Když se tak na chalupě probírám starými knížkami a dávám si je do kontextu s tím, co dnes žijeme, padla mi do ruky Prévertova báseň Není se čeho bát. Myslím, že při její četbě pochopíte ihned, proč jsem pro dnešní díl čtecího cyklu vybral právě ji.

NENÍ SE ČEHO BÁT

Čeho byste se báli

Vzorní a počestní lidé

Nehrozí žádné nebezpečí

Vaši mrtví jsou načisto mrtví

Vaši mrtví jsou dobře hlídáni

Není se čeho bát

Nemohou vám je brát

Nemohou přece utéci

Hlídači jsou na hřbitovech

A pak

Na všech rovech

Je železné roubení

Jak kolem klícek

Postýlek pro malá stvoření

A je to moudré opatření

V posledním spánku

Nevíme co se může stát

Mrtvému by se mohlo

Zdát že je živý

Že není už mrtvý

Že jenom spal tak dlouhou dobu

Mohl by nadzvednout kamenné peřiny Vyprostit se

Vyklonit se

A vypadnout z hrobu

Tak jako dítě z postýlky

Zpět do života by mohl vpadnout

Hrůzy a katakomby

Umíte si to představit

Všechno by začalo znovu

Náklonnost stejně jako zoufalost Pozůstalost

Uklidněte se lidičky

Vzorní a počestní

Nebožtíci

Nevrátí se už vám

K pozemským zábavám

Slzy byly prolity jednou provždy

A nikdy víc

Už nikdy nebude třeba se tím zabývat

A na hřbitově nic

Nebude zpustošeno

Hrnce chryzantém své místo nezmění

A vám bude popřáno klidně se oddávat

S kropicí konví před honosnou hrobkou

Poklidným polním pracím věčného smutnění.