Do třetice po sobě přinášíme několik úvah Karla Čapka o demokracii. Pozornému čtenáři jistě neunikne, že různost tehdejších, z Čapkovy doby vycházejících a dnes již namnoze zapomenutých jmen, není nic proti podobnosti jejich skutků se skutky vrchnosti dnešní. Rovněž jeho postřehy o devastačním účinku tisku (dnes bychom řekli médií) na občanské zvyky a obecně vládu věcí veřejných jsou nadčasové a k většině tehdejších příkladů najdeme mnoho paralel dnešních.

Úvodem však stavím úvahu o rozdílech mezi vládou vzešlou z voleb, tedy politickou, a vládou vzešlou z neschopnosti politiků vládnout aspoň trochu kompetentně. Tehdy se tomu říkalo vláda úřednická a první republika měla takové vlády tři. V letech 1920-21, v roce 1926 (obě vedl Jan Černý, moravský zemský prezident a ministr vnitra několika dalších vlád) a v posledních měsících roku 1938 (zoufalý pokus gen. Syrového zabránit obsazení země nacisty).

Dnes by se hodilo spíše označení vláda expertní neboli odbornická. Vyjadřovala by nejlépe to, co vládě dnešní fatálně schází: sebemenší odborný vhled do problematik, jimiž se zabývá. Činí-li premiéra politolog, ministra financí elektroinženýr, ministra dopravy novinář, ministra vnitra němčinář či ministryni pro vědu a výzkum provozovatelka penzionu, jaké asi to vládnutí může být? Diletantské.

Vždy jsem byl příznivcem klasické volební demokracie, tj. že vláda vzniká politicky a politici v ní zastupující volební výsledek se obklopují odborníky. Při pohledu na dnešní vládu se tento můj názor rozplývá a mizí za obzor dnešních dnů. Tak i proto zde na prvním místě stojí Čapkova úvaha na toto téma.

Jarní úklid

Je to zvláštní: úřednický kabinet byl ve všech skoro novinách přivítán s jakýmsi nechutenstvím; různá pera počala projevovat zachmuřené obavy o vymoženosti demokracie; div se nevolalo, že lid je ohrožen ve svých právech a svobodách. Zatím, pokud je možno soudit, skutečný, daně platící a na vše bručící lid přijal toto ohrožení velmi pokojně, ne-li dokonce s mírným uspokojením. Zdálo by se, že lid nemá tuze mnoho smyslu pro jemnější odstíny lidovlády, jako je například zájem stran; ale ještě spíše se zdá, že politika a lid se pomalu rozcházejí, což je čtyři měsíce po volbách fakt zajisté pozoruhodný. Za ty čtyři měsíce jak zřejmo pohasla politická ohnivost našeho lidu. Nelze čekat, že by se tento lid nějak bouřlivěji pozvedl na obranu demokracie proti čtrnácti odborným ministrům. Už to tak patrně je, že občan, který není náhodou zrovna poslancem nebo sekretářem některé strany, nemá naprostého pochopení pro zásadu, že spravovat dejme tomu železnice má v zájmu občanských svobod spíše bývalý úředník univerzitní knihovny nežlizkušený železničář a tak dále.