Obecně se věří, a není důvod nevěřit, že právě Montaigne dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji. V roce 1572 zahájil práci na první knize Esejů. Na tomto svém díle pak pracoval víceméně až do smrti. Touto knihou se staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly především univerzity, kde vládl jazyk učené latiny. Vznáší námitky proti této „oficiální“ univerzitní filosofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň prázdných slovních střetů. Opravdová filosofie podle něj vyžaduje svobodný a nezaujatý pohled na svět. Jeho postoj vyjadřuje už volba jazyka knihy. Eseje jsou psány francouzsky „jazykem pařížského tržiště“, nikoli latinou. Montaigne zde nevytváří nějaký ucelený přehled svých myšlenek a filosofie, není zde žádný logický plán nebo posloupnost. Jsou to volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém. Objektem všech Montaignových úvah a myšlenek je především on sám, protože „každý člověk v sobě nese celou podobu lidského údělu.“ Autor hledá smysl života v sobě samém, v přirozenosti člověka.

Mnohé z Montaignových esejů si podrželo aktuálnost přes všechny epochy až dodneška. Patří k nim nepochybně i námi vybraný esej O lhářích. Je na něm také patrná jedna z autorových metod: mísí vážná konstatování s jistou podprahově skrytou ironií a sebeironií, a tím dosahuje ještě vyššího čtenářského účinku. Takových autorů světové dějiny literatury mnoho neznaly.

O lhářích

Není člověka, komu by tak málo příslušelo jako mně osobovat si mluvit o paměti. Nenalézám v sobě totiž téměř ani jejího stínu a nemyslím, že by se na světě vyskytovala druhá stejně nestvůrně selhávající. I všechny ostatní schopnosti mám žalostné a běžné. Ale co se paměti týče, myslím, že jsem jedinečný a velmi zvláštní, a hodný, abych tím dosáhl jména a proslulosti.

Kromě přirozené nevýhody, která mě tím postihuje – vždyť vzhledem k její nezbytnosti ji Platon právem nazývá velikou a mocnou bohyní –,  chce-li se v mé krajině o někom říci, že nemá všech pět pohromadě, říkají, že se zapomíná: a když si tak stěžuji na nedostatek své paměti, kárají mě a nevěří mi, jako bych se obviňoval, že nejsem při rozumu. Nedělají rozdílu mezi pamětí a soudností. Toť strkat mě z bláta do louže. Ale křivdí mi, neboť zkušenost ukazuje spíše opak, že totiž paměť výborná jde ráda do páru s úsudkem chatrným. A křivdí mi nadto ještě v tom, že – ačkoliv nic neumím tak dobře jako být přítelem – týmiž slovy, jimiž si stěžují na tuto mou chorobu, chtějí mě vinit i z nevděčnosti. Vyčítají mi mou paměť, a myslí na mou lásku, a z nedostatku přírody dělají nedostatek svědomí. Zapomněl, říkají o mně, na naši prosbu a na svůj slib. Nevzpomíná si na své přátele. Vůbec si nevzpomněl, aby řekl nebo udělal nebo zamlčel to či ono, mně k vůli. Jistě mohu snadno zapomenout, ale abych hodil za hlavu úkol, jejž mi svěřil přítel, to nedělám. Lidem by měla stačit moje ubohost, a neměli by z ní dělat ještě zlomyslnost, zvlášť ne zlomyslnost tak se příčící mé povaze.

Do jisté míry se utěšuji. Na prvním místě tím, že běží o nemoc, ze které jsem načerpal především důvod, abych napravil zlo ještě horší, které by bylo snadno ve mně vzniklo, totiž ctižádost, neboť špatná paměť je závada nesnesitelná pro toho, kdo se míchá do jednání tohoto světa. Jak vám potvrdí i četné jiné podobné příklady z přírodního vývoje, zatímco moje paměť slábla, příroda ve mně ochotně posílila řadu jiných schopností, kdybych tedy v mysli zásluhou své paměti udržel nápady a názory cizí, asi bych snadno na ně spoléhal a svůj důvtip a úsudek bych oslaboval a jejich vlastní síly necvičil, jak už to svět dělá. Takže moje řeč se stala stručnější, neboť zásobárna paměti bývá na zboží zpravidla bohatší, než je sklad původních myšlenek: kdyby mi byla lépe vydržela, byl bych všem svým přátelům strhal sluch svou povídavostí, neboť by náměty probouzely mou jakous takous schopnost vyznat se v nich a používat jich a rozpalovaly by mě a pudily k řečem. To je žalostné. Mám o tom průkaznou zkušenost dík několika svým osobním přátelům: jak jim jejich paměť postupně dodává a zpřítomňuje věc v její úplnosti, začínají své vyprávění z tak daleka a zatěžují je tak zbytečnými okolnostmi, že – je-li příběh dobrý – udusí, co je na něm dobrého, a není-li dobrý, tu proklínáte buď jejich šťastnou paměť, nebo jejich nešťastnou soudnost. Zastavit řeč a udělat jí konec, jakmile ses rozjel, je totiž nesnadné. Na ničem se lépe nepozná síla koně než na tom, jak hladce a rázem se zastaví. I mezi zkušenými znám takové, kteří by se chtěli v běhu zastavit, a nemohou. Hledají bod, u něhož stanout, a zatím tlachají dál a vlekou se jako lidé hroutící se vysílením. Zvláště starci jsou nebezpeční, vzpomínka na minulé věci jim zůstává, ale ztratili paměť toho, co již řekli. Viděl jsem, jak se příběhy nadmíru zábavné v ústech jistého šlechtice měnily v čirou nudu, neboť každý z přítomných byl jimi počastován už stokrát. A za druhé, dík své špatné paměti, jak říkal jistý muž starověku, si méně připomínám utrpěná příkoří. Potřeboval bych na ně nápovědu, jako Dareios, aby nezapomenul urážku, jíž se mu dostalo od Athéňanů, poručil, aby mu pokaždé, kdy zasedal u stolu, páže přišlo třikrát zazpívat do ucha: Králi, vzpomeňte na Athéňany!  Mimoto se mi i místa a knihy, které znovu vidím nebo pročítám, usmívají vstříc tváří svěže novou.

Nikoli bez důvodu se říká, že toho, kdo se necítí dostatečně silný v paměti, nesmí ani napadnout zkoušet své štěstí v lhářství. Vím ovšem také, že gramatikové činí rozdíl mezi tím, říkat lež a lhát. Praví, že říkat lež znamená pronášet věc sice nepravdivou, ale které jsem uvěřil jakožto pravdivé, a že v latině, ze které se naše francouzština zrodila, definice slova lhát, čili mentire, zahrnuje, že lhář jde proti svému svědomí, a že tedy slovo lhát se týká pouze těch, kdo vědomě říkají něco, co se příčí jejich dobré vědomosti. O těch také mluvím. Nuže, tito jmenovaní si buď vymýšlejí lež od a až do zet, nebo zakrývají a znetvořují jádro pravdivé. Když zakrývají a překrucují, je nesnadné, aby se nepomátli, když jim tuto báchorku dáte opakovat častěji, neboť věc, tak jak je, jim od počátku utkvěla v paměti a vtiskla se v ni cestou poznání a vědění, a je tudíž nesnadné, aby znovu nepřišla na vědomí, vytlačujíc výmysl, který v její půdě nemůže být tak pevně zakotven ani usazen, a aby okolnosti původního osvojení, vluzujíce se co chvíli do vědomí, nezahladily vzpomínku prvků připojených, falešných nebo pokažených. Když si něco vymyslí úplně, a není zde tudíž žádného dojmu opačného, jenž by se stavěl na odpor jejich prolhanosti, zdánlivě by se následkem toho bát svého usvědčení nemusili. Nicméně i zde lež, jsouc tělesem prázdným, jež se nemá čeho zachytit, ráda paměti uniká, není-li paměť zcela bezpečná.  Mám toho častou zkušenost, a zábavnou, vesměs na útraty těch, kteří vyznávají zásadu, zařizovat svou řeč výhradně podle toho, jak to poslouží záležitostem, které projednávají, a jak se to líbí mocným lidem, s nimiž mluví. Tyto okolnosti totiž, kterým chtějí otrocky podřídit svou pravdomluvnost a své svědomí, podléhají četným proměnám, a je tudíž třeba, aby se pokaždé změnila i jejich řeč; z čehož plyne, že o jedné a téže věci řeknou jednou, že je šedá, a podruhé, že je žlutá; jednomu člověku povědí tak, jinému jinak. Ale jestliže lidé náhodou jejich opačná podání shromáždí na jedinou hromádku, kam se potom děje celé to překrásné umění? Mimoto se přečasto neprozřetelně popletou sami: která paměť by také měla stačit na to, vzpomenout si na tolik různících se podob, které si na jeden a týž námět splichtili? Svého času jsem poznal řadu lidí, kteří toužili po slávě tohoto krásného druhu obezřelosti: neviděli, že sláva to sice je, ale účinek nemůže být žádný.

Vpravdě je lhaní prokletou neřestí. Jsme lidmi a souvisíme jedni s druhými jenom řečí. Kdybychom si byli vědomi ohavnosti a závažnosti lhářství, potírali bychom je ohněm a větším právem než jiné zločiny. Mým názorem je, že pravidelně jen ztrácíme čas, jestliže velmi nevhod trestáme chyby našich dětí a týráme je pro neuvážené činy, které nezanechávají dojmu ani nemají dosahu. Pouze prolhanost a o něco méně tvrdohlavost jsou po mém zdání z počtu těch, jejichž počátek a rozvíjení bychom měli se vší rozhodnou péčí potírat. Rostou zároveň s dětmi. A jakmile jazyku nasadíte toto falešné udidlo, je až s podivem, jak je nemožné je s něho sejmout. Z čehož plyne, že vidíme, jak jím jsou svázáni a zotročeni lidé jinak poctiví. Mám dobrého chlapíka krejčího, od kterého jsem ještě v životě neslyšel pravdu, a to ani když se mu nabízí jako věc užitečná.

Kdyby lež měla jedinou tvář, podobajíc se pravdě, vyšli bychom spolu znamenitě. Přijímali bychom totiž jako jistotu opak toho, co by lhář říkal. Ale rub pravdy má sto tisíc podob a pole neomezené.

Pythagorejci prohlašují dobro za jisté a konečné, zlo za nesčíslné a nejisté. Tisíc cest svádí od jasného cíle, jediná k němu vede. Nejsem si ovšem jist, zda bych se dokázal ovládnout, kdybych otrlou a nehoráznou lží mohl odvrátit zjevné a krajní nebezpečí.

Starověký otec praví, že je nám lépe ve společnosti psa, kterého známe, než ve společnosti člověka, jehož jazyk je nám neznámý: Ut externus non sit hominis vice. A oč je falešná řeč méně společenská než i holé mlčení!

Král František První se vychloubal, že přivedl tímto způsobem do úzkých Francesca Tavernu, vyslance Francesca Sforzy, vévody milánského, muže v umění mluvkovském veleproslulého. Taverna byl vyslán, aby u Jeho Veličenstva omluvil svého pána v jisté záležitosti velkého dosahu: náš král si chtěl i nadále udržet důvěrníka v Itálii, odkud byl, a to i z vévodství milánského, nedávno vypuzen, a vymyslil si, že tam bude u vévody svým jménem udržovat šlechtice, skutečného vyslance, ale zdánlivě soukromníka, který se bude tvářit, jako by tam dlel pro své zvláštní osobní zájmy; bylo to tím nutnější, že vévoda, který závisel mnohem více na císaři, tehdy zvlášť proto, že jednal o sňatek s jeho neteří, dcerou krále dánského, nyní vdovou vévodkyní lotrinskou, nemohl si bez veliké újmy dovolit otevřeně projevit, že udržuje styk nebo jednání i s námi. K tomuto pověření se ukázal vhodný jistý milánský šlechtic, štolba našeho krále, jménem Merveille. Byl tedy vypraven s tajnými pověřovacími listinami a instrukcemi vyslaneckými, a zároveň i s jinými doporučujícími listy, určenými vévodovi, ale týkajícími se pouze jeho soukromých záležitostí, aby byla opatřena záminka a zdání. Pobyl u vévody tak dlouho, že to vzbudilo nevůli císaře, jenž dal, jak se domníváme, popud k tomu, co následovalo: pod záminkou jakési vraždy dá totiž vévoda milému vyslanci utít jedné krásné noci hlavu a vyřídí jeho soudní proces ve dvou dnech. Messir Francesco Taverna se dostavil vyzbrojen dlouhým zfalšovaným zdůvodněním tohoto příběhu, náš král se totiž obrátil, žádaje zadostiučinění, na všechny křesťanské panovníky, ba i na vévodu samotného; Taverna byl povolán k rannímu slyšení a založil takto svou obhajobu, uzpůsobiv k jejímu účelu řadu krásných zdánlivých skutečností: jeho pán prý nikdy našeho dotyčného nepokládal za nic jiného než za soukromou šlechtickou osobu a za vlastního poddaného, který se přijel do Milána starat o své záležitosti a nikdy tam ani v jiném poslání nežil; popřel dokonce, že by vévodovi bývalo známo, že je jmenovaný veden v stavu našeho královského dvora a že by ho náš král znal; tím méně pak ho prý mohl pokládat za vyslance. Potom zase na něho svými námitkami a otázkami nalehl král, a dorážeje ze všech stran, dostal ho konečně do úzkých v tom bodě, že poprava se konala v noci a jakoby úkradkem. Na to ubožák, celý rozpačitý, odpověděl, že má-li mluvit poctivě, stalo se to z ohledů na Jeho Veličenstvo krále francouzského, neboť vévodu by bylo velmi mrzelo, aby taková poprava probíhala za denního světla. Každý si může domyslit, jak ho náš král vypral, když se tak těžce ťal, a k tomu ještě přímo pod nosem toho druhu, jaký měl král František.

Papež Julius Druhý poslal vyslance ke králi anglickému, aby ho poštval na francouzského: vyslanec byl vyslechnut, a tu, když se anglický král ve své odpovědi pozastavil nad nesnadností příprav, jichž by bylo třeba k válce proti panovníkovi tak mocnému, a uváděl na důkaz některé důvody, vyslanec velmi nevhod odvětil, že on sám o nich rovněž uvažoval a papeži je nepokrytě sdělil. Z tohoto výroku, tak se příčícího vyslancovu úkolu, jímž bylo přimět Angličana neodkladně k válce, anglický král pojal první podezření, které se mu pak stalo jistotou, že se totiž vyslanec osobně kloní na stranu Francie. Upozornil na to jeho pána a vyslancovo jmění bylo zabaveno a on sám div nepřišel o život.

(Michel de Montaigne – Eseje. Překlad Václav Černý. Praha: Arbor vitae 2008. ISBN 978–80–86300–92–4)