Před několika dny opustila náš svět jedna z nejcennějších osobností, kterou jsem měl tu čest v životě poznat, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. (1927-2023). Docentka Pedagogické fakulty od 1969, profesorka (obor pedagogika) 1990 - 1993, 1990-1991 děkanka PdF Masarykovy univerzity v Brně. Vydala řadu učebnic a dalších publikací, například Úvod do pedagogické antropologie a axiologie, Obecné základy estetické výchovy, Obecné základy mravní výchovy, Studijní texty k sociální filosofii, Česká a slovenská otázka v soudobém světě: naše zájmy a základy naší hodnotové orientace v EU, Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století: úvahy, svědectví a fakta k 10. výročí československého listopadu, 1989-1999 a k 150. výročí narození T. G. Masaryka, 1850-2000. A především útlý, ale hutný spisek Člověk – hodnoty – výchova.

Řadu let jsme si psali, vyměňovali postřehy ke dni i texty vysloveně odborné. V roce 2019 jsem jí ve svém nakladatelství Medias res vydal soubor esejů, který představoval autorku jako angažovaného vědce, pedagoga, historika a především občana, jemuž nejsou lhostejné okolnosti, v nichž žijeme, kořeny, z nichž dnešek vyrůstal, a perspektivy, které se před námi otvírají. Její tématický záběr byl rámován současnými, namnoze oprávněně kriticky nahlíženými parametry eurounijní integrace; autorčiny obavy pramenily především z čím dál častější tendence k přepisování dějin ve jménu aktuálních politických požadavků. Proto se zde vrací ke skutečným dějinám a nachází v nich oporu pro svá východiska. Zabývá se jazykem, literaturou, slovesností, jako jednou z hlavních opor přežití národa v onom dnešním „babylonu“, a dospívá k definici svých hodnotových představ, které se vejdou do slov jako etika, poctivost, humanita.

Soubor úvah a esejů je doplněn o dvě obsáhlé vzpomínkové črty připomínající naše národní kořeny a ilustrující století, dějící nás od vzniku první samostatné republiky v roce 1918.

Rád bych na paní profesorku vzpomněl několika ukázkami z knihy, která nese příhodný název O hodnotách. Bude nám chybět Vaše moudrost i lidskost, paní profesorko. Svět už teď je zase o něco prázdnější.

Okno do budoucnosti Evropy

Zdůvodněný obraz možné budoucnosti lidstva zaměstnává futurology na celém světě. Zde je několik scénářů budoucího možného vývoje, které vyplynuly z anketních výpovědí šestnáctiletých západních Evropanů. Takových scénářů bylo možno na základě nevelké sondy zkonstruovat celkem šest.

1. Společnost volného času

Pokračující digitalizace a robotizace lidských přetvářecích činností způsobí, že zaměstnání zbude jen pro menší část populace. Lidé budou většinou zbaveni práce a námahy. Budou se bavit, budou si hrát, budou pěstovat své koníčky. Budou spotřebovávat produkty průmyslu volného času bez omezení, budou zabíjet nudu. Svět se stane rájem blaženého nicnedělání.

Námitka: Člověk zbavený práce je zbaven možnosti osvědčit svou lidskou podstatu a zralost, tvůrčí přínos, odpovědnost. Je odsouzen k věčnému dětství. Rodí se Homo infantilis.

2. Společnost komputerová

Svět ovládnou dokonalé přenosné počítače. Každý bude mít svůj počítač a bude s ním mnohostranně komunikovat, trávit zajímavě čas a sdílet většinu svého života a svých zájmů. Bude spojen i s nejvzdálenějšími místy v prostoru a čase prostřednictvím internetu. Dík neomezeným informacím bude mít výhodu z mnohonásobně zvýšené schopnosti konkurovat. Obyvatele zemí bez rozvinuté informatiky nechá ve světové soutěži daleko za sebou. Vládcem světa se stane Homo elektronicus.

Námitka: Redukce lidství, jednostranné antihumánní omezení kultury, která si donedávna zakládala na všestranném a harmonickém utváření člověka a rovnosti všech lidí.

3. Společnost médiová

Ráz životního stylu budou určovat dokonalé audiovizuální prostředky. Umožní člověku, aby hověl své touze po pohodlí a po zábavě. Dovolí mu žít iluzím a snům, produkovaným televizí a různými jinými nosiči audiovizuálních programů a provázeným dalšími požitky, jako je třeba Cola a Chipsy. Ve světě virtuální reality ani nezatouží po světě jiném, autentickém. Ba, přestane i tušit, že nějaký jiný, opravdový svět existuje, protože mu zůstane nepoznán, trvale odcizen povrchním, nedostatečným virtuálním vzděláním. Vyvine se Homo illiteratus.

4. Společnost krizová

Dnešní člověk je z mnoha stran stále informován, že žije tváří v tvář nejrůznějším rizikům a hrozbám. Není divu, že pociťuje strach a obavy o svůj život, o zdraví, o bezpečí. Na každém kroku, jak se zdá, číhá násilí, kriminalita, AIDS, epidemie, nevyléčitelné nemoci, hladomor, osamělost, opuštěnost, bezvýchodnost, tsunami masové imigrace. Následkem toho se utváří nová lidská podoba. Vzniká Homo anxius. S ním ovšem nastupují kohorty léčitelů, terapeutů a psychoterapeutů, hlasatelů optimismu a aktivního způsobu života.

5. Společnost katastrofická

Lidé pochopí, že napáchané škody a ztráty přírody a světa, o kterých jsou stále informováni, jsou nenapravitelné, nevratné, zmařené hodnoty neobnovitelné. Prognózy pokračující devastace přírody a degradace života povedou k cynismu. Život v blízkosti přítomných i předvídaných katastrof velikého dosahu – ať již ekologických, sociálních, nukleárních atp. – vyvolává pocity marnosti, úniky, které nikam nevedou, bezvýchodnost, nihilistické barbarství. Člověk se chová jako zoufalec. Ničí, co může, i sám sebe. Homo desperatus.

6. Společnost fundamentalistická

Vlivem všech možných politických hazardů a chaotických situací svět ve svém celku ztrácí smysl. Dosavadní hodnoty a jistoty jsou oficiálně zpochybňovány a opouštěny. Lidé budou hledat záchranu v tom, co přes všechny změny trvá, co je pevné. Budou se uchylovat do uzavřených ideologií, do náboženství, sekt, rituálů. Čím více budou pociťovat tlak na svou identitu a ohrožení identitou jinou (např. europeismem, amerikanismem, globalismem, islámem), tím více budou lpět na hodnotách, které dříve dávaly oporu a smysl. Budou absolutizovat dřívější hodnotové víry, pověry, symboly a hesla, probudí se fanatismus, šovinismus, intolerance. Nastoupí nový typ člověka. Bude to Homo dogmaticus.

Všechny ty scénáře, od povrchního, bezmyšlenkovitého optimismu až ke katastrofickým vizím, jsou vážnou výzvou k myšlení i k činům. Všechny dohromady též potvrzují, že existuje jediný možný scénář, který stojí za to, abychom se pro něj angažovali. Je to scénář společnosti humánní, v níž žije, pracuje, trápí se i raduje opravdový člověk, nositel a ochránce kulturního dědictví: Homo humanus.

Idea humanismu (humanity, humánnosti)

Dědictví antiky a křesťanství je dnes znovu a naléhavě aktuální. Kulturní dějiny lidstva po staletí ukazují směřování k humanismu a hledání podstaty lidskosti. Je to součást tradic starých jak lidstvo samo. Z každého pokusu je zapotřebí vyvodit poučení, žádné heslo nelze přijímat nekriticky. Vždycky je nebezpečné, vymkne-li se společenská situace z rukou lidí vzdělaných a poctivých, těch, kteří jsou poučeni dějinami a kteří střeží hodnoty lidskosti přes hranice času stejně jako přes hranice zemí, států i režimů.

Z dějin lidského myšlení víme, že humanismus je filozofický, etický a estetický postoj, který chápe člověka jako nejvyšší hodnotu. Znamená to úctu k lidské bytosti, ochranu jejího života, respekt k jejím oprávněným potřebám a výtvorům.

T. G. Masaryk zahajuje své výklady o humanitních ideálech slovy: „Moderní člověk má kouzelné heslo „humanita“ – „člověčství“, „člověčenství“, kterýmžto heslem vystihuje všechny své tužby asi tak, jako člověk středověký všechny své tužby vyjadřoval slovem křesťan. Tento ideál humanitní, člověčství, je základem všech tužeb novodobých…“

Ovšem názor na to, co tvoří podstatu člověka, jeho potřeby a oprávněné tužby, co je na něm nejdůležitější a nejcennější, ten názor je historicky proměnlivý. Jeho proměny a vývoj můžeme sledovat od dob řeckořímské antiky, v tradicích židovsko-křesťanských, v hnutích, proudech a směrech jako byla reformace, renesance, osvícenství, romantismus, realismus, moderna…

Připomeňme, že Masaryk v souvislosti s humanitou poukazoval na tužby národní a národnostní a zastával se potlačených národů proti mocenskému hegemonismu. Tento postoj neztratil svůj aktuální význam ani dnes.

Činná lidská intencionalita a transcendence vytváří „svět druhé přírody“ jako svět kladných hodnot, jako svět bezpečí, sytosti, ukojení. Vždyť všechna činnost člověka není než tvorba hodnot, jejich ochrana, úsilí o jejich udržení, rozvíjení, rozmnožení. Paradoxně, překročením určitých hranic, spěje materiální civilizace k devastaci přírody i k degradaci kultury, ohrožuje lidstvo i celou biosféru planety. K civilizačnímu paradoxu došlo v důsledku jednostranně lineárně chápaného vědeckotechnického pokroku ve službách výroby, obchodu a financí. Bez omezení a usměrnění ekonomického růstu systémovými zřeteli bohatě rozvinuté kulturní mnohostrannosti. Svět dospěl k riziku sebezničení.

Sklízíme setbu neoliberalismu. Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k sebereprodukci (lichvou, spekulacemi) a k vytváření nových a nových peněz v množství mnohonásobně větším, než odpovídá reálné produkci výroby. Nejenže neekonomické sféry života jsou degradovány k bezvýznamnosti, ale i reálná ekonomika se octla ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu. Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních zřetelů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů.

Bankovní kapitál se v 70. a 80. letech minulého století zbavil všech omezení, finanční podnikání se osvobodilo od všech regulí. Svoboda vytěžit z peněz maximum způsobila rozvrat kulturních archetypů, které se utvářely po tisíciletí. Etika se stala přežitkem, společnost získala přívlastek postmorální. Dřívější orientace na platné normy a nadosobní celky byla vystřídána sebestředným individualismem. Zástup humanistů varoval. Ale bezvýsledně.

K tomu se nyní přidala i nečekaná krize migrační. Na pořad dne přichází problematika soužití různých civilizací a kultur. Přibývá názorového tápání, nejistot a konfliktů.

Východisko? Vědění a vzdělání jsou první podmínkou řešení. S ignorancí se zápasí i na místech vážných rozhodnutí. Potřebujeme maximum a optimum dosažitelného vědění a vzdělání v pansofickém smyslu J. A. Komenského Vzděláním k všenápravě. Zároveň s rozumem jde ovšem i o účast citu a vůle, o sféru lidských hodnot.

Symbolické hodnoty

Zhruba od poloviny minulého století se šířila víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globální problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané, v horším případě záměrně naaranžované zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky jako součást psychologické války. Nové komunikační technologie představují pouze nástroj, který je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich životy. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že demokracie, svoboda, rovnost, spravedlnost už nejsou tím, čím bývaly.

S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či sociální mytologie, kterou někteří označili jako „falešné vědomí“, za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (P. Mauthner), za fikce, „jako by existovaly“ (H. Vaihinger), za způsob, jak vydávat skupinové zájmy za zájmy všech (K. Marx), za pojmy, jež neslouží poznání, nýbrž ovládání skutečnosti (K. Mannheim), za legitimizaci stávající moci (J. Habermas).

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, která mají přesný význam v určitém specifickém kontextu, jenž se mění v místě a čase. Je-li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme schopni navzájem sdílet koncepty a myšlenky, které jsou od významového kontextu neoddělitelné. (Nepochopení této skutečnosti bychom našli v mnoha případech nevhodného chování Evropanů v rozvojových zemích.) Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení.

Ale i když jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko-historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života. Jako ideální obraz žádoucí reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k výbavě autentického člověka.

Jak platí symbolické hodnoty dnes?

Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím. Noam Chomsky zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, nýbrž mašinérií k získávání souhlasu mas“.

Je tomu tak i u nás. Po roce 1989 jsme neobnovili demokratické tradice První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, zelenou dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, o úctě k práci, k přírodním zdrojům, k materiálnímu i duchovnímu dědictví, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, i o tom, že při privatizaci je třeba „na chvíli zhasnout“, aby na nekalosti nebylo vidět. Přestali jsme říkat „stát jsme my“, starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme slyšeli, že „státu má být co nejméně“, a každý se má starat sám o sebe a o vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem, i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“. Vrcholové managementy stran si počínají jako u soukromých firem a vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury – reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní. Starají se o „imidž“ vedoucích osobností. Podle okolností stát slibuje, zastrašuje, korumpuje prebendami, vydírá. Kdysi hrdý o b č a n se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, jindy jako krimi, pak zase jako telenovelu. Politika se stává pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení v minulém režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu. Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním nebo trikem se nedostalo občanu demokracie, nýbrž špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě veřejném a občanském. Vyměnil „prvorozenectví za mísu čočovice“, jak praví v jistém smyslu analogický biblický příběh. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální uspokojení žádostí bez zábran. Zapomenuta je svoboda jako hodnota Deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou, útlakem a násilím všeho druhu. Zapomenuta je i mravní svoboda integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí.

Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan – neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se“ jako nikdy v historii. Avšak svoboda sebeurčení a seberozvoje jedince není myslitelná bez odpovědnosti, bez schopnosti sebeohraničení a sebeomezení. Hojně veřejně předváděná „svoboda“ napadat druhé, posmívat se, urážet je a zesměšňovat je svoboda nesprávně pochopená. Svoboda není vyzývavá nespoutanost, jak se domnívají někteří tvůrci veřejného mínění, u nichž jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Tisíciletý kulturní vývoj ukazuje, že ohleduplnost, vkus, cit a takt je víc než pokřivená „svoboda“, byť sebehlasitěji deklarovaná.

Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna „stará a vznešená slova“ – v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu, o jehož zachování a smysl pečujeme – nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě“, napsal V. Bělohradský s poukazem na naši „počítačovou džungli.“ Připomněl, že média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav, vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí v jejich společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co se má a co se nemá. Média také očividně zavinila ztrátu evropské kulturní sounáležitosti i národní kulturní svébytnosti. Mladí již neznají kulturně historické evropské slohy a směry a jejich hlavní představitele, neznají ani historii, osobnosti a díla národní kultury. Zato znají detailně hollywoodské filmové celebrity a světové topmodelky a „missky“ a hvězdy všech možných hitparád a soutěží a festivalů americké pop-music a jejích nejroztodivnějších směrů, nuancí a specifik. Nelze se divit. Dík médiím nás tato dobře prosperující „pop-kultura“ provází od rána do večera a na každém kroku.

Měli bychom vědět, že pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a nedopustit pokračující degradaci kultury a proměnu lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.

Jaká budoucnost čeká evropskou civilizaci?

Jako ideové pilíře, na kterých stojí evropská kultura, se uvádí řecká filozofie, římské právo, židovsko-křesťanské náboženství a renesanční věda. Z těcho základů vzešly symbolické hodnoty Evropy, totiž svoboda, odpovědnost, humanita, racionalita, exaktnost a tolerance. Patří sem i Prométheovský mýtus. A kalokágathie. A osvícenská triáda, Volnost – Rovnost – Bratrství.

I Masarykova Humanitní demokracie. Právě to všechno je dědictví řeckořímské antiky, staré Izraele, křesťanství a sekulární osvícenské vzdělanosti. Avšak tyto hodnoty ztratily zřejmě svou motivační sílu. Svoboda podlehla mocenským zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože se stala nepříjemným břemenem. Historie minulého století, ale i přítomnost dokládá, že selhala humanita – jak křesťanská, tak sekulární. Racionalita a exaktnost se člověku odcizily, staly se samoúčelnými. Nezištné úsilí o kulturní sebezdokonalení vlastní i druhých, osvěta, všeobecné vzdělání, rovnost a spravedlnost, to všechno bylo odstaveno jako iluzivní přežitky minulosti, které jsou v boji o ekonomickou konkurenceschopnost jen přítěží.

„Znavená Evropa umírá“, se jmenuje kniha O. Fundy, který uvádí ještě jeden důležitý svorník, který drží civilizaci pohromadě. Pakliže ten se ztratí, civilizace se hroutí. Ten tmelící faktor každé civilizace (kultury) je nepsaný konsensus (souhlas) o tom, co se smí a co se nesmí. Bez konsensu ve společnosti nastává rozklad. Jestliže většina občanů přestane tento konsensu sdílet, je marno snažit se jej nahradit deklaracemi, chartami, zákony a nekonečnými právními novelami. Ani proklamovaná demokracie nás nechrání, protože ta funguje jen za předpokladu, že většina slušných občanů konsensus respektuje a zachovává. Ten konsensus se však vzdaluje společnosti, která se drobí do nepřehledného množství menšin, hlasitě se domáhajících svých dílčích, nikoli celoobčanských práv. Tak je tomu dnes u nás.

Evropští analytikové poukazují na to, jak demokracii rozkládá růst nerovnosti, neobčanství občanů, krajní individualismu, nezájem o celek.

Futurologové a rezolutici vyzývají k aktivizaci občanů a institucí k péči o kulturní kvalitu roztroušených hodnotových systémů. Radí na první místo klást prioritu humanitní výchovy a prospolečensky motivovaných postojů.

Nadarmo se pokoušely osobnosti různých oborů hledat nějakou novou etiku pro dnešek a zítřek.

Budoucnost našeho světa závisí na udržení archetypů naší kultury – principů vzdělanosti a kritického myšlení, principu sebeomezení v zájmu vlastního seberozvoje a principu humanity a ohledu na druhé (co nemáš ty rád, nečiň druhému).

Neomezený růst produkce v globálním měřítku stejně jako čekání nějaké samočinné nápravy vedou ke katastrofě a zhroucení. Rozum velí dobrovolně přijmout meze růstu i meze moci, produktivní síly přestat orientovat na nekonečné rozšiřování výroby. Zaměřit je na péči o přírodu a životní prostředí, na zdraví člověka, na více volného času a na vyšší kvalitu jeho využívání, na duchovní hodnoty, na kulturu ducha i těla. Takové omezení méně zatěžuje surovinové a energetické zdroje, zato však více stimuluje lidské schopnosti a možnosti intelektuální a morální.

Takové omezení sotva zavedou vládci komerčního konzumu, financialismu a prodejných médií. Ale je možno vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, odchylky od destruktivně odlidšťujícího proudu, chránit sebe i druhé před rozkladnými vlivy, pěstovat nezávislý život ve shodě s rozumem i citem, přírodou i kulturou. Je možno šířit a střežit hodnoty nepředstírané humánnosti, lidské důstojnosti, demokracie uvědomělých občanů, svébytnosti i vzájemnosti národů. Takové ostrůvky se mohou stát útočištěm člověka v ničivém příboji současné civilizační fáze a nadějí pro budoucnost.

Hledá se nové paradigma civilizace

Žijeme v přelomové době. Dosavadní paradigma euroatlantické civilizace se otřásá. Otřásá se působením krizových faktorů, jako je ekologické i nukleární ohrožení lidstva a biosféry celé planety, jako jsou mnohočetné následky devastace přírody i kultury, vztahů mezi lidmi a mezi národy. Základem všech rozkladných krizí je krize hodnotových soustav, krize hodnot a hodnotových orientací. Tato krize nespočívá ani tak v nedostatku příslušných idejí, jako spíše v úpadku jejich znalostí, porozumění a vážnosti, a následkem toho přirozeně v naprostém nedostatku uznání jejich vážnosti a závaznosti. Hodnotová nejistota starších generací vyvolává hodnotový nihilismus u generací mladých.

Chaos a nejistotu posttotalitního světa zaznamenaly významné osobnosti:

– Protagonisté politické scény nemají společnou kulturní základnu. Tím jsou dány podmínky pro nové konfrontace, války a zabíjení. Sílí pocit úzkosti. Svět je ještě heterogennější než byl dříve. Mladí jsou nutně dezorientovaní (A. Tourrain).

– Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století. Všeobecný pokrok 20. století nebyl provázen pokrokem morálky v politice. Morální zmatek nepřispívá k pochopení dějin. Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot (Zb. Brezinski).

– Bylo líp, když bylo hůř? (F. Adornato).

– Po pádu bipolárního světa se před člověkem otevřela budoucnost plná nejistoty. Teze o konci ději (F. Fukujama) je bezobsažná. Právě pádem vykonstruovaných schémat začínají skutečné dějiny. A my máme strach ze svobody a z nezamýšlených následků svých činů. Vydáváme se na cestu jako Oidipus a nevíme, zda zítra nezabijeme vlastního otce (M. Caciari).

– Lze očekávat, že boj mezi ideologiemi a jiné konflikty bude vystřídán bojem mezi civilizacemi, které na sebe narazí při prosazování vlastních hodnot a zájmů (S. P. Huntington).

Myslí se civilizace euroamerická, slovanskopravoslavná, islámská, konfuciánská, japonská, hinduistická, latinskoamerická a africká.

Jestliže základem minulého civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. století se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Až tam sahají kořeny dnešního financialismu. Americký prezident Woodrow Wilson řekl r. 1916: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců.“

Přes všechny sebechvály neoliberalismu se v globalizovaném světě stále více množí krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex problémů ekonomických, ekologických a etických. Svět se ocitá v dvojí hrozivé nerovnováze:

1. Nerovnováha mezi lidmi. Rozdíly mezi příjmy lidí bohatých a chudých se staly zcela nesouměřitelnými.

2. Globální změny životního prostředí. Nejde již jen o poruchy lokální jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Změny již nebude možno napravit.

Světovládný trh a ziskuchtivost mocných samo sebou problémy nevyřeší. Je nutná z m ě n a životního stylu současné západní civilizace a obrat k uznání všelidských hodnot, jako je vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti, vzájemnosti a solidarity mezi lidmi.

Klíčí strach, že stav světa se nezmění. Bohatí dál budou bohatnout a chudí chudnout. Armády světa budou bdít nad správným tokem peněz a ropy. Miliony uprchlíků ze zemí hladu a válek dál budou putovat na jiné kontinenty.

Ale je jedna antropologická konstanta, na kterou nesmíme zapomenout. A to je naděje. Není zrovna racionální povahy, je to spíš nastavení citu a vůle, ale zato je velmi eufunkční z hlediska existence člověka. Člověka jako bytosti přírodní, sociální i kulturní. Naděje, že přijde (přijít musí) metanoia (změna myšlení).

Že se nám podaří překonat současnou vykořeněnost, konformitu se zvrácenostmi a spoluúčast na pádu civilizace do odlidštění. Že se nám podaří oživit a udržet kulturní dědictví evropských národů. Že se nám podaří udržet a naplnit i hodnoty, které dnes reprezentují Evropu ve Všeobecné deklaraci lidských práv: Právo na život, na svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, na spravedlnost a mír, na život bez strachu a nouze.

Text celé knihy ke stažení