Dnešní díl knižního cyklu věnujeme jednomu popisu historické cenzury, která u nás panovala za Marie Terezie, mnohdy popisované jako etalon moudrosti a dobra. Posuď každý sám.

Autorem níže stojícího textu byl český historik, jazykovědec, spisovatel, pedagog, národní buditel, významný představitel první fáze našeho národního obrození a osvícenského myšlení František Martin Pelcl, první profesor českého jazyka a literatury na pražské univerzitě.

Narodil se 11. listopadu 1734 v Rychnově nad Kněžnou. Po gymnaziálních studiích ve svém rodišti, v Hradci Králové a filozofii u cisterciáckého řádu v Praze začal roku 1755 studovat teologii na pražské univerzitě, odkud záhy přestoupil na studium práv. O dva roky později uprchl v důsledku událostí sedmileté války (eskalující konflikt Rakouska s Pruskem) z Prahy do Vídně, kde studoval historii a estetiku a nadchl se pro myšlenky osvícenství.

Po návratu do Prahy se mu v roce 1760 podařilo získat místo domácího učitele (později hofmistra) v rodině hraběte Šternberka. Kromě luxusního materiálního zajištění umožnila tato služba Pelclovi neomezené využívání veškerého bohatství šternberské knihovny a rychlý profesionální růst v myšlenkách osvícenských i vlasteneckých. Po devíti letech se díky přímluvě a zprostředkování hraběnky Šternberkové dostal jako učitel a knihovník k hraběti Františku Antonínovi Nosticovi. Zde se od roku 1776 stýkal s Dobrovským a v salónu hraběte Nostice poznal výkvět české osvícenské společnosti a stal se členem a později důležitým vedoucím činitelem Soukromé společnosti nauk. V této době se zasloužil o vydání stěžejních spisů starší české literatury, především Balbínovy Obrany v roce 1775 a za dva roky také renesančních Příhod Václava Vratislava z Mitrovic.

V roce 1792 byla na pražské univerzitě založena stolice (katedra) české řeči a literatury a František Martin Pelcl byl v lednu 1793 jmenován řádným profesorem. Svou práci v novém úřadu zahájil přednáškou o důležitosti českého jazyka a roku 1795 vydal pro potřeby své vědecko-pedagogické činnosti (s pomocí Josefa Dobrovského) mluvnici Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Učebnice české jazyka) a Grundsätze der böhmischen Grammatik (Základy české mluvnice), obsahující kromě gramatických disciplín (hláskosloví, tvarosloví, skladba) také česko-německá konverzační témata a frazeologii (přehled českých přísloví a jejich německých ekvivalentů), slovník a soupis všech dosavadních českých gramatik. Pelcl zemřel roku 1801.

František Martin Pelcl vynikl především jako historik tvořící a pracující důsledně v duchu osvícenské ideologie. Jeho prvním stěžejním dílem v této oblasti jsou Kurzgefasste Geschichte der Böhmen von den ältesten bis aufdieitzigen Zeiten (Stručné dějiny Čechů od nejstarších až po dnešní časy) z roku 1774. Následovaly obsáhlé monografie o Karlu IV. a Václavu IV. z let 1780-90. V roce 1791 vydal tentokrát již česky psanou, čtyřdílnou Novou kroniku českou, v níž se podrobně zabývá českými dějinami raného a vrcholného středověku. Pelclovy paměti s názvem Böhmische Chronik unter der Regierung des römischen Kaisers und Königs von Böhmen Josephus II. (Česká kronika za vlády císaře římského a krále českého Josefa II.) představují obraz autorova vývoje od nadšeného stoupence ideologie josefinismu jako politicko-filozofického státoprávního hnutí až k přesvědčenému vlastenci naplněnému vírou v nadějný další rozvoj českého jazyka a slovesné kultury do budoucna.

Připomeňme si odtud Pelclovo zobrazení cenzurní praxe za Marie Terezie. Jistě najdeme mnoho styčných prvků, připomínajících nám, v čem žijeme i my dnes, byť s jinými technologiemi, leč s touž mocenskou arogancí.

ČESKÁ KRONIKA ZA VLÁDY CÍSAŘE ŘÍMSKÉHO A KRÁLE ČESKÉHO JOSEFA II.

1780

29. listopadu zemřela ve Vídni Marie Terezie. Žila 63 let, 6 měsíců, 16 dní a vládla v Čechách 40 let, 1 měsíc a 9 dní. Na smrtelné posteli pravila: „Stalo-li se za mé vlády něco zlého, stalo se to jistě bez mé vůle, neboť úmysl jsem měla vždycky dobrý.“

Byla z nejlepších žen, které kdy byly na trůně. Kdo k ní přišel, byl jistě obdarován, potěšen nebo zaopatřen ročním důchodem. Půl Vídně žilo z její dobroty; proto také užili Rakušané její laskavosti a velkomyslnosti nejvíce. Byla jim opravdu matkou. Ale k Čechům byla jí vštípena již za mládí nenávist a jednala s nimi nejinak než jako macecha. Čechy neužily její velkomyslnosti a dobroty. V celém království není jediné památky, která by v národě její jméno oslavovala a zvěčňovala. Zato se za její vlády stalo mnoho opatření a změn, království škodlivých, které se nesmějí přičítati tak jí, jako spíše rakouským ministrům a radům, kteří Čechům nikdy nepřáli. O několika takových opatřeních se zmíním.

Za Marie Terezie byla zřízena censurní komise, která jest morem věd. Kdo chce dát tisknouti knihu, musí rukopis dvakrát opsati, načež jej komise důkladně zkoumá a prohlíží. Co se censorovi, jímž je často veliký osel, nelíbí, to škrtne. Mnoho znamenitých učenců bylo tím od vydání svých prací zastrašeno. Táž komise prohlíží každou knihu, která přijde do Prahy z Německa. Nejlepší díla byla zakázána pro jediné místo, pobožnůstkáři podezřelé. Zdálo se, jako by nám chtěli úplně zabrániti ve čtení dobrých knih a nás uvrhnouti do dřívějšího barbarství. Nejhůře bylo, když se stal předsedou tohoto knižního moru hrabě Věžník, otec pedantů, a když tam rozhodoval také pan baron Běšín, člověk velmi slabého rozumu. Ale to vše nebylo úmyslem panovnice, která chtěla, aby vědy v její zemi vzkvétaly. Pouze její úředníci zacházeli v té věci příliš daleko jako bez rozumu.

Josef II., nejstarší syn Marie Terezie, římský císař, následoval ve vládě po matce. Zdar mu a velká vítězství! Zaznamenáme v této knize jeho veliké činy a vše, co se v Čechách za jeho vlády stane. Tento zápisník se nedostane jako knihy tištěné do rukou censorových, a proto může obsahovati pravdu a vylíčiti a potomkům zachovati každou věc tak, jak jest.

1781

30. března. Toho dne přišlo císařské nařízení, aby tak řečení misionáři byli odstraněni a zrušeni. Bylo jich v celých Čechách asi 24. Byli zavedeni po bitvě na Bílé hoře, aby vymýtili v Čechách kacířství. Tento úřad zastávali s počátku většinou jezuité. Kam přišli – bývali 3 nebo 4 -, stavěli na náměstí nebo v kostele kazatelnu, kde kázali ráno i odpoledne pokání. Když odcházeli, zanechávali po sobě vždy tři nebo čtyři osoby, které se zbláznily. Všichni občanů museli jim pod těžkým hříchem a vyobcováním z církve ukázati své knihy. Staré české knihy byly jim brány a páleny, čímž misionáři způsobili písemnictví více škody, než kdyby byli zemi po mnoho let pustošili Tataři nebo jiní barbaři. Tímto způsobem zničili mnoho starých a výborných knih.

Přestrojeni přepadali často měšťany i sedláky, prohlíželi všechny kouty jejich domů, a nalezli-li u nich starou českou knihu, nejen jim ji vzali, nýbrž je také u krajského úřadu udali a dali je uvrhnouti do vězení, při čemž je prohlásili za kacíře a husity. Tak chodili krajem jako inkvizitoři. Jejich přičiněním bylo mnoho tisíc lidí uvrženo do neštěstí a nesčíslné knihy byly spáleny. Sláva panovníkovi, který odstraňuje a hubí sběř, lidskému rozumu tak nebezpečnou!

14. července přišla konečně do Prahy zpráva o novém upravení knižní censury. Komise byla odstraněna a zrušena a veškeré řízení ponecháno zemskému guberniu. Předsedou censurní komise byl hrabě Věžník, který se proti zvyku svých předků, ne docela bez důvodu píše Wieschnik. Muž mstivý, pyšný a bezcitný, nepřítel každého, nespravedlivý a nesvědomitý, který se domnívá, že všecko ví, a přece vyjímaje práva nic nezná. Zdánlivý svatoušek a pedant primae classis. Jeho druhem a pravým obrazem byl pan rytíř Běšín, zároveň ředitel juridicae facultatis. Slabá hlavička, která mimo trochu práv nic nezná. Jediným plodem jeho ducha jsou otázky ex digestis bez odpovědí na několika arších, knížečka směšná a dětinská. Ti dva a několik mnichů nejubožejšího smýšlení a právě takoví pobožnůstkáři, jako jsou oni, byli tyrany a potlačovateli lidského rozumu v Čechách. Chtěl-li učenec vydati spis, musil jim dáti rukopis dvakrát opsaný, a oni jej pak od začátku až do konce proslídili a nejen všecko dobré vyškrtali, nýbrž rozmanitými urážkami spisovatele od dalšího pokračování v jeho učených snahách odstrašili. Všecky dobré knihy byly zapověděny a tím pokrok ve vědách tak zadržen, že my Češi jsme byli od sousedů považováni za samé nevědomce a hlupáky a že námi bylo opovrhováno. Mniši jim přiděleni snažili se zákazem cizích knih zavésti opět v Čechách barbarství 12. a 13. století. A ještě více: zabrániti, aby se nepřišlo na jejich úskoky a podvody. Ale moudrým názorům Josefa II., poslaného Bohem, budiž dík, že tito utlačovatelé ducha byli odstraněni a vyhlazeni. Sláva mu!

Těšte se, Čechové, nyní můžete jako jiní národové svůj rozum vzdělávat, volněji myslet a psát, v dobrých knihách vědomosti shromažďovat a ukázat, že také vy máte schopnosti!

Tyrani našeho ducha padli, s hanbou padli. Mějte v ošklivosti jména těch, kdož vás drželi tak dlouho v otroctví!

(K tomuto dílu cyklu Jak jsem potkal knihy zásadní měrou přispěl dr. Karel Kisenbauer, bohemista, germanista a literární historik, za což jest mu zde vysloven dík.)