Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 202. díl. Pan-Evropa | ParlamentniListy.cz

Coudenhove-Kalergi rozvinul vizionářskou „pan-evropskou“ ideu, kterou se zabýval po celý svůj život.

Svůj cíl, zřídit Paneuropu v mezinárodním měřítku, pojal v roce 1922, když mu bylo 28. Jím navrhovaný politický a hospodářský svazek evropských států měl údajně zmírnit hrozbu nové světové války.

V roce 1923, respektive 1924 Coudenhove-Kalergi zakládá Panevropskou unii, nejstarší z hnutí pro sjednocení Evropy, k němuž patřili mimo jiné i Aristide Briand, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer (v našich zemích např. Petr Fiala). Jednotná Evropa v chápání Kalergiho měla stát na principech svobody, míru, blahobytu a kultury, jež jsou dodnes součástí základů evropské kultury. Spatřoval jednotnou Evropu v hospodářském, ale také kulturním a politickém ohledu jako protiváhu k USA, Rusku a Asii.

Myšlence jakési euro-federace věnoval řadu knih: Praktický idealismus (něm. Praktischer Idealismus, 1925), Boj o Panevropu (něm. Kampf um Paneuropa, 3 svazky, 1925-28), Euronárod (něm. Die Europäische Nation, 1953) či Světová velmoc Evropa (něm. Weltmacht Europa, 1971). Dnešní ukázky pocházejí z knihy Pan-Evropa, která poprvé vyšla ve Vídni roku 1923. První české vydání v překladu O. Laurinové vyšlo v Praze roku 1926 v edici Aventinum (vydavatel Štorch – Marien). Přítomné části knihy pocházejí ze 2. vydání, které v překladu Rudolfa Kučery vyšlo v Praze roku 1993.

Pan-Evropa je v podstatě agitační a programový spis, který vykresluje model budoucí federalizované Evropy jako svazku zemí, které nejsou určeny jazykem, národem či státními hranicemi, nýbrž tradiční, zde velmi povrchně popsanou evropskou kulturou. Coudenhove-Kalergi zde velmi apodikticky a nesmiřitelně diktuje budoucí Evropě její územněsprávní charakter, přičemž se nezdráhá na mnoha místech vypíchnout dominanci německého národnostního živlu. Na první pohled je to text politologicky velice naivní a jeho poslání na první zdání neuskutečnitelné. Na druhý pohled však nemůžeme přehlédnout, jak mnoho z dosti nebezpečných tezí už bylo tak či onak uskutečněno dnešní Evropskou unií, která ignoruje zájmy a práva národů a podřizuje je jednotnému administrativnímu řízení z jednoho centra (formálně Brusel, fakticky spíše Berlín). Nejbizarnější je autorův požadavek, aby ona Pan-Evropa vznikla zdola vůlí euro-obyvatel stát se euro-občany. Dnešní EU, která je de facto realizací Kalergiho myšlenek, stojí přesně na opačném principu: nevšímá si názorů a postojů členských zemí, slovo „národ“ se zde stává bezmála slovem zapovězeným, je konán pokus o vytvoření umělého „euronároda“ shora, diktátem vydávaným falešně za domnělý konsensus.

Kalergiho nejčastěji zmiňovaná kniha Praktický idealismus (1925) je, podle tu a tam dostupných fragmentů (česky dosud nikdy nevyšla) pokračováním teorie o Pan-Evropě ve smyslu rasovém či multietnickém. Bývá zmiňováno, že jde o základní soubor tezí, které ukazují cestu mj. i k dnešnímu migračnímu kataklyzmatu. Tím se Kalergi stává antihrdinou mnoha teorií, z nichž některé jsou nazývány „konspiračními“. Myslím, že je nejvyšší čas „odtajnit“ i tuto Kalergiho knihu, abychom měli dostupný základ pro argumentaci v tom i onom smyslu. Berme to třeba jako výzvu našim nakladatelům. Kniha Praktischer Idealismus je v německém originále snadno dostupná na internetu. Ne každý však je povinen číst německy. Alespoň doposud.

Pan-Evropa, autorova předmluva k prvnímu vydání v r. 1923

Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě; ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit. Jako cíl touhy zůstává neplodná – jako cíl vůle stává se plodnou. Jediná síla, která může uskutečnit Pan-Evropu je vůle Evropanů; jediná síla, která může Pan-Evropu udržet, je vůle Evropanů. Spočívá tedy v rukou každého Evropana část osudu jeho světa.

Mezitím co píšu, zasedá v Chile pátá panamerická konference. Rusko pracuje se vší energií na svém znovuvybudování. Britské impérium překonalo válečnou krizi. Východní Asie je zbavena Damoklova meče – nebezpečí americké války. Mezitím se Evropa potácí bez vůdce a plánu z jedné krize do druhé. Francouzští a belgičtí vojáci ještě drží průmyslové centrum Německa. V Thrákii hrozí denně nová válka. Všude je bída, nepokoj, nespokojenost, nenávist a strach. Zatím co se ostatní svět den ode dne rozvíjí, blíží se Evropa den ode dne víc a více pádu. Tento fakt je program.

Příčina evropského úpadku je politická, nikoli biologická. Evropa neumírá stařeckou slabostí, nýbrž proto, že se její obyvatelé navzájem zabíjejí a ničí prostředky moderní techniky. Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí. Senilní nejsou evropské národy – jejich politický systém je senilní. Radikální změna tohoto systému může a musí přivodit úplné uzdravení tohoto nemocného světadílu.

Světová válka změnila politickou mapu Evropy – nikoli její politický systém. Stejně jako předtím vládne v Evropě mezinárodní anarchie, znásilňování slabšího silnějším, latentní válečný stav, hospodářská roztříštěnost, politická pleticha. Evropská politika dneška se více podobá politice včerejška než politice zítřka. Evropa se obrací tváří dozadu místo dopředu. Knižní trh je zaplaven memoáry. Ve veřejné diskusi zaujímá vznik poslední války větší místo než zamezení budoucí války. Tento věčný pohled do včerejška je hlavní příčinou evropské reakce a roztříštěnosti. Učinit v tom nápravu je povinností evropské mládeže. Ona je povolána zbudovat na troskách staré Evropy Evropu novou: evropskou organizaci místo evropské anarchie. Zdráhají-li se evropští státníci uznat a uskutečnit tento cíl – budou smeteni ze země národy, s jejichž budoucností si pohrávají.

Dva palčivé problémy tíží naší pevninu: sociální a evropská otázka; vzájemné dorozumění tříd a vzájemné dorozumění evropských států. Sociální otázka ovládá právem evropskou diskusi; tvoří a rozštěpuje strany a je denně tisíceronásobně přetřásána veřejným míněním všech zemí. O evropské otázce, která je stejně důležitá, se však prostě mlčí. Mnozí nevědí o její existenci; přenáší se do oblasti literatury a utopie; není pojímána vážně. A přece závisí na zodpovězení této otázky budoucnost naší kultury a našich dětí.

Evropská otázka zní:Může si Evropa uhájit ve své politické a hospodářské rozštěpenosti mír a samostatnost vůči vzrůstajícím mimoevropským mocnostem – či je třeba, aby se na záchranu své existence organizovala ve společenství států? Položit tuto otázku znamená zodpovědět jí. Proto se o ní mlčí. Mluví se sice ve veřejnosti hodně o evropských otázkách – ne však o evropské otázce, z níž vyvěrají všechny další, tak jako různé sociální otázky vyvěrají z jedné sociální otázky. Stejně jako je dnes každý Evropan vnitropoliticky nucen zaujmout stanovisko k sociální otázce, měl by v budoucnu zaujmout také stanovisko k evropské otázce. Pak budou mít Evropané možnost uskutečnit sjednocení či rozštěpení, organizaci či anarchii, vzkříšení či zánik.

Jedna věc se však již nesmí stát: aby zodpovědní vůdci umlčeli životní otázku 300 milionů lidí. Konečně je již nezbytné projednat evropskou otázku ve veřejném mínění, v tisku a politické literatuře, na politických schůzích, v parlamentech a kabinetech. Čas spěchá. Zítra bude možná již pozdě k rozřešení evropské otázky: proto je lépe začít již dnes. Tempo evropského sjednocovacího hnutí je tak důležité jako jeho podstata: neboť toto tempo určí, zdali Pan-Evropa bude sdružením států nebo sdružením trosek. Heslo zní: Svépomoc sjednocením Evropy v účelný politicko-hospodářský svaz.

Pan-Evropě bude činěna výtka utopičnosti. Tato výtka je nesprávná. Uskutečnění Pan-Evropy nepřekáží žádný přírodní zákon. Pan-Evropa odpovídá zájmům převážné většiny Evropy a jen zájmy nepatrné menšiny jsou jí poškozovány. Tato malá, ale mocná menšina, řídící dnes osudy Evropy, bude chtít označovat Pan-Evropu za utopii. Na to lze odpovědět, že každá velká historická událost počala utopií a skončila skutečností. V roce 1913 byly polská a československá republika utopiemi – v roce 1918 se staly skutečností; v roce 1916 bylo vítězství komunistů v Rusku utopií – v roce 1917 bylo skutečností. Čím má politik méně obrazotvornosti, tím větší se mu zdá být říše utopie a tím menší říše možností. Světové dějiny mají více obrazotvornosti než jejich marionety, skládají se z řetězu překvapení, z uskutečněných utopií. Zůstane-li myšlenka utopií, či stane-li se skutečností, to záleží obyčejně na počtu a výkonné síle jejích přívrženců. Pokud v Pan-Evropu věří tisíce – je utopií; až v ní budou věřit miliony – bude politickým programem; až v ní bude věřit sto milionů – bude uskutečněna. Budoucnost Pan-Evropy záleží tedy na tom, má-li prvních tisíc přívrženců tolik víry a schopností ji šířit, aby přesvědčilo miliony a učinilo z utopie včerejška skutečnost zítřka.

Vyzývám mládež Evropy, aby vykonala toto dílo!

Válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919. Toto hrozící všeobecné nebezpečí války je zaviněno mezinárodní anarchií, v níž žije Evropa.

Pozice Evropy je takováto:v těsné místnosti žije pospolu 26 lidí; tito lidé mají pochybnou kulturní a morální úroveň; jsou ozbrojeni až po zuby jedy, bombami, střelnou zbraní a noži. Jsou všichni zchudlí a číhají na příležitost, aby se obohatili na úkor svých sousedů. Ovládá je vzájemná nenávist a závist, pomstychtivost a nepřejícnost. Zabývají se úklady, brousí své zbraně a cvičí s nimi, nadávají si navzájem tajně i veřejně nejurážlivějším způsobem. Nechtějí se nikterak zříci této špatně chápané svobody: proto dávají přednost systému absolutní anarchie před jakýmkoli společenským řádem. Jsou také odhodláni vyrovnávat vzájemné rozpory a rozdílnosti v mínění souboji a rvačkami místo procesy. Bez zvláštního kombinačního nadání lze předvídat, že mezi těmito divochy musí dříve či později vypuknout vražedný boj na život a na smrt; a že při této srážce nebudou zraněni a usmrceni jen zúčastnění, nýbrž i nezúčastnění. Je jen jediná záchrana: protože těchto 26 lidí je odsouzeno žít pospolu ještě nedohlednou dobu, musí se rozhodnout, učinit toto spolužití pokud možno snesitelným. Toho dosáhnou jen zavedením organizace namísto anarchie.

Musí se tedy shromáždit kolem zeleného stolu a vypracovat organizaci, jež by jim skýtala při nejmenší oběti svobody co možná největší jistotu. Musí zavést na místo souboje procesní řízení a zřídit pro tento účel smírčí soud. Rovněž se musí zříci práva neustálého nošení zbraně, neboť to znamená stálé pokušení jejího zneužití. Musí se dále dohodnout, že každý rváč a narušitel míru, který napadne některého ze svých sousedů a nepodrobí se přijatému procesnímu řádu, bude solidárně odražen a potrestán. To je tedy cesta, kterou musí jít dvacet šest států, chtějí-li v poslední hodině uniknout zkáze:

• organizace místo anarchie;

• smírčí soud místo války;

• odzbrojení místo zbrojení o závod;

• solidární záruka místo svépomoci;

• kooperace místo konkurence.

V žádném světadíle nevládnou tak primitivní a barbarské mezinárodní poměry jako v Evropě. Jen zde státy trvají na svém právu ozbrojené anarchie; nemluví spolu jinak než s revolverem v ruce; zachovávají princip krevní msty a odmítají, z pýchy a hlouposti, zavedení právního řádu. Nechápou nebo nechtějí pochopit, že je vyloučeno, aby v těsném prostoru pěti milionů čtverečních kilometrů žilo vedle sebe trvale dvacet šest stěsnaných států, aniž by na sebe nenarážely nebo si nešlapaly na nohy, a že stačí nejnepatrnější podnět, aby se Evropa změnila v kupu sutin a hromadný hrob. Kdo to chápe a miluje Evropu, nesmí se bát žádné oběti pro záchranu své země před tímto životním nebezpečím.

Podstata národa

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy; míšenci z árijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras.

Byl by to diletantský mylný závěr, kdybychom odvozovali z existence germánských, románských a slovanských jazykových skupin germánské, románské a slovanské rasy. Neboť žádné pokrevní příbuzenství (mimo evropské) nespojuje Francouze a Rumuny, romanizované Galy a romanizované Dáky. Španělé jsou romanizovaní Iberové, Baskové a západní Gótové maurského typu; Francouzi jsou Galové a Frankové; Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské; v Řecku proudí také krev slovanská, germánská a albánská, rovněž tak v Srbsku; Bulhaři jsou poslovanštění Ugro-Finové; Němci jsou na západě a jihu promíšení prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Tak jsou, dle krve, Prusové spřízněni více s Čechy než se Šváby. Ani Skandinávci nejsou čistokrevní Germáni, poněvadž jsou silně promíšeni s finskými a laponskými živly. Jak málo se sami národnostní fanatikové prakticky přidržují svého rasového mýtu, je vidět v tom, že se všude pokoušejí přičlenit násilím národnostní menšiny, jež prohlašují za méněcenné, k vlastnímu národu. Jsou tedy prakticky přesvědčeni, že lze donucením a školou přeměnit Němce ve Francouze, Itala, Poláka nebo Čecha a obráceně, rovněž tak Maďara v Rumuna atd.

Kdo hájí tézi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně; že největší maďarský národní básník Pet őfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského; že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Lloyd George nejsou Angličané, Césare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl; že podle svého původu králové Anglie, Belgie, Holandska, Dánska, Norska, Řecka, Bulharska a Rumunska jsou Němci - králové Španělska, Itálie a Švédská Francouzi. Tak tedy má, přesně vzato, ze všech evropských států jen království SHS národní dynastii: ve všech ostatních monarchiích Evropy ztělesňují národní symbol vládci z jiných národů.

Tak vede na všech cestách teorie národa jako krevního příbuzenstva k vnitřním rozporům. Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci; tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha; neodvozují se tělesně od společných předků, nýbrž duchovně od společných učitelů.

Národy vznikají ze vzájemných vztahů mezi nadanými kmeny a jejich velkými muži. Génius bez národa vytvoří kulturu – národ bez geniálních mužů není národem. Národy plodí své geniální vůdce, básníky a myslitele, kteří pak médiem řeči, náboženství, umění a politiky přetvářejí národ, k němuž duchovně patří. Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí. Mohamed byl tvůrcem arabského národa, protože byl tvůrcem arabské kultury. Rovněž tak byl, v určitém smyslu, Dante tvůrcem italského, Luther tvůrcem novoněmeckého, Hus tvůrcem českého národa. Camille a Racine, Voltaire a Rousseau, Bonaparte a Zola byli přetvořiteli francouzského národa – Kant a Nietzsche, Goethe a Schiller, Wagner a Bismarck přetvořiteli německého národa. Dnes se zdá, že působí stejným vlivem Gándhí a Thákur na indický, Lenin na ruský, Masaryk na český a Mussolini a ďAnnunzio na italský národ.

Národy jsou tedy symbiózami, příbuzenstvím mezi velkými muži a jejich národy, které jsou současně jejich otci a syny, tvůrci a výtvory.Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály a ideální útvary, společní vůdci, básníci a bozi. Homérské zpěvy a olympští bozi učinili z politicky roztrženého smíšeného národa Helénů národnost.

Nejdříve se seskupuje kmen kolem společných bájí a písní; pak kolem společných náboženských myšlenek; konečně kolem společné literatury. Obyčejně je společná mateřská řeč vnějším pojítkem, spojujícím příslušníky jednoho národa. Národní pospolitost se však vždy nekryje s pospolitostí řeči. Někdy národ pociťuje historickou a náboženskou pospolitost jako silnější pojítko než řeč. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, - ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů; rovněž tak se považuje většina Chorvatů za národ, ačkoli je spojuje společná řeč a rasa se Srby: zde i tam působí náboženské a historické rozdíly silněji než pospolitost řeči.

Na druhé straně je zase možné, že kulturní pospolitost vede přes různost jazyků k jednomu národnímu vědomí – jako je tomu v Číně a Indii. Za středověku, kdy kultura Evropy byla přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svou národní jednotu než dnes. Neboť v dobách křižáckých válek měla Evropa jednu víru, jednoho papeže, jeden rytířský ideál, jednu řeč učenců; byl tedy boj spojeného křesťanstva proti mohamedánům v plném slova smyslu bojem národním: neboť náboženství bylo tenkrát současně pojícím i dělícím živlem.

Rozdvojením západního křesťanstva, zesvětštěním Evropy a osvětou zmizela duchovní páska, jež národy vnitřně pojila. Jazyk nastoupil v dědictví po náboženství – národnost v dědictví po kostelu. Ve všech národech Evropy vznikla národní literatura, jež byla rozmnožována a rozšiřována knihtiskem. Pokud nebyli Evropané analfabety, rozdělili se v čtenáře německé, francouzské, španělské a italské literatury. Každý z těchto čtenářů se cítil žákem a apoštolem svých velkých spisovatelů, jejichž myšlenky nadšeně přijímal.

Tak se rozpadla Evropa svými národními literaturami v řadu velkých školních obcí, jež se spolu nemohly pro různost jazyků dorozumět. A nakonec donutilo zavedení všeobecné školní povinnosti každého Evropana, aby vstoupil do jedné z těchto národních školních obcí. Škola, literatura a tisk se staly orgány moderní národnosti. Tyto orgány sdělují národu v malých dávkách myšlenky a činy jeho velkých vůdců a pracují tak neustále na jeho povznesení. Takto se dostává mýtu o společném původu národa symbolické pravdy: neboť děti jednoho národa mají skutečně společný původ, jsou bratry, - avšak bratry duchem, nikoli krví.

Jako pocházejí Arabové od Mohameda, tak pocházejí Číňané od Konfucia, Židé od Mojžíše. Žid, jenž opouští svou víru, vystupuje tím ze své národnosti. Neboť i dějiny o společném původu Židů jsou vědecky neudržitelným mýtem; při různosti jejich jazyků (hebrejštiny, španělštiny, arabštiny, jidiš) je zde národním pojítkem pouze společná víra.

Národ je říší ducha; všechna moderní kultura v Evropě je národní; každý tedy, kdo cítí úctu před duchem, musí též cítit úctu před myšlenkou národní. Jako má náboženský idealismus rub v náboženském fanatismu, tak má národní idealismus rub v národním šovinismu.

Tento šovinismus, projevující se v pohrdání cizími národy, vzniká tím, že nacionalista zná a miluje pouze díla své vlastní literatury, jen myšlenky a činy svých héroů. Kultury, jež nezná, protože nerozumí jejich řeči, se mu zdají bezcenné a barbarské. Čím méně zná své sousedy, tím více jimi pohrdá. Dopouští se chyby v perspektivě: vidí pouze vlastní kulturu, protože mu je blíž a je větší než kultury cizí, vzdálenější. Protože mu pro neznalost cizích jazyků chybí měřítko k hodnocení vlastní kultury, upadá v národní velikášství a je zaslepen vůči přednostem jiných národů.

Tím se stává, že dnes národy přejaly netolerantní stanovisko, jež bylo kdysi charakteristické pro náboženská vyznání. Každý národ se považuje za vyvolený: Francouzi za „Grande Nation“, Italové za legitimní dědice římského impéria, Němci za pravý národ kulturní, jenž ozdraví svět, Slované za národ budoucnosti.

Toto nacionální velikášství, jež sdílí i menší národy, je uměle rozdmýcháváno školou a tiskem a uplatňuje se též v politice. Demagogové učinili dávno zkušenost, že mohou určitě počítat s potleskem, lichotí-li národní ješitnosti a vynášejí-li převahu vlastního národa nad cizím. Této zkušenosti využívají důkladně: odvozují z údajné převahy vlastního národa jeho morální právo, vnucovat nepřátelským „barbarům“ svou vyšší kulturu, odnárodňovat je a utiskovat.

Hlavní nositelkou tohoto národního šovinismu je měšťanská inteligence, která zná vlastní kulturu, zatímco kulturu svých sousedů vidí jen ve zkreslených obrazech. Analfabeti jsou proti tomuto šovinismu imunní, protože znají vlastní kulturu zrovna tak málo jako cizí; univerzální duchové jsou proti němu imunní, protože jim je cizí kultura zrovna tak známa jako kultura vlastní a protože milují a ctí také cizí velikost.

Jako minulá osvěta svrhla fanatismus – tak příští osvěta svrhne šovinismus a připraví cestu národní snášenlivosti. Tato snášenlivost doplní lásku k vlastnímu národu úctou k národům cizím a položí základ ke kulturnímu znovuzrození Evropy.

Evropský národ

Každý národ je svátostí: jako zahrada kultury, jako krystalizační bod mravnosti a pokroku. Jako byly katedrály středisky církevního života – tak dnes jsou univerzity středisky života národního. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Boj proti národnímu šovinismu by se těžce kompromitoval, kdyby se nezastavil před národní myšlenkou.

Národní šovinismus se nedá potlačit abstraktním internacionalismem, nýbrž prohlubováním a rozšiřováním národní kultury v kulturu evropskou; hlásáním a šířením poznatku, že všechny národní kultury Evropy jsou „nerozlučně spojené části velké a jednotně kultury evropské.“ Aby evropské národy dospěly k poznání této evropské kulturní velikosti, musí poznat také duchovní vůdce svých sousedů a musí se naučit oceňovat jejich kulturní přínos. Cesta k tomu vede přes rozšiřování jazykových znalostí a překladů.

Tak jako mluvíme o indickém a čínském národu, ačkoli tyto národy mluví různými jazyky – mohli by nás Číňané a Indové oprávněně nazývat národností evropskou, velkou universitas, jejímiž fakultami jsou německé, francouzské a další jazykové obce. Neboť Evropa je kulturně mnohem jednotnější než Indie. Ta je rozštěpena mnoha jazyky a nesčetnými nářečími, několikerým náboženstvím a mnohými sektami, jakož i rozdíly kast a ras.

Evropa je naproti tomu spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívající na křesťansko-helénském základě. Společné evropské dějiny začaly římskou říší a stěhováním národů, měly pokračování v papežství a feudalismu, renesanci a humanismu, reformaci a protireformaci, absolutismu a osvětě, parlamentarismu, nacionalismu a socialismu.

Ústavy a zákony různých států Evropy jsou si nepoměrně podobnější, než kdysi ústavy řeckých městských republik. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, týmž způsobem života a sociálním rozčleněním, stejnými názory na morálku a rodinu, stejnými mravy a zvyky, stejným způsobem odívání, dokonce módy podléhají týmž změnám. Stejně tak umělecké směry v malířství, literatuře a hudbě jsou v Evropě internacionální: romantika a naturalismus, impresionismus a expresionismus. A právě tak společné jsou problémy vnitřní politiky a hospodářského života.Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek významu. Je mírněn nadto ještě tím, že lze v mnohých těchto jazycích spatřovat jen nářečí!

Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jež je jazykově a politicky rozčleněn v různé skupiny. Podaří-li se tomuto panevropskému kulturnímu cítění se prosadit, bude každý dobrý Němec, Francouz, Polák a Ital také dobrým Evropanem.

Tito Evropané románského, germánského a slovanského jazyka budou nositeli evropské kultury světové, jež vykonala velké věci ve všech oborech lidského bytí a je povolána k vykonání velkých věcí i v budoucnosti.

Národ a hranice

Spravedlivé stanovení státních hranic je v Evropě nemožné; neboť hlediska, směrodatná pro určení hranic, jsou navzájem v rozporu. Tato hlediska jsou:

1. jazyková hranice;

2. geograficko-strategická hranice;)

3. historická hranice;

4. hospodářská hranice.

Tato nesnáz se ve východní Evropě zvyšuje ještě tou okolností, že určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné kvůli krajinám jazykově smíšeným (jako temešvárský Banát, Dobrudža, Makedonie) a kvůli národním enklávám (maďarští Sekelové v Rumunsku; německé jazykové ostrovy v Československu a Rumunsku; rumunské a albánské jazykové ostrovy v Řecku atd.).

Protože je nemožné stanovit ve východní Evropě spravedlivé státní hranice, rozhodly se vítězné státy světové války rozetnout tento gordický uzel mečem. Podařilo se jim, když se opřely o princip moci, prosadit při stanovování hranic maximum národních, historických a hospodářských aspirací. Kde vypovědělo službu právo, tam rozhodla moc. Kdyby zvítězily národy poražené, nejednaly by jinak: Brest-Litevsk a Bukurešť to dokazují.

Výsledkem tohoto násilného stanovení hranic je, že Poláci, Čechoslováci, Rumuni a Jihoslované prosadili všechny své národní aspirace na úkor Němců, Maďarů. Bulharů, Ukrajinců, Litevců a Albánců. Tak vznikly ve všech vítězných státech východní Evropy silné menšiny. Většina z nich, jež jsou majoritami utiskovány, klade veškerou svou naději v zánik svých nových vlastí v nové válce. Netrpělivě doufají ve vzkříšení Ruska a Německa a ve zvrat veškeré východoevropské politiky. Střediskem těchto nadějí je Maďarsko, jež bylo novým určením hranic postiženo nejvíce.

Místo, aby vlády vítězných států velkorysou, smířlivou politikou odvrátily toto vnitřní a vnější nebezpečí, jež je nutí k zbrojení a podkopává jejich finance – dráždí menšiny odnárodňovacími pokusy, omezujícími jazykovými nařízeními, zavřením škol a jinými šikanami ke stále zoufalejšímu odporu. Tato politika povede ve svých důsledcích nezbytně k obecné válce ve východní Evropě, jež pravděpodobně skončí ruskou hegemonií.

V západní Evropě se nevěnuje tomuto nebezpečí dostatek pozornosti. Jen jediný prostředek je s to ho odvrátit. Tímto prostředkem je skutečná ochrana menšin, vycházející z obecného zavedení národnostního tolerančního ediktu, Magny Charty všech evropských národů. Tento toleranční edikt musí dovolit každému (pokud se to dá technicky provést), aby užíval před soudem a vůči úřadům své mateřské řeči, aniž by mu tím vznikla újma, a aby mohl vychovávat své děti ve své kulturní obci. Musí se prosadit názor, že národ nastoupil po konfesi, v dobrém i ve zlém: převzal její humanismus i fanatismus. Jako kdysi pro náboženství – tak dnes lidé žijí a umírají, zabíjejí a lžou pro svou národnost. K překonání národnostních bojů musí proto být nastoupena stejná cesta, jež vedla k zastavení bojů náboženských.

Dnes zastávají národní státy prakticky tuto národní zásadu: „Cuius regio, eius natio“. Vládnoucí národy se pokoušejí přinutit násilím národní menšiny k odnárodnění nebo vystěhování – jako to kdysi činily vládnoucí konfese s náboženskými menšinami. Je stejně barbarské, vnucovat někomu proti jeho vůli národnost, jako nutit někoho k přijetí jiného náboženství.

Každý kulturní člověk musí usilovat o to, aby se národ stal, jako je dnes náboženství, soukromou záležitostí každého člověka. Budoucí odluka národa od státu bude stejně velkým kulturním činem jako odluka církve od státu. Pojem „státního národa“ se přežije zrovna tak jako pojem státní církve a ustoupí před zásadou: svobodná národnost ve svobodném státě. Neboť národ je říší ducha a nelze ho vymezit hraničními kolíky. Německý národ nekončí u říšské hranice: patří k němu stejně Rakušané a jižní Tyrolané, čeští Němci, polští Němci a švýcarští Němci – jako Prusové nebo Bavoři. Nevznikl Bismarckem a nebyl přemožen ve světové válce: neboť je říší Goethovou a Nietzcheovou a jednou z největších a nejplodnějších škol evropské kultury. Německý národ je zrovna tak nezávislý na Německé říši jako kdysi byla katolická církev na církevním státě: neboť žije na jiné rovině. Tak se shoduje doba rozkvětu německé kultury za Goetha s největším pokořením říše Napoleonem; totéž platí o italské renesanci a rozkvětu řecké kultury, jež obě spadají do doby největší politické rozervanosti.

Německý obyvatel Československa by tedy měl, uznávaje tento zásadní rozdíl mezi národem a státem, jednat podle zásady: „Dejte císaři, co jeho jest – a Bohu, co božího jest“, měl by tedy, žádá-li plného občanství od svého státu, splnit vůči němu státní občanské povinnosti, aniž by zapíral kulturního příslušenství k svému vlastnímu národu. Měl by se pokusit o to, aby byl zároveň dobrým československým státním příslušníkem – a dobrým německým člověkem. Ve Švýcarsku je tento poměr již dávno samozřejmý, protože tam vládne svoboda národní. Ve východní Evropě dojde k tomuto poměru také, jakmile bude vyhlášen národní toleranční edikt; pak také umlknou požadavky nových národních hranic, protože státní příslušnost bude otázkou podřadnou.

Tato odluka národa a státu usnadní všude hospodářský rozmach i řešení sociální otázky. Vyčistí otrávenou politickou atmosféru v Evropě a připraví ji k panevropskému řešení. Každý jiný pokus o řešení národnostní otázky vede k válce a tím ke zkáze Evropy.Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný. Alsasko-Lotrinsko je výstrahou. Nová válka by na místo starých nespravedlností vytvořila nové a posunutí hranic by muselo být zaplaceno miliony mrtvol a mrzáků. Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka. Konečně je nezbytné udělat, jako se to stalo v Americe, tečku za vývojem evropských hranic a vzdát se pokusů posunovat je násilím. Kdyby se americké státy neustále hádaly o spravedlnost svých hranic, byla by tam nepřetržitá válka. Jsou moudřejší a spokojí se skoro všechny nespravedlivými a nepřirozenými hranicemi: nechť se Evropa od nich učí!

Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské. Panevropským tolerančním ediktem ztratí státní hranice národního významu – panevropský garanční pakt vezme jim význam strategický a zavedením panevropské celní unie pozbudou významu hospodářského.

Budou-li uskutečněny tyto tři požadavky, odpadnou všechny příčiny sporů, jež by mohly vyvolat válku. Státní hranice klesnou na hranice zemské a ztratí význam. Jako je dnes občanu wittenberskému lhostejno, patří-li jeho domovina k Sasku či Prusku – tak bude lhostejné občanu libereckému, patří-li jeho domov k Sasku či k Čechám. Budou-li odstraněny příčiny nenávisti mezi sousedícími státy, nenávist zmizí sama. Záleží jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.

Panevropská unie

Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní. Evropa nemůže čekat, až vlády a vůdci stran uznají nutnost jejího sjednocení: každý muž a každá žena, jež jsou přesvědčeni o nutnosti Pan-Evropy, se musí dát do služeb tohoto díla, na němž záleží osud celého světadílu, osud kultury. Nikdo není tak bezmocný, aby nemohl nějak přispět k řešení evropské otázky: může získávat přívržence pro věc, může se jí zastat, může při volbách odepřít svůj hlas každému poslanci, jenž se jasně nerozhodne proti evropské anarchii a pro panevropskou organizaci.

Agitací slovem i písmem musí být evropská otázka roznícena ve veřejném mínění všech národů jako životní otázka milionů lidí – každý Evropan by si měl k ní vytvořit vlastní vztah. Musí nastat jasné odlišení Panevropanů od Antievropanů, přátel a protivníků federalizace. Jakmile dosáhnou Panevropané ve všech parlamentech Evropy většinu, bude sjednocení zajištěno.

Aby se došlo až sem, musí nejprve vzniknout ve všech evropských státech hnutí a organizace, jejichž cílem bude výstavba Pan-Evropy: Panevropská unie. Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž na zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody!

(Richard N. Coudenhove-Kalergi - PAN-EVROPA. Překlad Rudolf Kučera. Praha: Panevropa Praha s.r.o. 1993. ISBN 80-900034-7-8)