Jeho zatím poslední kniha nese název Conservatism: A Rediscovery, vyšla loni a s velice krátkým odstupem vychází i v češtině pod názvem Konzervatismus: znovuobjevení. Kniha je to obšírná (přes 400 stran) a velice komplexní. Má svou historickou část (dějiny britského a amerického konzervatismu), filosofickou část, směřující od definice hodnot jako je čest, hierarchie, loajalita, svoboda, pravda, přes zásadní pasáž definující roli Boha v životě člověka, až po praktické úvahy o národní vládě, národním zájmu, obecném blahu a instituce státu. Podstatné jsou kapitoly věnované kritice liberalismu, marxismu a současné podobě tzv. liberálních politických proudů a států. Jsem přesvědčen, že tato kniha by neměla chybět v knihovně člověka, jenž se zabývá nejen dějinami a současností myšlení a názorů na uspořádání společnosti, ale (aspoň pro mne) hlavním tématem i důvodem k četbě a jejímu doporučení, je zakotvení v hodnotách, které snad jediné ještě mohou pomoci světu k přežití. Ostatně i proto jsem vybral ukázku ze závěru knihy, kde autor podává v tomto smyslu i své osobní shrnutí.

O tom, co znamená být konzervativním člověkem

Život mužů a žen, kteří vyrostli v liberálních společnostech, jejichž tradice, ať křesťanské, nebo židovské, byly vyvráceny o několik generací dřív, provázejí zvláštní těžkosti. Poté, co jim celý život říkali, že si mohou „svobodně vybrat“ kterýkoli směr, který se jim zamlouvá, je pro ně stále těžší si vůbec nějaký směr vybrat. Je pro ně obtížné uzavřít manželství, a pokud to udělají, je pro ně obtížné v manželství setrvat. Vyhýbají se tomu, aby měli děti. Zjišťují, že je náboženství neoslovuje. Zjišťují, že práce je zatěžující a ponižující, takže pokud jsou vůbec zaměstnáni, dělají hodně věcí, a žádnou z nich dobře. Krátí si čas drogami a alkoholem, pornografií, videohrami, televizí, sociálními médii a podobnými prostředky, které potlačují bolest, stud, úzkost a deprese, jež je sužují.

Tento stav dezorientace, zděšení a nemoci popsal Durkheim jako anomii – doslova existenci bez zákona nebo omezení – v knize, kterou napsal, aby se pokusil pochopit příčiny sebevraždy. Tvrdil, že jsme svou přirozeností hierarchické bytosti. Když žijeme v hierarchii, k níž jsme loajální, snažíme se, aby nás ctili ti, kdo jsou důležití ve stejné hierarchii: rodiče a jiní starší příbuzní, politické osobnosti, vojenští velitelé, zaměstnavatelé, duchovní, učitelé atd. Tímto úsilím utváříme sami sebe, budujeme a zdokonalujeme své schopnosti a dosahujeme věcí, o nichž doufáme, že budou v jejich očích hodnotné, a tím se stáváme hodnotní i ve svých vlastních očích.

Výsledkem tohoto snažení je objevení a vybudování určitých cest skrze divočinu bezpráví, cest, které vedou k počestnému životu, v němž zmizí veškerá kluzkost a vytáčky, a člověk se může vydat na cestu se sebejistotou a s radostí. Tyto cesty nabízejí mnohem víc než čest. Nabízejí cíl, smysl, směr, zdraví, znalosti a dovednosti.  Věci, které rodina, kmen a národ ctí – a které se v jednotlivých zemích poněkud liší –, jsou průvodci, kteří jednotlivci umožňují tyto cesty najít a jít po nich.

Jestliže se zbavíme pravidel, která jednotlivci dodávají směr a smysl, začne ho trápit neschopnost rozlišit, co je čestné a co nečestné, co je hodnotné a co nikoli. Ti, kdo žijí v takové společnosti, mohou mít radost ze spisovatele, jakým je Nietzsche. Ten naléhá na deprimovaného a demoralizovaného jedince, aby si touto divočinou razil úplně novou cestu, a to takovou, která je pro něj jedinečná. K tomu však má potřebné schopnosti jen málokdo, pokud vůbec někdo. A tak se společnost začne vyznačovat dekadencí jedince, který se topí v moři alternativ – z nichž na žádné nikomu nezáleží. A jakmile jedinec propadne takové dekadenci, stává se terčem pro šarlatány šířící snadnou nenávist a pro zločince, kteří hodují na poraněných duších.

Trpící jedinec má jen jedno čestné východisko z tohoto úpadku. Musí se proklestit k jedné z tradičních cest divočinou. To znamená, že musí najít cestu na místo, kde stále ještě žijí tradice našich předků. Jak se dekadentní úpadek rozšiřuje, je těchto míst stále méně a jsou stále vzdálenější. Přesto však existují a je možné je najít v těch kruzích, jež se stále sdružují pod praporem ortodoxního křesťanství nebo judaismu. Právě zde mohou jednotlivci, kteří se ocitli mezi troskami, obnovit ztracené vlákno přenosu. Tím, že se jedinec připojí k takovému sboru a přímo se podílí na obnově a předávání dědictví minulosti, může oživit konzervativní život, o kterém se domníval, že je ztracen, a tím se stát konzervativním člověkem.

Politický konzervatismus nelze oddělit od takového konzervatismu osobního. Zhýralí jedinci, kteří ve svém životě nejsou schopni zachovat a obnovit tradiční normy, nepředstavují materiál, z něhož by se daly budovat soudržné a trvalé rodiny. Žádný kmen ani národ nemůže přetrvat, pokud se jeho synové a dcery nebudou usilovně snažit zachovávat své dědictví neporušené a obnovovat je, když se rozpadlo nebo bylo zapomenuto. Jinak řečeno – soukromé neřesti jednotlivců nevyústí v žádnou veřejnou ctnost. Naopak: zhýralý život jednotlivce strhává všechny a všechno kolem sebe. Je motorem pohánějícím rozklad každé liberální společnosti.

Má-li mít veřejný konzervatismus v nemocné společnosti nějaký účinek, musí začít tšuvou – osobní cestou pokání a návratu. Mám na mysli konkrétní kroky, které činí jedinec, aby zmírnil svůj osobní úpadek, totožný s jeho neschopností zachovávat ve svém životě tradice předků. Nestačí vydávat krásná prohlášení o „malých četách“ a „zprostředkujících strukturách“, „náboženství“ a „rodině“ ani mluvit o vládní politice, která má podporovat „zakládání rodin“ nebo chránit „náboženskou svobodu“. Bez vlastní rodiny a sboru je to nakonec všechno pouhé pokrytectví a marná slova.

Kdykoli tedy slyšíme konzervativce vřele mluvit o zachování našeho národního, náboženského a morálního dědictví, je rozumné, aby se ti, kdo jsou v doslechu, zeptali, co ten konkrétní člověk udělal pro skutečné zachování národní a náboženské tradice tam, kde je to zcela v jeho moci – to znamená ve svém soukromém životě. Podnikl potřebné kroky, aby pro sebe a své potomky vybudoval konzervativní život? Nebo je jen dalším politováníhodným příkladem obecného zanedbání, které před sebou vidíme?

Zvažme zvyk vyhradit si sváteční den, kdy lidé chodí do kostela nebo do synagogy, účastní se společného slavnostního jídla a odpočívají od týdenní práce. Často hovořím s mladými muži nebo ženami, kteří říkají, že jsou nadšeni „konzervatismem“. Když se však blíží sabat, nemají ani v nejmenším v úmyslu dodržovat ho tak, jak to dva nebo tři tisíce let dělali jejich předkové, ale s radostí mi říkají, že míří na hory nebo na pláž nebo že zůstanou doma, „aby si dodělali něco do práce“.

Nebo zvažme zvyk pravidelného čtení z Bible, který je nejjistějším základem židovské i křesťanské společnosti, ale v liberální společnosti se vytratil ze života všech, krom těch nejoddanějších. Často se ukáže, že titíž mladí muži a ženy, kteří tolik mluví o „konzervatismu“, mají k Bibli jen neúctu a na studium Písma nemají čas. Částečně je to důsledek toho, že nemají žádný sabat, nevědí tedy nic o posvátném čase, v němž by uctívali Boha a Písmo svých předků.

Mnozí z nich si nepochybně myslí, že mohou nechat ony zvyky přejít do historie, protože se pokládají za ateisty nebo agnostiky. Kdyby však byli konzervativci, uvědomili by si, že je to od ničeho neosvobozuje. Kdyby byli konzervativci, nemohli by prostě pokrčit rameny a odejít na pláž se slovy: „No jo, škoda, že jsem ateista.“ Konzervativec si totiž ve svém srdci říká:

„Můj národ, přátelé a sousedé, i moje rodina těžce trpí tím, že se odřízli od Boha našich otců a od učení, které vycházelo z Písma a dávalo nám sílu. Co mohu udělat, abych oživil a obnovil staré cesty a vzdal úctu myšlenkám a způsobu života svých předků, kteří mě sem přivedli? A není to snad moje vlastní vina, že o Bohu nic nevím, když jsem se v dospívání vzdal hledání moudrosti a porozumění svým předkům? Možná je to nakonec moje vlastní chyba, když se snažím uplatnit svou svobodu tím, že sedmý den chodím na pláž, místo abych si ho jako mí předkové vyhradil coby den, kdy se učím Písmo a zaujímám své místo ve sboru a rodině a tak se znovu spojuji s tradicemi svého národa a s Bohem svých předků.“

Jak vidíte, konzervativec chápe, že nás netrápí nevíra, ale neúcta: naše prokletá neschopnost vzdávat čest tam, kde se to patří. Konzervativec ví – nebo aspoň tuší –, že kdyby vzdával čest tam, kde se to patří, nakonec by z toho vyplynulo poznání Boha i mnoha dalších věcí.

Tam, kde je možné projevovat úctu, je možné i věřit. Kde se však úcty nedostává, nebudou děti, které se do takových výjevů rozpadu narodí, věřit v nic.

Přesto i mezi těmi, kdo se považují za konzervativce, nacházíme nevysvětlitelný odpor k tomu, abychom ctili a vážili si našich tradic tím, že se přihlásíme k tradičnímu způsobu života. Mladí i staří lidé, kteří byli vychováni v liberální společnosti, se brání projevování úcty tam, kde se to patří. Jednoduše raději nepřijímají omezení spojená s chováním, kterým vyjadřujeme přesvědčení, že nás naše dědictví má skutečně co naučit. Nesnesou omezení své svobody, která by vyplývala z vojenské služby nebo z převzetí odpovědnosti za uzavření manželství, přivedení nové generace na svět a zajištění, aby jí byla řádně předána tradice našich otců, nebo z osobní péče o své staré rodiče. Nedokážou si představit, že by na sebe vzali omezení spojená s tím, že se naučí číst Bibli a učit o ní jiné, že budou dodržovat sabat a budou žít bez obscénnosti a neskromnosti.

Stejně jako dospívající si většina naší generace nedokáže představit, že by se zatěžovala omezeními pěstovanými tradicí. Touží jen po svobodě. A většina našich učitelů, našich médií a našich knih vychází této nemoci vstříc tím, že vyzdvihují svobodu a jenom svobodu, zatímco o zdroji stability, zdravého rozumu a klidu, jímž je omezování, neříkají téměř nic.

Úcta a omezení jsou živnou půdou, v níž roste možnost zachovat jakoukoli hodnotnou víru a činnost. S těmito nástroji můžeme zahájit proces uzdravování zpustošené rodiny a společenství, kmene a národa, oživit normy chování a zdravý rozum, prohlášené už za mrtvé.

Nikdy k tomu však nedojde, dokud budeme čekat, že se za nás o tyto povinnosti postarají jiní, kdežto my sami si budeme užívat svobody.

Konzervatismus začíná doma.

(Yoram Hazony – Konzervatismus, Znovuobjevení. Překlad Petruška Šustrová a Robert Kabát. Brno: Riva 2022. ISBN 978-80-908322-4-4