Ti z nás, kdo jsou aspoň 50+, si dobře mohou pamatovat systém, v němž, jak se tehdy říkávalo, „občané předstírají, že budují socialismus, a komunisté předstírají, že jim to věří.“ To byl však čas pozdní normalizace, bylo obecně víc legrace a zkracovalo se čekání na převrat.  Ve srovnání s dneškem mi to, s prominutím, chvílemi přijde jako idylka. Tady pochodují zástupy mladých („Mladý je každý komunista“, zpívalo se v 50. letech), volí loutky tzv. liberální demokracie, o níž nikdo přesně neví, co to znamená, a tak se to používá jen jako prázdná floskule. Něco jako „proletářský internacionalismus“. Společnost je zfanatizována režimními médii typu Forum 24, rodiny jsou rozbíjeny podle politických afinit – mladí, kteří ještě netuší, oč vlastně bojují, versus staří, kteří už pamatují a o to víc se obávají, že přijde to, co už znají. Tedy Déjà vu.

Tuhle mi kamarád z příčovských a jiných akcí připomněl jeden starý a ve své době mohutně rezonující text 100 bodů, který zhudebníli Plastic People of the Universe. Je to text Františka Vaněčka, osoby s poměrně typickým životopisem. František Vaněček se narodil v roce 1923 v Holubově u Českých Budějovic. Jako vyučený nástrojař pracoval v tužkárně. V roce 1945 začal přispívat do různých časopisů a novin. Od roku 1948 do roku 1951 pracoval na národním výboru, v aparátu KSČ a v armádě. Od roku 1956 pracoval v různých redakcích a v létech 1961-69 v Rudém právu. Spolupracoval s Čs. televizí. Odmítl účast na posrpnových prověrkách a nastoupil jako hlídač na pražských parkovištích, potom pracoval jako topič. Psal fejetony do samizdatů. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil ve Vídni. Svůj život shrnul v dobově velmi známé knize Deník chartisty, aneb Stalo se v kraji zvykem.

Kromě níže uvedeného „erbovního textu“ 100 bodů sepsal Vaněček ještě jednu „stovku“., Text nazvaný „Stokrát není socialistickým státem“, v němž mj. čteme: „„Stokrát není socialistickým... stát, který... zná vůli národa dřív, než se ho na to zeptá..., se dopustí zločinů a povýší je na součást ideologie..., má dobré rakety, děla a pušky, ale mizerné boty..., který staví sjezdové paláce, exkluzivní sekretariáty a hotely pro jednu politickou stranu a v nemocnicích leží nemocní na chodbách a polních skládacích lůžkách..., v němž občané nesmějí znát své světově proslulé vědce a... umělce..., v němž výsledky voleb lze odhadnout kdykoli předem s přesností jednoho procenta..., kde policie stojí i na křižovatkách dějin..., kde je těžko rozeznatelné, co je osvobození a co zotročení..., kde se vláda bojí i pohřbů a květin na hrobech..., socialistický stát je takový, který si platí své... šašky a pistolníky..., zelenkové stvůry v televizi..., dvorní dodavatele zahraničních podlostí..., žalobníčky, donašeče, práskače, fízly, denuncianty, hospodské Bretschneidery..., hlasatele nadšeného jásotu mas..., krejčíky na svěrací kazajky z dogmatických materiálů..., zamykače kostelů, redakcí, ateliérů, vězeňských mříží a úst občanů...“

Ještě pořád si myslíte, že to moje dnešní  Déjà vu je bezdůvodné? Tak si přečtěte nejznámější Vaněčkův text. Když si prohodíte některé přívlastky, bude vám to nepochybně značně povědomé:

100 ?bodů

Bojej se starejch pro jejich paměť
bojej se mladejch pro jejich nevinnost
bojej se dokonce školáků
bojej se mrtvých a jejich pohřbů
bojej se hrobů a květin který na ně lidi kladou
bojej se církví kněží a jeptišek
bojej se dělníků
bojej se straníků
bojej se nestraníků
bojej se vědy
bojej se umění
bojej se básní a knih
bojej se her a filmů
bojej se desek a pásků
bojej se spisovatelů a básníků
bojej se novinářů
bojej se herců a sochařů
bojej se malířů a zpěváků
bojej se rozhlasových stanic
bojej se televizních družic
bojej se svobodnýho toku informací
bojej se zahraniční literatury a novin
bojej se technickýho pokroku
bojej se tiskovin xeroxů a cyklostylů
bojej se psacích strojů
bojej se telefot a telexů
bojej se automatickýho telespojení
bojej se dopisů
bojej se telefonů
bojej se pustit lidi ven
bojej se pustit lidi sem
bojej se levice
bojej se pravice
bojej se odchodu sovětských vojsk
bojej se moskevských změn
bojej se zmírnění napětí
bojej se odzbrojení
bojej se smluv který podepsali
bojej se svých podpisů
bojej se svý vlastní policie
bojej se fízlů
bojej se kvůli těm fízlům
bojej se šachistů
bojej se tenistů
bojej se hokejistů
bojej se gymnastek
bojej se svatýho Václava
bojej se Mistra Jana Husi
bojej se všech svatých
bojej se dárků svatýho Mikuláše
bojej se Ježíška
bojej se soch s batohem na zádech
bojej se archívů
bojej se historiků
bojej se ekonomů
bojej se sociologů
bojej se filosofů
bojej se fyziků
bojej se lékařů
bojej se politických vězňů
bojej se rodin vězněných
bojej se dnešního večera
bojej se zítřejšího rána
bojej se dnes a denně
bojej se budoucnosti
bojej se minulosti
bojej se infarktů a cirhózy
bojej se dokonce i nepatrný stopy svědomí které v nich možná zůstalo
bojej se v ulicích
bojej se ve svých hradních ghettech
bojej se svých rodin
bojej se svých příbuzných
bojej se svých někdejších přátel a soudruhů
bojej se svých současných prátel a soudruhů
bojej se jeden druhýho
bojej se toho co řekli
bojej se toho co napsali
bojej se o svý postavení
bojej se vody a ohně
bojej se vlhka a sucha
bojej se sněhu
bojej se větru
bojej se mrazu i horka
bojej se hluku i ticha
bojej se světla i tmy
bojej se radosti i smutku
bojej se vtipů
bojej se poctivosti
bojej se čestnosti
bojej se vzdělaných
bojej se nadaných
bojej se Marxe
bojej se Lenina
bojej se všech našich mrtvých prezidentů
bojej se pravdy
bojej se svobody
bojej se demokracie
bojej se Charty lidských práv
bojej se socialismu
Tak proč se bojíme my jich?