné stravě setrvat pod ochranou univerzity, místo aby pospíchali.

V březnu roku 1930 se vláda Velké koalice, vedená sociálním demokratem Hermannem Müllerem, po dlouhých, namáhavě přemosťovaných konfliktech mezi oběma křídly, konečně rozpadla. Na její místo nastoupil nad - nebo údajně nestranický kabinet, vedený Heinrichem Brüningem, který se mohl v případě nouze opírat o práva říšského prezidenta a vládnout proti parlamentu, bez parlamentu. Ještě si vzpomínám na řeč, kterou pozdravil nový frakční šéf SPD, Breitscheid, v Říšském sněmu novou vládu: role opozice jeho straně prý ještě vždy dobře svědčila. Tak docela to nesouhlasilo; neboť také v opozici musela, ve svém patriotismu, většinou podporovat menšinovou vládu, aniž by ale na ni mohla působit. Že tentokrát šlo o něco docela jiného, že první „prezidiální vláda" znamenala konec republiky, řečník netušil - my v Heidelberku také ne. Brüning, naprosto počestný muž, naprostý odborník, rozhodnutý sanovat říšský rozpočet, na útraty všech, pracujících a nezaměstnaných, daňových poplatníků a chudáků, nechat hospodářství zdravě se smrštit, po čemž se nemohl nedostavit nový růst, což všechno podle klasické teorie samozřejmě bylo naprosto správné, Brüning rozpustil Říšský sněm, poté co se svým úsporným programem nenašel většinu; nové volby budou v září. Mezitím učinil svůj program z moci prezidentského „nouzového nařízení" zákonem.

V červnu 1930 vyklidili Francouzi poslední zónu Porýní, ve kterém podle smlouvy mohli zůstat ještě několik let; pozdní triumf Stresemannovy zahraniční politiky, ústupek německé hrdosti, avšak zcela marný. Sice se slavilo, například jednoho večera na heidelberském zámku…

Není možné s jakousi přesností rozlišit mezi tím, co se člověk, který se ohlíží na dříve prožitou epochu, o ní později dozvěděl, naučil, pochopil, na základě všemožných knih a dokumentů, dále též z průběhu věcí samých, který vrhá na minulé nové světlo, na druhé straně ale mezi tím, co si člověk o oné minulosti myslel, tehdy, když byla přítomností. Také já náležím k těm, kteří později byli mnohem chytřejší než předtím. Jistou míru kontroly poskytuje můj deník; není zcela věrná, protože dva ze čtyř příslušných sešitů chybí a protože ne všechno, co jsem tak povídal nebo meditoval, jsem si zapsal.

Německo nikdy nezažilo rok hůře ovládaný a uhranutý politikou než annus domini 1932, nikdy předtím ani nikdy poté; také ne takový, ve kterém věci stály tak na ostří nože, žádný tak osudový, ale takovým způsobem, že rozhodnutí bylo až do konce otevřené. Nebyla občanská válka, ne v tomto roce, ne v následujícím, v moderních německých dějinách vůbec nikdy; něco ale z potlačovaného plamene války, tu a tam plápolajícího, u příležitosti volebních zápasů, také bez nich, ale volebních kampaní bylo víc než dost. Právě v tom roce, ve kterém ústava z roku 1919 definitivně přestala fungovat, byl národ pětkrát povolán k volebním urnám a pokaždé tohoto volání uposlechl, poučen a poštván do té doby nikdy nezažitou mírou bezuzdné propagandy: obě kola pro volbu říšského presidenta, březen - duben, volby do dvou říšských sněmů, červenec a listopad, ačkoli Říšský sněm už neměl co nařizovat, potom ještě volby do pruského zemského sněmu, které opět tři pětiny národa vybičovaly k sebeurčení, které nic neurčilo, a volby do zemského sněmu v Bavorsku, Württembersku, Anhaltsku a Hamburku. Jako ale se děti a dospělí, pokud nemuseli být vojáky, během války dále věnovali svému povolání, svým zájmům, svým zábavám bez špatného svědomí, tak i pisatel těchto řádků v roce 1932. Navštěvoval jsem tábory lidu, vyslechl rozhovory tu a tam; ale vzdor nejistotě všeobecné budoucnosti jsem připravoval svou vlastní, tak jako by všechno bylo v pořádku, setkával jsem se s přáteli, používal nový dárek, auto, k rozličným cestám…

Jednoho dne koncem května jsem slyšel z úst naší hospodyně slečny Kurzové: „Brüning abdikoval." Měla to z rozhlasu. No, „abdikovat" mohli jen králové. Na druhé straně nesměl říšský kancléř také být říšským prezidentem „propuštěn", nebo mohl být jen proto, že nadporučík Brüning polnímu maršálu Hindenburgovi toto právo přiznal. Zmizel; s ním poslední zbytek parlamentní demokracie, protože přece jen byl po dvě léta tolerován většinou Říšského sněmu, většinou, která by ovšem byla udělala lépe, kdyby společně jednala, místo aby jenom tolerovala.

Kdo a co stálo za Brüningovým propuštěním, jsme vbrzku věděli: kamarila kolem Hindenburga, jeho syn Oskar, jeho státní sekretář, jeho východopruští statkářští sousedé, zvláště ale jeden politizující generál jménem Schleicher, šéf ministerského úřadu na říšském ministerstvu obrany. A my jsme věděli, že to byl pan von Schleicher, který vybral šarmantního šlechtice, von Papena, člena „zemského svazu" a pravého křídla strany Centrum, skrze svou manželku spřízněného s keramickým průmyslem v Sársku, že tedy Schleicher vybral tohoto „jezdce" jako šéfa vlády a přivedl říšskému prezidentovi, který v panu von Papenovi nalezl zalíbení. Vláda nového kancléře byla pojmenována „kabinet baronů". Byli mezi nimi nesporně zdatní odborníci, politici žádní. Brzy se ukázalo, že Schleicher, tajný nebo už dlouho ne tajný strůjce toho všeho, nyní říšský ministr obrany, uzavřel jisté dohody s Hitlerem: nacisté budou Papena tolerovat, jako SPD tolerovala Brüninga; byl zrušen Brüningem vydaný zákaz nacistických bojových oddílů, SA, takže vražda a vražda na oplátku zase vesele začaly; a potom měly být opět volby do Říšského sněmu. Podvedení zde byli příslušníci středu a umírněná levice, Centrum a sociální demokraté. Několik týdnů předtím prosadili znovuzvolení Hindenburga, což bylo přesně to, co jim starý pán nikdy neodpustil; protože chtěl být zvolen pravicí, ne levicí. V Mnichově, kde od roku 1920 vládla Bavorská lidová strana, bavorská sestra Centra, byli lidé kvůli Hindenburgově nevěrnosti zvláště pohněvaní. Zažil jsem to na jednom shromáždění v obrovském cirkusu Krone. Hovořil bavorský státní rada Fritz Schaffer, správce bavorských financí, tak jako byl též později první ministr financí Spolkové republiky, charakterní, chytrý a odvážný člověk. Neostýchal se polnímu maršálovi předhodit, že zradil ty, kteří ho zvolili, a odměnil ty, kteří ho hanobili. Naproti tomu působil host ze severního Německa, prelát Kaas, předseda strany Centrum, neuspokojivým dojmem, úlisný a stále ještě pěstující Hindenburgův kult: musíme prý dojít k vnitřnímu smíru, dokud ještě náš velevážený pan říšský prezident dlí mezi námi. Že Kaas v podstatě směřoval k vládní koalici nacisté - Centrum, jsme velice dobře věděli. Když byla poté, ne zcela bez spoluviny tohoto krátkozrakého preláta, dovršena Hitlerova diktatura, povolal jej Pius XII. do Říma, kde se zabýval pátráním po hrobě svatého Petra.

Franz von Papen: elegantní, nevědoucí a lehkomyslný, hrající s mlhavými ideami okamžiku, „konzervativní revoluce", „antikapitalistická touha lidu", ve skutečnosti ale pokračující v Brüningově hospodářské politice s ještě krutějšími nouzovými nařízeními, v zahraniční politice sklízející, co Brüning s obratností a důstojností zasel, konečné zrušení reparací, a také zčistajasna nabízející Francouzům vojenskou alianci, hezký nápad, ale prostý jakékoli skutečnosti; člověk, který za své postavení, jež je možné dokonce nazvat historickým, vděčil ztřeštěnému divadlu, které bylo možno hrát v nejvyšším patře, protože v hloubi a šíři se masové strany navzájem blokovaly.

(Golo Mann: Vzpomínky a myšlenky - Mládí v Německu. Překlad Ondřej Sekal. Praha: Academia 2012. ISBN 978-80-200-2051-2)

O nárůstu antisemitismu v Německu po I. světové válce

Půl roku po oné první debatě, v létě 1924, jsem jel vla­kem najedno místo u Baltu, kde jsem se měl setkat s rodiči a sourozenci k prázdninovému pobytu. Až do Berlína byla ve vagóně spousta mládeže ze Salemu. Jeden pán naproti mně, kterému to bylo nápadné, mne zatáhl do rozhovoru. „Jsou v tom vašem Salemu také židovští učitelé?" „Ano. Považovali bychom to za velkou nespravedlnost, kdybychom je vyl­čovali." Pán proti mně pokrčil pohrdavě rameny a pronesl několik vět o pohromě, kterou Židé přinesli Německu. Co se jeho týče, můžou mít své vlastní školy, do německých nepatří. „A takoví židovští patrioti jako Walther Rathenau, který tak ostře kritizoval Ludendorffovu prosbu o příměří a místo kapitulace požadoval levée en masse, celý národ ve zbrani proti nepřátelům? A když se podíváte do Anglie, Žid Disraeli jako zakladatel britského impéria?" „Zakladatel nebyl... Ale musím říct, že jsem mezi Vašimi spolužáky viděl pár dokonalých lebek." Pravděpodobně měl na mysli bratry von Nostitz, Oswalda a Herberta, kteří seděli ve vedlejším kupé. Potom, s podivným pohledem na mne: „Vy sám se pod­le všeho zajímáte spíš o teorii?“ Jasně, chtěl německé hochy „tvrdé jako Kruppova ocel“, ne takové, kteří žvaní o Waltherovi Rathenauovi a Disraelim. Bylo to poprvé, co jsem hovořil s nefalšovaným nacistou; a skoro také naposled, proto se mi ten rozhovor vtiskl do paměti téměř doslova.

O nenávisti k Židům jsem během války skoro neslyšel mluvit; nevěděl jsem také, že moje matka pocházela ze židovské rodiny, později mi vyprávěla, že to jako dítě také nevěděla. Když se ohlížím zpět, nemyslím, že by ve vilémovském Německu byl antisemitismus silnější než v západoevropských zemích; velice dobře by bylo možno hájit tezi, že ve Francii byl virulentnější. Tam se odehrála studená občanská válka o kapi­tána Dreyfuse; bojový pokřik antidreyufusiánů „Vive l'armée, a bas les Juifs!" jsem slyšel ještě roku 1928 v ulicích Paříže. Nic takového v posledních desetiletích říše Hohenzollernů. V žádné jiné zemi nebylo tolik vysoce vážených židovských osobností ve všech oblastech vědy a umění, právnické praxe, obchodu a života, dokonce pruští ministři a říšští sekretáři židovského původu. Časté byly sňatky mezi příslušníky šlechty a židovskými dívkami, přičemž nevěsta samozřejmě většinou pozlacovala svůj původ značným věnem. V posled­ních letech války existovaly pak dvě strany, které se navzájem rozhořčeně potíraly: jedni, kteří požadovali „vítězný mír" se všemožnými ztřeštěnými územními zisky, a druzí, kteří směřovali k „rozumnému" míru bez zisku, také bez ztráty; jejich nejschopnější, nejrozhodnější zástupce byl sociální demokrat Philipp Scheidemann, povoláním vyučený tiskař. Židé se samozřejmě nacházeli v obou skupinách; opravdu se nedá říci, že by se nedostávalo nacionalisticky zaslepených Židů. Jestliže tehdy obcházela všeobecná nenávist, když odhlédneme od nenávisti vybičované shora proti „Dohodě", zvláště proti Anglii, kde se dělo to samé proti „Hunům", směřova­la proti „válečným zbohatlíkům"; byl to nový, ve věci samé založený pojem, který neměl co dělat se židovstvím. Bavorský korunní princ psal roku 1917 bavorskému ministerskému předsedovi: „Všechno tančilo kolem zlatého telete. Jako sžíravý jed se šířil mamonismus z Berlína a způsobil děsivé zpovrchnění myšlení. Mluvilo se jenom o obchodě a zábavě (přinejmenším v Berlíně.) Využívajíce tím nejbezohlednějším způsobem válečnou nouzi, dokázali berlínští obchodníci vytvořením všech těch rozličných, v Berlíně zřízených centrál přivést celý hospodářský život pod svou kontrolu a moc...". O Židech není v tomto velice moudrém dopise ani slovo. Vzpomínám si na následující. Muselo to být v roce 1915, kdy můj bratr Klaus v základní škole oslovil jednoho spolužáka jako „Židáčka". Uražený, jménem Braun, se bránil, vznikl spor, ve kterém se spolužáci postavili za Brauna a který byl rozhodnut mluvčím třídy z nejlepší mnichovské rodiny (Pixis) slovy: „Člověče, tos neměl říkat."

Tuto malou anekdotu považuji za velice charakteristickou. Bylo to ono děsivé zmatení duchů po náhlém, zcela nečekaném vojensko-morálním zhroucení v listopadu 1918, které najednou vzbudilo nenávist k Židům k tak silnému a jedovatému životu, pomohla této potenciálně stále přítomné, z prastarých časů pocházející nenávisti k realitě. Déšť netvoří dešťovky, ale přivede je k životu, a bez něj bychom je nikdy nespatřili. Skutečně se dal tento konec války, po všech těch vítězstvích, po kartaginské Brestlitevské smlouvě, která byla nadiktována Rusům pouhého půl roku předtím, a v době, kdy německé oddíly stály ještě všude na území nepřítele, ale ani jediný nepřítel nestál na německé půdě, velice těžko pochopit. Je možno srovnat vojenskou situaci Německa na podzim roku 1918 se situací v létě roku 1944. Tak jako to tehdy pokračovalo ještě tři čtvrtě roku, tak to mohlo ještě pokračovat roku 1918, kdyby nedošlo k prosbě o příměří nebo kdyby ji Spojenci odmítli; pak by byly jejich oddíly někdy roku 1919 vpochodovaly do Berlína a předtím už, z Itálie, do Mnichova. S jakými následky? Bylo by to pro všechny, viděno z dlouhodobé perspektivy, šťastnější řešení. Němci by bývali věděli, že jejich porážka nebyl žádný podvod, legenda o ráně dýkou do zad bojující armády, o vítězství, o které byli okradeni, by nebyla mohla vzniknout. A potom, s takovou pravděpodobností, jakou mohou podobné spekulace mít, by nebyl žádný Hitler a druhá světová válka. Byla to ona nepochopitelnost porážky, která způsobila všechen ten osudný zmatek, legendy, překrucování, obviňování a lži. Lidé přirozeně mohli pochopit, pokud si s tím dali práci. Ale to vyžadovalo znalosti, vyžadovalo uvažování. Masy měly velice málo znalostí, rozsáhlý „nižší" střední stav mnohem méně než dělníci vychovaní SPD a odbory; a inteligence, praví Schopenhauer, je služkou vůle. Někdo musel na „našem neštěstí" nést vinu. Tudíž to byli „rudí", tudíž to byli Židé, první ve spojení s druhými. To, že většina německých Židů smýšlela nejenom nacionálně, nýbrž také naprosto konzervativně, nezajímalo ty, kdo to nechtěli vědět.

Ludendorff mezi politizujícími generály obtížený zdaleka největší vinou, muž, který na otázku, co se stane, jestli jeho poslední velká ofenziva na Západě opět ztroskotá, nedokázal odpovědět než: „Pak musí Německo prostě vzít za své", který po onom ztroskotání vynutil tím nejbrutálnějším způsobem prosbu o příměří proti vůli civilní vlády, aniž by vůbec viděl, že se zde jedná o kapitulaci na milost a nemilost - tento muž dokazoval nyní v rádoby učené brožuře, že Německou říši přivedly do zkázy tři „nadstátní" mocnosti: jezuité, svobodní zednáři, Židé. Takovéhle nesmysly lidé lačně hltali.

(Golo Mann: Vzpomínky a myšlenky - Mládí v Německu. Překlad Ondřej Sekal. Praha: Academia 2012. ISBN 978-80-200-2051-2)