Už před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže. To aspoň tvrdí Zahradníčkův životopisec Radovan Zejda. Po únorovém převratu byl vyloučen z Československého svazu spisovatelů. Když byl zrušen časopis Akord, do kterého Zahradníček přispíval, odešel do invalidního důchodu. Dne 14. června 1951 byl v brněnském bytě zatčen (spolu se skupinou katolických intelektuálů) a poté odsouzen ve vykonstruovaném procesu, bez jakýchkoli důkazů na 13 let vězení za „protistátní“ činnost (špionáž a rozvracení socialismu a komunismu). V době jeho věznění na Pankráci se s ním, Josefem Knapem a Františkem Křelinou spřátelil dozorce Václav Sisel. Zachránil značnou část jejich rukopisů básní a textů, které ukryl na své chatě až do roku 1968. V.

Dne 9. května 1960 byl Zahradníček na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel na následky věznění. Příčinou smrti byla srdeční choroba, která se během pobytu ve vězení silně zhoršila – jednak kvůli krutému zacházení, jednak proto, že mu byly odepřeny nutné léky. Rehabilitován byl v roce 1968. V témže roce spáchal soudce Vladimír Podčepický, který podepsal mnoho podobných rozsudků nevinných lidí, sebevraždu.

Asi nemusím dvakrát vysvětlovat, proč jsem se po létech relativní svobody na prahu epochy zjevně nesvobodné vrátil k tomuto básníkovi. Zejména k jeho erbovní básni Znamení moci, kterou dopsal krátce před svým zatčením. Zde vám předkládám jen pár úryvků z rozměrné básně, ale vřele doporučuji přečíst si ji celou. Je k dispozici třeba ZDE. Možná lépe pochopíte, co se to vlastně děje kolem nás, a to bez ohledu, zda to nese přívlastek komunistický nebo jiný. Nejsou důležitá slova, ale osudy.

ZNAMENÍ MOCI

Bylo k zalknutí

Nikoli naráz
nikoli všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely

Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné jak tento stav
obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky
Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou

Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim...

---

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo
Ale protože odnikud nepřicházeli, nemohli nikam dospět

---

Tady však
dějiny přestávaly
jak přibývalo netečnosti
jak přibývalo souhlasu netečnosti
aby kdekoli za rohem
s vyloučením veřejnosti a přece ne dosti potmě
a přece ne dosti nenápadně Kohosi zvolna svlékali

Mohl to byt kdokoli, vždy bezbranný, jeden a všichni
Mohl to být kdokoli, když upadl v jejich ruce
neměl podoby ani krásy
aby se nám tím strašněji podobal
Muž Bolesti

---

Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je
že čím více se rozpoutávají sami v sobě
tím těsnější pouto je svírá zvenčí
a že když sami v sobě už založili
panství nikoho
ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti jim
nepatří, ale jsou nikoho
A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech, jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu Nikdo - ten hrozný pán
otroctví nastoluje

---

Stmívalo se
nebylo vidět na krok ani do minulosti
ani do budoucnosti
zatímco mrtvých jen přibývalo
neskonale a neskonale
Ale počínali si všichni tak tiše
nemajíce už potřeb žádných
šatu ani pokrmu
a také pohybovat se nemuseli
jsouce zde a zároveň na všech místech
Jim patřila země, jim patřil příští čas

---

Teď nebo nikdy
říkali si v ustrašenosti, když slyšet bylo
ty zvěsti šeptem
které se nedaly potvrdit ani vyvrátit
a mohlo to být znamení počínající obrody
anebo jen další nevyhnutelné klesání
kdy všichni nás opustili
a tak jako tak
ukřižování blíží se

Teď nebo nikdy
říkaly si rodičky ve čtvrtích sebevrahů
vynášejíce na slunce nemluvňátka svá
chlapečky v modrém, děvčátka v růžovém
zatímco kosi prozpěvovali ze zahrad
a nevinnost byla ustavičně na postupu jak oheň
stravujíc nečistotu, jíž všude přibývalo

Teď nebo nikdy, říkal si svět
a myslel přitom na svůj poslední pokus odpravit
beze svědků
Chudáka, jehož krev tekla ze všech ran
vyslýchaných, svlékaných, ubíjených kolujíc tady i v osadách lidojedů
jako jedině platné oběživo
po celém Městě Božím
jako jedině platné znamení moci
jako jedině platné znamení moci nad světem