Hledal jsem v našich médiích aspoň malou zmínku k tomuto truchlivému výročí, ale až na jednu jalovou polemiku na Seznam Médiu a poměrně cenný článek v Denících (viz zde) jsem moc úspěšný v tom hledání nebyl. Jakkoli se o Fučíkově osobnosti vedou rozmanité polemiky, jisté je, že to byl člověk, který položil život za svou vlast. Kromě toho se mnozí historici podle studia dobových dokumentů domnívají, že sám Fučík po zatčení mnoho dalších lidí zachránil svým mlčením před podobným osudem.

Ze školy známe Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Každému bych doporučil její přečtení, k němuž jsem se já sám odhodlal až mnoho let poté, co už to nebyla tzv. povinná četba. Je to strhující kniha, žánrově skutečně reportáž, ukazující nejen to, že její autor byl mimořádný žurnalista, ale hlavně vtahující nás do situace, kterou si nelze dost dobře ani představit.

Pro dnešní čtení vybíráme úvodní autorův vzkaz čtenářům a kapitolu popisující příslušníky Gestapa, zejména „Fučíkova“ komisaře Josefa Böhma. Není snad třeba dodávat víc, že mnoho tak sugestivních svědectví hrůzy páchané nacisty v naší slovesnosti nemáme.

Upozornění pro čtenáře

Seděti v pozoru, s tělem strnule vzpřímeným, s rukama přimknutýma ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu „domácího vězení“ v Petschkově paláci – to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru?

Kdysi kdosi – už nikdy asi nezjistíme kdy a kdo – nazval „domácí vězení“ v Petschkově paláci „biografem“. Geniální nápad. Prostorná místnost, šest dlouhých lavic za sebou, obsazených strnulými těly vyšetřovanců, a před nimi holá stěna jako plátno kina. Všecky produkce světa nenatočily tolik filmů, kolik si jich na tuto stěnu promítly oči vyšetřovanců, čekajících na nový výslech, na mučení, na smrt. Filmy celých životů i nejdrobnějších úseků života, filmy o matce, o ženě, o dětech, o zničeném domově, o ztracené existenci, filmy o statečném soudruhovi i o zradě, o tom, komu jsem dal ten leták, o krvi, která opět poteče, o pevném stisku ruky, který mne zavázal, filmy plné děsu a odhodlání, nenávisti i lásky, úzkosti i naděje. Obrácen zády k životu každý tu před svýma očima denně umírá. Ale ne každý se znovu rodí.

Stokrát jsem tady viděl svůj film, tisíckrát jeho detaily, teď se ho jednou pokusím vyprávět. Utáhne-li se oprátka, dříve než ho dokončím, zůstanou ještě miliony, které dopíší jeho „happy end“.

Můj komisař

Když jsi před deseti léty v kavárně „Flora“ na Vinohradech chtěl zacinkat penízem nebo zavolat „Pane vrchní, platím!“, objevil se náhle vedle tebe vysoký hubený muž v černém, který proplul mezi židlemi prudce a bez hluku jako vodoměrka, a předložil ti tvůj účet. Měl rychlé a tiché pohyby šelmy a bystré šelmí oči, které viděly všude. Ani jsi nemusil vyslovit své přání. Sám ukazoval číšníkům: „Třetí stůl, velká bílá bez“, „levé okno, zákusky a Lidové noviny!“ Byl to dobrý vrchní pro hosty a dobrý kolega pro ostatní zaměstnance.

Tenkrát jsem ho však ještě neznal. Poznal jsem ho až mnohem později, u Jelínků, když místo tužky držel v ruce pistoli a ukazoval na mne:

– …a ten mě zajímá nejvíc.

Po pravdě řečeno, zajímali jsme se pak oba navzájem.

Měl přirozenou inteligenci a před ostatními jednu výhodu: vyznal se v lidech. V kriminální policii byl by měl proto nepochybně úspěchy. Zlodějíčkové nebo vrazi, deklasovaní a izolovaní, neváhali by mu asi otevřít své duše, protože nemají na starosti nic než svou kůži. Ale takových sebechranců dostává politická policie do rukou jen málo. Tady se neměří policejní chytrost jen s chytrostí lapeného. Měří se se silou daleko větší: s jeho přesvědčením, s moudrostí celku, k němuž patří. A na tu nestačí chytrost ani rány.

Vlastního silného přesvědčení bys u „mého komisaře“ nenašel. Tak jako u těch ostatních. A bylo-li snad u některého z nich, bylo spojeno s hloupostí, ne s chytrostí, ne se znalostí ideí a ne se znalostí lidí. Jestliže celkem přece měli úspěchy, bylo to proto, že boj trvá příliš dlouho a na malé prostoře, v podmínkách neskonale těžších, než byla kdy jaká ilegalita. Ruští bolševici říkali, že je dobrý pracovník, kdo vydrží v ilegalitě dva roky. Ale hořela-li jim půda pod nohami v Moskvě, mohli ještě zmizet do Petrohradu a z Petrohradu do Oděsy, ztratit se v milionových městech, kde je nikdo neznal. Tady máš jen Prahu, Prahu, Prahu, kde tě zná polovina lidí a kde se může soustředit celá smečka provokatérů. A přece jsme vydrželi léta a přece jsou soudruzi, kteří žijí již pátý rok v podzemí, neodhaleni Gestapem. Je to proto, že jsme se mnohému naučili, ano. Ale je to také proto, že nepřítel je sice mocný a krutý, ale nedovede mnohem víc, než ničit.

Jsou tři na oddělení II-A 1, kteří mají pověst nejtvrdších potíračů komunismu a černo-bílo-červené stužky za statečnost ve válce proti vnitřnímu nepříteli: Friedrich, Zander a „můj komisař“, Josef Böhm. O Hitlerově národním socialismu nahovoří toho málo. Tolik, kolik toho sami vědí. Nebojují za politickou ideu. Bojují pro sebe. Každý po svém.

Zander – titěrný človíček s pohnutou žlučí, ví toho snad nejvíc o policejních metodách, ale ještě více o peněžním obchodu. Na několik měsíců byl přeložen z Prahy do Berlína, ale vyžebronil si návrat. Služba v hlavním městě Říše byla pro něj degradací – a finanční ztrátou. Koloniální úředník v temné Africe nebo v Praze je mocnějším pánem a má lepší příležitost ukládat do bank. Je pilný, rád vyšetřuje při obědě, aby ukázal svou píli. A potřebuje ji ukázat, aby nebylo vidět, že je neúředně ještě pilnější. Běda tomu, kdo se dostane do jeho rukou, ale dvojnásob běda tomu, kdo má přitom doma vkladní knížku nebo cenné papíry. Musí zemřít v nejkratší době, neboť vkladní knížky a cenné papíry jsou Zandrovou vášní. Je pokládán za nejschopnějšího úředníka – v tomto směru. (Liší se tím od svého českého pomocníka a tlumočníka – Smoly – který je lupičem-gentlemanem: nežádá život, dostane-li  peníze.)

Friedrich – dlouhý, hubený, snědý typ se zlýma očima a zlým úsměvem. Přišel do republiky jako špion Gestapa již někdy v roce 1937, aby pomáhal odpravovat německé soudruhy v emigraci. Neboť jeho vášeň jsou mrtví. Nezná nevinných. Kdo překročí práh jeho kanceláře, je vinen. Rád sděluje ženám, že jejich muž zemřel v koncentračním táboře nebo byl popraven.

Rád vytahuje ze zásuvky sedm urniček a ukazuje je zatčeným:

– Těch sedm jsem utloukl vlastníma rukama. Ty budeš osmý.

Rád listuje v starých protokolech a říká si spokojeně nad mrtvými: „Vyřízen! Vyřízen!“ A rád mučí zejména ženy.

Jeho záliba v luxusu – to už je jen pomocný motorek jeho policejní činnosti. Dobře zařízený byt nebo obchod látkami prostě jen urychlí tvou smrt, toť vše.

Jeho český pomocník – Nergr – je asi o půl hlavy menší. Pokud se postavy týče. Jinak není mezi nimi rozdílu.

Böhm – můj komisař – nemá vášně ani pro peníze ani pro mrtvé, ačkoli jich není v jeho seznamu mnohem méně než u obou předcházejících. Je to dobrodruh s touhou býti Někým. Pracoval pro Gestapo také již dávno. Býval číšníkem v Napoleonském salonku při důvěrných schůzkách Beranových – co neřekl Hitlerovi Beran sám, dopověděl Böhm. Ale co to bylo proti možnosti loviti lidi, býti pánem nad jejich životem a smrtí, rozhodovati o osudech celých rodin!

K jeho uspokojení nebylo třeba, aby to končilo vždy tak truchlivě. Ale nedalo-li se vyniknout jinak, mohlo to být také ještě horší. Neboť co je krása a co je život slávě herostratovské?

Vybudoval si snad nejrozsáhlejší síť provokatérů. Lovec s velkou smečkou honících psů. A lovil. Často jen pro rozkoš z lovu. Výslechy – to už mu bylo většinou jen nudné řemeslo. Hlavní mu bylo zatýkání. A pak vidět před sebou lidi čekající na jeho rozhodnutí. Zatkl na dvě stě pražských elektrikářů, řidičů a průvodčích autobusů a trolejbusů, které honil po tratích, zastavuje provoz a dělaje paniku v dopravě. To byl šťasten. A pak jich sto padesát zase propustil, spokojen i tím, že se o něm bude mluvit ve sto padesáti rodinách jako o dobrém člověku.

Míval pravidelně takové rozsáhlé, ale drobné případy. Já, kterého ulovil náhodou, jsem byl vyjimkou.

– Ty jsi můj největší případ, – říkal mi často upřímně a byl hrd, že jsem byl řazen mezi největší případy vůbec. To mi snad i prodlužovalo život.

Lhali jsme si navzájem ze všech sil, bez ustání, ale s výběrem. Já to věděl vždy, on jen někdy. Ale když lež byla už jasná, přešli jsme ji nemluvenou dohodou. Myslím, že mu nezáleželo tak na zjištění pravdy jako spíše na tom, aby na „jeho velkém případu“ nezůstalo stínu.

Hůl a železa nepokládal za jediný prostředek výslechu. Rád spíše domlouval nebo hrozil, podle toho, jak oceňoval „svého“ člověka. Mě nemučil nikdy, kromě snad první noci. Ale když se to hodilo, půjčil mne k tomu jiným.

Byl rozhodně zajímavější a složitější než všichni ostatní. Měl představivost bohatší a dovedl jí užívat. Jeli jsme na smyšlenou schůzku do Bráníka. Sedávali jsme tam pak často v zahradní hospůdce a dívali se na lidi proudící kolem.

– Zatkli jsme tě, – uvažoval pak nad nimi, – a podívej: změnilo se něco? Lidé chodí jako dřív, smějí se nebo mají své starosti, jako je měli dřív, svět jde dál, jako by tebe ani nikdy nebylo. A jistě jsou mezi nimi i tvoji čtenáři – myslíš, že se jim kvůli tobě udělá o vrásku víc?

Jindy mne po celodenním výslechu posadil do auta a zavezl večerní Prahou na Hradčany nad Nerudovu ulici:

– Vím, že máš rád Prahu. Podívej! Cožpak se už nikdy nechceš do ní vrátit? Jak je krásná! A bude krásná, i když ty nebudeš —

Hrál dobře úlohu Pokušitele. Letní večer nadechl na Prahu už blízkost podzimu, byla modravá a zamžená jako zrající réva a jako víno opojná, chtěl bych se dívat až do skonání světa —, ale přerušil jsem ho:

– …a bude ještě krásnější, až vy tu nebudete.

Zasmál se krátce, ne zle, spíše smutně a řekl:

– Jsi cynik.

Vracel se pak ještě častěji k tomuto večeru:

– Až my tu nebudeme — Ty tedy ještě nevěříš v naše vítězství?

Ptal se, protože sám nevěřil. A pozorně poslouchal, když jsem mu vykládal o síle a neporazitelnosti Sovětského svazu. To byl ostatně i jeden z mých posledních „výslechů“.

– S každým českým komunistou, – říkal jsem mu, – zabíjíte i kus naděje německého národa. Komunismus jediný může zachránit jeho budoucnost.

Mávl rukou:

– Pro nás není záchrany. Kdybychom byli poraženi, – a vytáhl z kapsy pistoli, – vidíš, poslední tři kulky schovávám pro sebe.

— Ale to už necharakterizuje jen figurku. To už charakterizuje dobu, v níž se připozdívá.