Stal se legendou nedobrovolně daleko od vlasti a znovu zavrženým páriou po návratu r.1989. Zemřel dřív, než by se stačil dožít našich dnů, kdy jeho basně a texty osvědčují stálou aktuálnost. Výběr dnešní Krylovy básně Lot jistě nemusím dlouze osvětlovat. Čtěte, naslouchejte.

Lot

Táži se, zda ta zem
je vskutku mojí zemí,
či jenom obrazem,
ukrytým za mřížemi
řeči - a vzpomínek,
jež zvolna odcházejí...

Táži se, zda ta vlast
je vskutku mojí vlastí:
i zde přec vzlétá z brázd
skřivan - a nad propastí
rozkvétá barvínek,
tymián se šalvějí...?

Táž hudba ve vzduchu,
jenž plný exhalací.
Pro chudé na duchu
vždy totéž pro legraci -
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí,

i země skoro táž,
nad ní se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené,
nebo ho upustíš -
někam se zakutálí...

Románská gotika
a barok s renesancí
i zde se dotýká.
I zde se samozvanci
vloupali do vinic -
a v černém chodí vdovy,

i tady nad hroby
bdí kříže polámané,
jež nikdo nezdobí -
a stejný vítr vane
v čase, jenž není nic
a přec je osudový.

Na sloupech bez hlavic
dvojoblouk píše trojku.
Můj pas? Ach sotva víc
než známka na obojku;
a láskou měřeno? -
pak jistě ještě méně!

Však plakat? Naříkat,
když vím, že život mocných
už stejně měří kat?
Ne! Azyl malomocných
má pro mne zavřeno.
Dvacet let v karanténě!

Jenom když na sever
od jihu táhnou husy,
jsem znova v čase her...
Na otce vzpomenu si,
na bratra, na sestru -
a hlavně na maminku.

A vším, co od ní mám -
snem, veršem, zpěvem, řečí -,
tím vším ji objímám...
Co s tím, když povaleči
z Ďáblova orchestru
kydají na vzpomínku

hnůj slovních polucí
a servilitu zvratků -
"vše pro revoluci!"?
Když vryli na oplatku
kladivo s provazem
a v chrámu cvika mastí?!...

Zní koncert od Brahmse
pět minut před popravou.
Jsem Lot - a neptám se.
Jdu - s odvrácenou hlavou -
usvědčen, že ta zem -
je - vskutku - mojí vlastí...