POLITICKÉ ZVÍŘE

Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je náramně moudrá; není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco pro sebe.

Promiňte, obyčejně se do politiky mnoho nepletu, jelikož se v ní prakticky nevyznám; což ovšem je důvod neobyčejně slabý. Řeknu-li tedy něco příliš nemístného, ať to padne na hlavu toho, kdo mne k tomu přiměl. Udělal to politický redaktor, a politikové bývali skoro vždy pověrčiví. Například starořímští politikové si časem dávali věštit ze zobání posvátných kuřat nebo z vnitřností zasvěcených hovad. Dnes, zvláště ve vánoční době, se k tomu cíli užívá už jenom literátů, patrně proto, že mají k politice stejně neosobní poměr jako posvátná kuřata k starořímskému válečnictví.

Málo sleduji politiku, ale více sleduji lidi. A tu mne překvapuje, jak ohromnou abstraktní důvěru a jak náruživou konkrétní nedůvěru mají lidé k politice, vládě, společenskému řádu a podobně. Obecně a zásadně věří každý člověk fanaticky, že je možna nějaká vláda nebo politická forma, která by “to dala do pořádku” a smetla vše, čemu se říká zlořád, byrokracie a nespravedlivost a mizérie, zavedla rázem “ty pravé poměry”, vše rozřešila, upravila, spasila, vybudovala a zkrátka ze své moci zařídila takový jakýsi ráj na zemi. A čím radikálněji lidé věří v nějaký politický nebo hospodářský ráj, tím radikálněji se konkrétně a prakticky utrhují na vládu, která má to neštěstí, že té chvíle zrovna vládne. Konkrétně každá vláda je špatná, slabá, prodaná, zpátečnická, katastrofální a prostě prašivá. Každá zklame. Každá bude nenáviděna. Nakonec zklame a bude nenáviděna i ta, od níž si ten který straník slibuje, že “to dá do pořádku”. To je nevyhnutelný koloběh.

Prosím vás, zkuste jej obrátit. Mějte zásadní a abstraktní skepsi k politice vůbec. Věřte, že žádná politika to nedá jedna dvě do pořádku; že žádná nemůže čarovat, řešit, převracet svět a dělat divy. Že ze všech možných vlád bude jedna za osmnáct a druhá dejme tomu za osmnáct a půl. Ale pak buďte uznalí i za tu vyhranou půlku. A je-li už nějaká vláda u vesla, řekněte si, že nestojí sice za mnoho, ale že dělá, co může; že je asi tak dobrá jako třeba váš krejčí, kterému se také všecko nepovede, a že si konečně bez dlouhého vztekání lze najít jiného krejčího, a že ten minulý byl ještě horší. Pokud šijete u svého krejčího, je oboustranně lepší mu důvěřovat a nehrdlit se s ním pro jeden knoflík. Pokud si platíte tuhle a nejinou vládu, je oboustranně lepší nenadávat jí počínajíc ranní kávou nebo ranními novinami.

A přece, hleďme, je tu vláda, která se pokusila převrátit svět a založit ráj na zemi; je to sovětská vláda. Nerad mluvím o věcech, kterých neznám; ale vypadá-li to v Rusku tak špatně, jak se říká a píše, myslím, že není vina jenom na zásadách komunismu; že snad větší vina je v tom, že tam kdekdo dělá bolševictví na vlastní vrub. Patrně místní sovět v nějakém takovém Permu nebo Čuchonově se náruživě zajímá o bolševictví a eserství; kdyby se náruživě zajímal o místní kanalizaci, bylo by tam méně tyfu; kdyby se fanaticky zažral do otázky lokálních drah, byl by z toho také nějaký prospěch. Kdyby se všechny místní sověty a komisariáty a sojuzy, a jak se to vše jmenuje, ve všech městech a vsích s vášnivou chutí chopily těchto lokálních kopyt, myslím, že by tím nejenom ledacos získala všechna ta města a vsi, nýbrž že by se také ukázalo, že se vlastně nestal žádný tak velký převrat; že takzvaná ústřední vláda není ani tak strašně důležitá, ani tak nesmírně zajímavá, aby se celý národ točil kolem těch několika pohlavárů, kterým by nakonec připadl užitečný úkol nahradit starou byrokracii. Koneckonců nejde tu o Perm ani o Čuchonov; i u nás jsou města a vesnice, kde se dělá politika nebo politická kanalizace nebo politická škola, místo aby se náruživě, soustředěně a s láskou dělala dobrá kanalizace, správná škola, místní průmysl a tak dále. Kdyby u nás vypukla takováto náruživost užitečné činnosti a praktické dokonalosti, byla by každá politika rozumná a každá vláda dobrá; aspoň proto, že by lidé mysleli na něco jiného.

Je vůbec podivno, že tolik lidí unese život v poměrech tak nekonečně špatných. Posloucháte-li je, dovíte se, že republika je prodána židům nebo Němcům, úřady jsou zkorumpované, parlament shnilý, katastrofa za dveřmi a vůbec že nastává konec světa. Kdybych tomu uvěřil, musil bych se jít oběsit na první osice v nejčernějším zoufalství. Ale myslím si: kdybych byl jenom metařem a chystal se jen k tomu, že dnes večer spravím kouskem drátu své koště, aby lépe metlo, musil bych věřit, že není vše ztraceno: prostě proto, že mohu ještě spravit své koště, aby lépe metlo. Ale kdybych věřil, že je vše katastrofálně ohroženo a že “zítra se to sesype”, nemohl bych už spravit své koště a čekal bych na nekonečnou pohromu se špatným koštětem (jako emblémem strašné situace) u nohou. Nuže, je dobře pro metaře i pro stát myslet na koště. Kdyby každé koště bylo dobré a mohlo být zítra ještě lepší, hleďte, pak nejsou poměry tak špatné. Kdo vede svou věc, byť její obecný užitek byl sebeomezenější, s nějakým úspěchem, musí být tak trochu politickým optimistou. Defétismus je vlastně praktická lenost.

A nyní mi řekněte: Nu, s takhle malicherně praktickým loktem se na politiku nesmí jít; politika, to jsou velké a všelidské ideály, to jsou národní hodnoty, sociální problémy a ideje humanitní a samé ohromné věci a zásady, o které se tu krvavě bojuje. Pryč s politickým utilitarismem, ať žije politika zásad a ideálů! – Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě. Věřím v ideální hodnotu nacionalismu; ale chtěl bych, aby ji bylo vidět v mé osobní práci. Věřím v ideální hodnotu socialismu; ale chtěl bych ji vyžít ve svém poměru k lidem svého okolí. Ideály, hodnoty, zásady – promiňte – to jsou ryze mravní a řekl bych dokonce náboženské věci; jsou lží, neposvěcují-li a nevykupují-li náš soukromý a osobní život. Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální. A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje. Pro mne veřejná činnost řezníkova je dobrá distribuce dobrého masa, a nikoliv jeho plsní nacionalismus; ten je jeho osobní předností, pro kterou může přijít i do nebe. Avšak jeho politická zásluha je dobře krájet a vážit. Politická zásluha literáta je dobře psát. Každá živnost, dokonce i sama politika, může být nesporně politicky užitečná.

A to vše je cokoliv spíše než politická lhostejnost. Naopak: dělám-li svou denní práci i svůj osobní život s vědomím, že to není něco národně a sociálně bezcenného, a s pilným úsilím, aby to nebylo bezcenné, dělám tu nejlepší a nejúčinnější politiku; rozhodně účinnější, než kdybych se rozčiloval na Beneše nebo na Rašína. A ten starý, trochu vágní optimismus o “chudé pastuchově chýšce” můžeme přijmout s několika výhradami: aby ten pastucha nebyl chudý a aby vyráběl prima sýr; pak rozhodně “více pro vlast může činiti” než půl tuctu táborů falešných Žižků.

(Lidové noviny 24. 12. 1922)