Dnešní dobový dokument obsahuje část projevu Adolfa Hitlera v Říšském sněmu, jímž reagoval na výzvu Franklina D. Roosevelta k uzavření mírových záruk mezi Německem a dalšími zeměmi. Obecně lze říci, že Hitler tu přednesl komplexní obhajobu přípravy globální války proti všem, kdo si nepřejí ovládnutí Evropy hitlerovským nacionálním socialismem. Je to apologie Německa a obvinění zbytku národů, kterým je přičítána vina na všem, co tehdy, pár dnů po nacistické okupaci Čech a Moravy, bylo už přichystáno v německých válečnických a světovládných plánech. Asi není třeba zdůrazňovat míru pokrytectví a sprostoty, kterou byl projev naplněn; to nelze přehlédnout při jeho samotném čtení, z něhož vyjímáme právě tu část, která se týká našich zemí, nejprve ponížených mnichovským diktátem, a poté pokořených nacistickými vojsky a vytvořením Protektorátu.

Faktografii k Hitlerově projevu lze čerpat z úvodního slova Lukáše Beera z vydání souboru Hitlerových projevů brněnským nakladatelstvím Guidemedia z roku 2012.

Americký prezident Franklin D. Roosevelt zaslal dne 14. dubna 1939 Adolfu Hitlerovi a Benito Mussolinimu výzvu, aby jmenovaní přislíbili, že do roku 1949 vojensky nepřepadnou žádnou ze seznamu vyjmenovaných 31 zemí (vedle státu Evropy připojil i mimoevropská území - Palestinu, Sýrii, Arábii, Egypt, Írán a Irák). Na oplátku za německé poskytnutí garancí vůči těmto zemím nabídl Roosevelt, že se jeho vláda u těchto zemí bude eventuálně snažit o dosáhnutí odpovídajících ujištění vůči Německu, a přislíbil spolupráci americké
vlády při jednáních o „dvou esenciálních problémech“. Tím měl na mysli problematiku zbrojení a mezinárodní obchod.

Americká veřejnost posléze s velkým napětím vyčkávala reakci Adolfa Hitlera a její očekávání bylo spíše optimistického charakteru. Tamější veřejné sdělovací prostředky komentovaly a americká politická místa interpretovala totiž blížící se svolání zasedání Říšského sněmu, před kterým měl vystoupit Adolf Hitler, v tom smyslu, že německý Vůdce přece na tuto výzvu nemůže odpovědět jednoznačně odmítavě.
Dne 28. dubna 1939 předstupuje Adolf Hitler před poslance Říšského sněmu s obšírným projevem jakožto otevřenou odpovědí na Rooseveltovu výzvu. Podstatnou část projevu pak Hitler věnoval problematice česko-moravského prostoru a vztahům s českým národem. Podle Hitlera byla Čechům ve Versailles určena role beranidla proti proti Německu. Český národ byl podle něj určitými mocnostmi pouze využíván jako prostředek k cíli. Čím více tento „mnohonárodnostní a života neschopný a uměle udržovaný státní útvar, Československo,“ plnil svou úlohu, tím větší byl odpor v něm žijících národnostních menšin vůči němu. Hitler pak přibližuje svůj pohled na mnichovské události ze svého pohledu a taktéž se zabývá nebezpečími, která spočívala v tomto prostoru mezi Mnichovem a březnem 1939. Důležitou otázkou pak byla problematika legitimnosti zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Adolf Hitler argumentuje, že Německu nemůže být vytýkáno, pokud se rozpadl státní útvar Česko-Slovensko.
Co k tomu dodat? Kdyby to všechno nebyla předehra k nejstrašnější válce světových dějin, jevil by se projev jen chorobným výplodem šílence. Dnes už dávno víme, že hrubé podcenění Hitlera bylo jednou z fatálních chyb, které umožnily způsobit vše následující.

Čechy a Morava

Když se v průběhu stěhování národů začaly, z příčin nám nevysvětlitelných, stěhovat německé kmeny z dnešního česko-moravského prostoru, vsunul se do tohoto prostoru mezi ně a mezi Němce, kteří ještě zbyli, cizí slovanský národ.

Jeho životní prostor je od té doby ve formě podkovy obklíčen německým národem. Hospodářsky je trvale nemyslitelná samostatná existence těchto zemí, kromě v souvislosti s německým národem a s jeho hospodářstvím.

Kromě toho však žily v tomto česko-moravském prostoru téměř 4 miliony Němců.

Národní zničovací politika, zahájená pod tlakem české většiny zvláště po versailleském diktátu, z části však také hospodářské podmínky a vzrůstající nouze vedly k vystěhovalectví tohoto německého elementu, takže počet Němců, kteří tam zbyli, poklesl asi na 3,7 milionu. Území je na svém okraji uzavřeně osídleno Němci, má však také uvnitř velké německé jazykové ostrovy.

Český národ je nám svým původem cizí. Avšak v tisíciletém společenství byla jeho kultura formována a vytvořena podstatně pod německým vlivem. Jeho hospodářství je výsledkem příslušnosti k velkému německému hospodářství.

Hlavní město této země bylo na čas německým císařským městem, je v něm nejstarší německá univerzita. Četné domy, radnice, šlechtické a měšťanské paláce jsou svědky německého kulturního vlivu. Český národ sám vytvořil svůj poměr k národu německému ve staletích tu těsněji, tu volněji.

Úcta k českému národu

Každé těsnější přimknutí vedlo k rozkvětu německého a českého národa, každé rozdělení ke katastrofě.

Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy. Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty.

Skutečně byla období, v nichž respektování vzájemných národních skutečností bylo něčím samozřejmým. Demokratičtí mírotvorci z Versailles se mohou dovolávat zásluhy, že tomuto českému národu přiřkli zvláštní úlohu brabanta, kterého je možné nasadit proti Německu.

Za tímto účelem přiřkli státu, ve své české národní substanci vůbec života neschopnému, svévolně cizí národní statek, a sice znásilnili jiné národnosti, aby tímto způsobem mohli státně zabezpečit zjevné ohrožování německého národa ve střední Evropě.

Neboť tento stát, jehož takzvaný státní národ byl v menšině, mohl být zachován jedině brutálním znásilňováním národnostní většiny.

Úloha mnohonárodnostního Československa

Toto znásilňování bylo však opět myslitelné jedině za poskytnutí ochrany a pomoci ze strany evropských demokracií. Tato pomoc se však dala samozřejmě očekávat jedině tehdy, jestliže tento stát věrně převezme a bude ochoten hrát úlohu, která mu byla přidělena při jeho zrození.

Touto úlohou však nebylo nic jiného, nežli znemožňovat konsolidaci střední Evropy, být mostem bolševické útočnosti do Evropy, a především lancknechtem evropských demokracií proti Německu. Všechno ostatní vzniklo pak samo sebou.

Čím více chtěl tento stát plnit tuto svou úlohu, tím větší byl odpor národnostních menšin, které se tomu vzpíraly.

Čím více však vzrůstal tento odpor, tím silnější muselo být potlačování. Toto neodvratné napětí ve vnitřních poměrech vedlo opět k tím větší závislosti na demokratických evropských zakladatelích státu a dobrodincích. Neboť: Jenom oni byli s to trvale hospodářsky zachovávat nepřirozenou umělou existenci tohoto útvaru.

Původně mělo Německo v podstatě jenom jeden zájem, a sice vysvobodit tyto téměř 4 miliony Němců v této zemi z jejich nesnesitelné situace a umožnit jim návrat do jejich vlasti a tím i k tisícileté Říši.
Bylo samozřejmé, že tento problém ihned otevřel celý problém ostatních národností, stejně jako i skutečnost, že odchod všech národností musel připravit zbývající stát o všechnu možnost života, což bylo jasné také versailleským zakladatelům státu, neboť právě proto, že to věděli, usnesli se znásilnit ostatní menšiny a proti jejich vůli je vnutit do této diletantské státní konstrukce.

Nikdy jsem nezanechával pochybností o tomto svém stanovisku.

Zajisté, dokud bylo Německo samo bezmocné a bezbranné, mohlo se toto znásilňování téměř 4 milionů Němců provádět bez praktického odporu Říše.
Ale jenom politické dítě mohlo věřit, že německý národ zůstane na věky ve stavu z roku 1919. Jenom tak dlouho, dokud německé vedení státu měli v rukou mezinárodní vlastizrádci vydržovaní z ciziny, mohlo se počítat s trpělivým snášením těchto hanebných poměrů.

Jakmile však po vítězství nacionálního socialismu museli tito vlastizrádci přeložit svůj domicil tam, odkud také přijímali své peněžité podpory, bylo
řešení tohoto problému již jenom otázkou času. A šlo přitom výlučně jen o otázku tím postižených národností, nikoliv o otázku západní Evropy. Bylo zajisté pochopitelné, že se západní Evropa zajímala o umělý stát, vytvořený v jejím vlastním zájmu.

Že však národnosti, ležící okolo tohoto státu, budou tento zájem považovat za směrodatný pro sebe, to bylo mylnou domněnkou, které mnozí snad litují. A pokud tento zájem směřoval pouze k finančnímu podporování tohoto státního útvaru, nebylo by bývalo námitek z německé strany, kdyby tento finanční zájem nebyl býval konec konců rovněž podřizován výlučně jen mocensko-politickým cílům demokracií.
Ale také finanční podporování tohoto státu sledovalo jenom jedinou vůdčí myšlenku: Vytvořit vojensky vysoce vyzbrojený stát s úkolem, být baštou vnikající do Říše, baštou, která – buď jako východisko vojenských podniků ve spojení se západním vpádem do Říše nebo jenom jako opěrný bod pro letadla – slibovala cenu, o níž nelze pochybovat.

Co se očekávalo od tohoto státu, vysvítá nejjasněji z konstatování francouzského ministra letectví Pierra Cota , jenž řekl docela klidně, že úkolem tohoto státu je, být v každém případě konfliktu letištěm pro přistávání a odlet bombardovacích letadel, z něhož je možné během několika málo hodin zničit nejdůležitější německá průmyslová střediska.

Je proto pochopitelné, že se vedení německého státu ze své strany rovněž rozhodlo zničit toto bombardovací letiště. Neučinilo toto usnesení snad z nenávisti k českému národu. Právě naopak.

O vztahu k českému národu

Neboť v průběhu tisíciletého soužití byla mezi německým a českým národem často staletí období nejtěsnější spolupráce a mezi nimi ovšem jenom krátká období napětí.

V takové době napětí může zajisté vášeň lidí, vzájemně zápolících v nejpřednějších zákopech národních pozic, zatemnit smysl pro spravedlnost a tím i vést k mylnému celkovému posuzování. To je příznačnou známkou v každé válce. Avšak ve velkých epochách soužití plného porozumění byly oba národy vždy zajedno, že si vzájemně mohou činit posvátný nárok na úctu a respektování svého národního života.

Já sám jsem také v těchto letech boje nevystupoval vůči českému národu nikdy jinak, nežli jako ochránce nejen jednostranného národního a říšského zájmu, nýbrž také jako muž, jenž má český národ v úctě.
Jedno je jisté: Kdyby se demokratickým pomocníkům při porodu tohoto státu podařilo dosáhnout svého posledního cíle, pak by rozhodně nebyla bývala zničena Německá říše, třebaže bychom byli rovněž utrpěli ztráty.

Nikoliv: český národ by pravděpodobně, podle své velikosti a své polohy, musel nést následky mnohem strašlivější, ano, jak jsem přesvědčen, následky katastrofální. Jsem šťasten, že se, byť i k hněvu demokratických interesentů, podařilo odvrátit zásluhou naší vlastní umírněnosti, avšak také zásluhou prozíravosti českého národa tuto středoevropskou katastrofu.

To, zač kdysi po desetiletí bojovali nejlepší a nejrozvážnější Čechové, je tomuto národu přiznáno v nacionálněsocialistické Německé říši již předem, to znamená, právo na vlastní národnost, právo pěstovat tuto národnost a právo tuto národnost žít.

Nacionálněsocialistické Německo nepomýšlí na to, někdy popírat rasové zásady, které jsou naší hrdostí. Prospějí nejen německému, nýbrž také českému národu.

Co však požadujeme, je respektování historické nezbytnosti a situace, hospodářsky vnucené, v níž se všichni nalézáme.

Pro cizinu byli Češi jenom prostředkem k cíli

Když jsem dne 2. února 1938 ohlásil v Říšském sněmu řešení tohoto problému, byl jsem přesvědčen, že jsem poslušen středoevropské nezbytnosti. Neboť ještě v březnu 1938 jsem věřil, že by se mohlo podařit vyřešit menšinovou otázku v tomto státě cestou pomalého vývoje a dříve nebo později zabezpečit smluvní spoluprací onu společnou platformu, která by nejen politicky, nýbrž především také hospodářsky mohla být prospěšná pro zájmy nás všech.

Teprve když pan Beneš, bezvýhradně se nalézající v rukou svých mezinárodně-demokratických financiérů, vyhnal tento problém v problém vojenský a rozpoutal vlnu útisku němectví,současně se však známou mobilizací pokoušel přivodit německému státu mezinárodní porážku a poškodit jeho prestiž, bylo mi jasné, že touto cestou se řešení nemůže podařit.

Neboť tehdejší lež o německé mobilizaci byla zřejmě inspirována z ciziny a předložena Čechům, aby Německé říši byla způsobena taková prestižní porážka.

Nepotřebuji opakovat znovu, že Německo nezmobilizovalo v květnu minulého roku ani jediného muže, zajisté však, že jsme všichni byli toho mínění, že právě osud pana Schuschnigga musí všem dávat jasnou radu, aby cestou spravedlivého zacházení s národnostními menšinami dospěli k porozumění.

Já sám za sebe jsem byl rozhodně ochoten pokusit se s trpělivostí, a bude-li to nutné, na dlouhá léta o takový mírumilovný vývoj. Avšak právě toto mírumilovné řešení bylo štváčům z demokracií trnem v oku. Oni nenávidějí nás Němce a nejraději by nás vyhubili.

Čím jsou však pro ně Češi?

Prostředkem k cíli! Co je zajímá osud malého statečného národa, co se starají o životy statisíců statečných vojáků, kteří by se bývali stali obětí jejich politiky?

Těmto západoevropským mírovým štváčům nešlo o to, vybudovat mír, nýbrž nechat prolévat krev, aby se jim tímto krveproléváním podařilo rozeštvat národy a potom nechat prolévat krev ještě více.
Proto byla vymyšlena a pražské veřejnosti podvodně předstírána německá mobilizace. Měla dodat argumenty pro mobilizaci českou. Věřilo se především, že její pomocí bude možné vykonat volby v Sudetech, které se již nemohly odkládat, pod žádoucím vojenským nátlakem.

Podle jejich mínění zbyly pro Německo již jen dvě možnosti: Buď přijmout tuto českou mobilizaci a tím spolknout zahanbující porážku, nebo mít konflikt s Československem, krvavou válku a tím snad i možnost zmobilizovat národy západní Evropy na těchto věcech vůbec nezainteresované, dostat je rovněž do potřebného smrtícího rauše a utopit pak lidstvo v nové katastrofě, při které mají jedni tu čest přijít o život a ti druzí to potěšení provozovat své válečné kšefty.

Vy znáte, moji poslanci, mé rozhodnutí, které jsem tehdy ihned učinil:

1. Vyřešit tuto otázku, a to ještě v roce 1938, nejpozději 2. října.

2. Připravovat toto řešení všemi oněmi prostředky, které nemohou zanechávat pochybnosti o tom, že každý pokus vměšovat se by byl odražen nyní sjednocenou silou národa.
Tehdy jsem nařídil a rozkázal vybudovat naše západní opevnění.

Bylo již 25. září 1938 v takovém stavu, který 30krát nebo 40krát převyšoval schopnost odporu dřívější Siegfriedovy linie ze světové války.

Je v podstatě dokončeno a nyní doplňováno mnou později nařízenými liniemi před Aachenem a Saarbrückenem. Také tyto linie jsou již ve velké míře schopny obrany. Za stavu, v němž se dnes nalézá toto nejmohutnější opevnění všech dob, se může německý národ oddávat uklidňujícímu přesvědčení, že se žádné moci na světě nepodaří tuto frontu někdy prorazit.

Mnichovské mírové řešení

Když pak provokační pokus s českou mobilizací ještě nevedl k žádoucímu výsledku, začalo druhé období, v němž docela neskrytě vystupovala tendence pro tuto věc, která se týkala výlučně jen střední Evropy.
Jestliže se dnes zvedá ve světě pokřik: „Již nikdy více Mnichov!“, pak to jenom potvrzuje, že váleční štváči považují mírumilovné řešení problému za nejzhoubnější věc, jaká se kdy stala. Litují, že netekla krev, přirozeně nikoliv krev jejich. Neboť tito štváči nestojí přece tam, kde se střílí, nýbrž jenom tam, kde se vydělává. Tekla tedy jenom krev četných bezejmenných vojáků.

Nebylo ostatně vůbec nutné konat mnichovskou konferenci, neboť tato konference se konala jenom proto, že státy zprvu poštvané k odporu za
každou cenu si později, když problém naléhal na řešení tak nebo onak, musely se formou více méně slušnou pokusit umožnit si ústup. Neboť bez Mnichova, totiž bez vměšování těchto západoevropských států, by bylo řešení celého problému – kdyby vůbec bývalo došlo k takovému přiostření – pravděpodobně hravě snadné.
Mnichovské rozhodnutí pak vedlo k tomuto výsledku:

1. Navrácení nejpodstatnějších částí německého okrajového osídlení v Čechách a na Moravě Říši.
2. Nedořešení ostatních problémů tohoto státu, to jest navrácení, popřípadě vyloučení tam zbývajících maďarských a slovenských menšin.
3. Otevřená zůstala ještě otázka záruk. Záruky pro tento stát, v případě Německa a Itálie, byly předem podmíněny souhlasem všech s tímto státem sousedících interesentů a tím tedy skutečným řešením otevřených otázek, které se těchto interesentů týkají. Tyto otázky zůstaly otevřené:

Zaprvé: Vrácení maďarských částí Maďarsku,
zadruhé: vrácení polských částí Polsku,
zatřetí: řešení slovenské otázky a začtvrté: řešení ukrajinské otázky.
K osudu zbývající části česko-slovenského státu
Jak je vám známo, ihned, sotva započalo vyjednávání mezi Maďarskem a Československem, se obrátili jak českoslovenští, tak i maďarští zmocněnci na Německo a na Itálii, stojící po našem boku, s prosbou, aby jako rozhodčí soudcové provedli stanovení hranic mezi Slovenskem, Karpatskou Ukrajinou a Maďarskem. Tím tedy tito interesenti sami
nevyužili možnosti apelovat na čtyři mocnosti, nýbrž výslovně se jí zřekli, respektive ji odmítli.

Bylo to samozřejmé. Všichni, kdo žijí v tomto životním prostoru, chtěli získat klid a mír. Itálie a Německo byly ochotny toto volání následovat. Ani Anglie ani Francie nevznesly a ani nemohly vznést námitky proti této úmluvě, která již sama formálně opouštěla mnichovskou úmluvu, neboť by bývalo bylo šílenstvím snad protestovat z Paříže nebo z Londýna proti postupu Německa a Itálie, který byl proveden pouze na základě žádosti zainteresovaných států.

Rozhodčí výrok Itálie a Německa vůbec neuspokojil – jak je tomu vždy v takových případech – ani jednu ze stran.

Churavěl již od počátku tím, že jej obě strany musely uznat dobrovolně. Když byl tedy tento rozhodčí výrok uskutečněn, hned se po krátké době po jeho přijetí ozvaly ze dvou států prudké námitky. Maďarsko požadovalo ze všeobecných a zvláštních zájmů Karpatskou Ukrajinu, Polsko rovněž požadovalo přímé spojení s Maďarskem.

Bylo jasné, že za takových okolností je také zbývající část státu tohoto dřívějšího versailleského porodu odsouzena k smrti.

Skutečností bylo, že na zachování dosavadního stavu měl snad zájem pouze jediný stát, a to Rumunsko, které mi osobně zdůrazňovalo svými nejpovolanějšími ústy, jak by bylo žádoucí, kdyby mu snad mohla být zachována přes Ukrajinu a Slovensko přímá cesta do Německa.

Zmiňuji se o tom kvůli ilustraci pocitu ohrožování Německem, kterým prý podle názoru amerických jasnovidců trpí rumunská vláda.

Bylo však naprosto jasné, že nemůže být úkolem Německa stavět se trvale na odpor vývoji nebo snad dokonce bojovat za stav, za který bychom nikdy nemohli převzít odpovědnost.

Nastal tedy onen okamžik, kdy jsem se rozhodl prohlásit jménem říšské vlády, že nepomýšlíme na to a nechceme se dále nechat zatěžovat záštiplnými předsudky, že si snad udržujeme otevřenou cestu k německému pochodu do Rumunska a že se tedy nestavíme na odpor proti přání Polska a Maďarska po společné hranici. Poněvadž se kromě toho česká vláda vrátila ke svým starým metodám a také Slovensko projevilo své přání po samostatnosti, nemohlo již být řeči o dalším zachování statutu. Versailleská konstrukce Československa se přežila sama.

Propadla rozkladu nikoliv snad proto, že by to Německo chtělo, nýbrž proto, že trvale nelze zachovat života neschopné státy, uměle zkonstruované u konferenčního stolu.

Německo proto také několik dnů před rozkladem tohoto státu odmítlo dotaz, který přišel z Anglie a Francie, ohledně záruk, neboť pro to již chyběly všechny, kdysi v Mnichově ustanovené, předpoklady. Právě naopak. Když se konečně německá říšská vláda – již poté, co se tento útvar (ČSR – pozn. vyd.) začínal rozkládat a prakticky se již rozložil – rozhodla nyní rovněž zakročit ze své strany, stalo se to jen jako výkon samozřejmé povinnosti. Nutno ještě podotknout toto:

Německá říšská vláda vyjádřila již při první nástupní návštěvě českého ministra zahraničních věcí Chvalkovského v Mnichově jasně svůj názor na budoucnost Československa.

Já sám jsem tehdy ubezpečil pana ministra Chvalkovského, že s předpokladem loajálního zacházení s velkými německými menšinami, které zůstaly v českých zemích, a za předpokladu uklidnění celého státu, se může spolehnout na loajální stanovisko Německa a že z naší strany nechceme činit tomuto státu nijaké překážky.

Nezanechal jsem však také žádné pochybnosti, že v tom případě, kdyby Československo podniklo nějaké kroky ve smyslu politických tendencí odstoupivšího pana Dr. Beneše, by Německo vývoj tímto směrem nepřijalo, nýbrž by jej zadusilo již v zárodku.

Připomněl jsem tehdy také, že zachování tak mohutného vojenského arzenálu ve střední Evropě nemá smysl ani účel a že by muselo být považováno jen za ohnisko nebezpečí.

Jak správná byla tato moje výstraha, to dokázal pozdější vývoj.

Ustavičně vzrůstající šeptaná propaganda, jakož i postupný návrat českých časopisů k dřívějšímu způsobu psaní musely ukázat i nejpošetilejším lidem docela jasně, že již v krátké době budou obnoveny staré poměry.

Nebezpečí vojenského konfliktu bylo pak o to větší, jelikož se vždy muselo počítat s tím, že nějací šílenci by se mohli zmocnit tam nahromaděného obrovského množství válečného materiálu.
V tom bylo nebezpečí výbuchů dohledného rozměru. Na důkaz toho vám chci, moji poslanci, poskytnout pohled na přímo obrovské číslice tohoto středoevropského mezinárodního skladiště třaskavin. Po obsazení tohoto území bylo zabaveno a zajištěno:

Letectvo:
Letadla 1582
Protiletadlová děla 501
Armáda:
Děla (lehká a těžká) 2175
Vrhače min 785
Tanky 469
Kulomety 43 876
Pistole 114 000
Pušky 1 090 000
Střelivo:
Střelivo pro pěchotu – více než jedna miliarda střel.
Střelivo pro děla a střelivo plynové – přes tři miliony střel.
Ostatní válečný materiál všeho druhu, jako
• pro výstavbu mostů,
• rádiová technika,
• světlomety,
• měřící přístroje,
• motorová vozidla a zvláštní motorová vozidla v těch největších množstvích.
Jsem přesvědčen, že je štěstím, že se mi podařilo zásluhou odpovědných mužů na druhé straně, projevivších se v poslední minutě, zabránit takovému výbuchu a nalézt řešení, které podle mého přesvědčení definitivně odstraňuje ze světa tento problém jakožto ohniska středoevropského nebezpečí