Dnes započneme jedním ze dvou klasických textů staré Číny. V roce 1971 vyšel, ještě jako dozvuk otevřenějšího kulturního života, česky svazek nazvaný Tao – texty staré Číny. O mnoho let později, v roce 2013, vyšla Kniha o cestě a síle, soubor čínských textů, která obsahuje také soubor textů taoisty Lao C´, jak jsme říkali tradičně, zatímco překladatel se přiklonil k psané verzi Laozi. Což samozřejmě není podstatné. Než se začtete do původních čínských textů, nejprve se seznamte s úvodními slovy překladatele Oldřicha Krále:

„Taoismus představoval návrat, ve svém jiném hledání ideálního věku šel dál, obraceje se k úsvitu čínského mýtu, za horizont dějin a písma v živé vzpomínce na ztracenou neolitickou prostotu a politickou nevinnost. Jimi relativizoval všechny normy a klišé lidských vztahů, protože ani zákony kosmu nebral jako zvenčí uviděné, jemu zjevené, ale nahlížel je jako něco, v čem prostě jsme a co neustále tvoříme tím, jak v tom jsme. Ranému taoismu byli ideálními vládci jen ti moudří, sotva viditelní ne-vládci, nic neznásilňující, všechno respektující v tom daném prostředí, ve kterém nic nejde zařídit, v tom prastavu všeho se vším, v tom pravztahu všech ke všem. Taoismus s odkazem na ty staré vládce nevládce ponoukal ty stávající i přicházející vládce nemrhat silami na vymáhání smyšlených morálních závazků a spravedlivých povinností a s odkazem na ty staré nabádal ty nové žít po proudu a přirozeností věcí, brát bez násilí věci, jak jsou a jak jedině trvají v tom nevýslovném, v tom nedefinovatelném toku mysli nemysli a řeči neřeči, jenž v očích oponentů odjakživa zaváněl mysticismem a kvietismem, i když ve skutečnosti to bylo odjakživa jen o vodě a proudu, jen o temnotě a skrytosti, jen o údolí a o hlubině, jen o samičce a o mateřství, jen o dítěti, než se prvně rozesměje. Protože tam a jenom tam, kde se otevřeme věcem samým, vyvstává z holé nezbytnosti pravá řeč a v ní se ke slovu dostává to, co je za slovem a nad ním.“

Klíčová je ta poslední zmínka o řeči, v níž je podstatné, co je za slovem a nad slovem. Pro někoho třeba jen sémantika, ale pro starou Čínu filosofie, životní moudrost. A něčeho takového je nám zatroleně třeba. Zde tedy přinášíme několik odstavců z Dao de jing.

Lao C´- Tao-te-ting (Dao de jing)

Kdo si stoupá na špičky, nestojí pevně, kdo se rozkračuje, daleko nejde. Kdo se sám v sobě zhlíží, stává se nejasným, kdo si sám sobě přitakává, nic neozřejmí, kdo sám sebe chválí, nic nedokáže, kdo je sám na sebe pyšný, nikoho nepřekoná.
---
Dokonalý chodec nezanechává stop, dokonalý řečník nedělá chyby, dokonalý počtář neužívá počítadlo. Dokonalé uzavření je takové, jež i bez zámků a bez závor se nedá otevřít, dokonalé spoutání je takové, jež i bez provazu a bez uzlů se nedá uvolnit. Z té příčiny světec, který umí pomáhat druhým, nikdy žádného člověka neodmítne, umí pomáhat věcem a tvorům, nikdy se žádného tvora ani věci nezřekne. Tomu se říká skryté světlo. Tak je ten, kdo umí, učitelem tomu, kdo neumí. Tak je ten, kdo neumí, surovinou tomu, kdo umí. Kdo si neváží svého učitele, kdo nemá rád svou surovinu, přes všechno vědění velice bloudí.
---
Kdo rozumí druhým, je moudrý; kdo rozumí sobě, je osvícený; kdo přemáhá druhé, je jenom silný; kdo přemůže sebe, je mocný; kdo ví, kdy má dost, je bohatý; kdo koná násilím, prosadí svou vůli; kdo neztratil sám sebe, vytrvá.
---
Co chceme utáhnout, musil předtím někdo roztáhnout, co chceme zeslabit, musil předtím někdo posílit, co chceme zničit, musil někdo předtím vybudovat, co chceme ukrást, musil předtím někdo dát. Tomu se říká záblesk rozumění. Křehké a měkké přemáhá tvrdé a silné. Rybu neradno tahat z hlubiny, nejostřejší nástroje státu neradno ukazovat druhým.
---
Co je ti bližší, ty sám, nebo tvé jméno? Co je ti víc, život, nebo zboží? Co je ti horší, nabýt, nebo ztratit? Tak ti, kdo nejvíc skrblí, zaplatí nejdráž, kdo nejvíc schraňují, nesou nejtěžší ztráty; zatímco ten, kdo zná míru, nedojde úhony, kdo ví, kde zastavit, tomu nic nehrozí. Tak bude věčný.
---
Kdo vědí, nemluví, kdo mluví, nevědí. Zataraste průchody, zavřete dveře, otupte hroty, rozvažte pouta, ztlumte světla, buďte jako ten prach. Tomu se říká tajemná rovnost! Nelze jí dosáhnout a s někým se příznit, nelze jí dosáhnout a někoho se stranit, nelze jí dosáhnout a někomu prospívat, nelze jí dosáhnout a někomu škodit, nelze jí dosáhnout a někoho povyšovat, nelze jí dosáhnout a někoho ponižovat.
---
Nejlepší je být jako voda. Voda ve své dokonalosti prospívá všemu, aniž s čím zápolí, a přebývajíc i tam, kde je to všem protivné, je nejblíže Cestě Dao. Dokonalost bytu je v půdě, dokonalost mysli je v hlubokosti, dokonalost spojení je v lidskosti, dokonalost řeči je v důvěryhodnosti, dokonalost vlády je ve spravování, dokonalost jednání je ve schopnosti, dokonalost vycházení je ve včasnosti. Jen ten, kdo nezápolí, nechybuje.
---
Těžké je kořen lehkého, klid je pánem vzrušení. Z té příčiny se světec na pochodu celé dni nevzdálí od vozu s nákladem, i s nejnádhernější vyhlídkou před očima zůstane svobodný a povznesený. Co s vládcem tisíce vozů, kterému se zdá Podnebesí lehčím než on sám. Tímto zlehčováním ztrácí kořeny, přespříliš horlivý ztrácí vládu.
---
Dodržováním pravidel se spravuje stát, jejich porušováním se vede válka. Jak vím, že je to tak? Prostě tak! Vždyť čím více je v Podnebesí zákonů a zákazů, tím hůře je na tom lid, čím více je mezi lidem nabroušených zbraní, tím větší rozvrat a temno ve státě, čím více je mezi lidmi vynalézavých a zručných, tím více přibývá divných věcí. S přibývajícími zákony a množícími se nařízeními přibývá zlodějů a lupičů! Proto světec pravil: Do ničeho nezasahuji a lid se sám od sebe vyvíjí; mám rád klid a lid se už sám nějak srovná; nic moc nečiním a lid sám od sebe zbohatne; nic moc nechci a lid si zůstane tím samorostem
---
Tam, kde je vláda spíše liknavá, lid zůstává poctivý, tam, kde je vláda bystrá a pozorná, lid začne chytračit. Na neštěstí se zakládá štěstí, ve štěstí se tají neštěstí. Kdo ví, kde je tomu konec. Jaký je v tom pořádek, když to pořádné se zvrhá v divné, když to dobré se znovu zvrhá ve špatné. Nad lidským blouděním slunce nezapadá. Proto je světec sice vyhraněný, ale nebodá, je ostrý, ale neřeže, je přímý, ne však bezohledný, je jasný, ale neoslňuje!
---
Čiň, co ani činem není, konej, co konáním není, chutnej, co nemá chuť. Malé budiž velké, řídké budiž mnohé. Uvažuj o těžkém, dokud je lehké, obírej se velkým, dokud je nepatrné. I nejtěžší záležitosti Podnebesí musely začínat jako malé, i největší záležitosti Podnebesí musely začínat jako nepatrné. Z té příčiny se světec vlastně nikdy nezabývá něčím velkým a jen tak dokáže naplnit svou velkost. Snadné přísliby postrádají důvěryhodnost, mnohé zlehčování přináší mnohé těžkosti. Z té příčiny světec zachází s věcmi, jako by měly být těžké, a tak nemá nikdy těžkosti.
---
Dosud pokojné snadno se podrží, o tom, co se dosud neprojevilo, snadno se uvažuje. Dosud útlé snadno se přetrhne, dosud jemné snadno se rozpráší; tak jednej s tím, co ještě není, a spravuj to, co se ještě nerozpadlo. Strom, který sotva obejmeme oběma rukama, nejdřív vyrostl tenký jak koneček vlasu; věž o devíti poschodích začali stavět z hromádky hlíny; pouť dlouhá tisíce mil začíná tady pod tvou nohou. Kdo zasahuje, prohrává; kdo drží, ztrácí. Světci nezasahují, proto ani neprohrávají; světci nedrží, proto ani neztrácejí. Lidé jdou za věcmi tak dlouho, až těsně u cíle prohrají vše. Jen kdo zůstává opatrný stejně na konci jako na začátku, svou věc neprohrává. Z té příčiny světci chtějí to, oč druzí nestojí, a necení si zboží, po kterém se všichni pachtí. Učí se neučit se a vrací se zpět k tomu, co dav minul. Tak podporují ten přirozený stav desetitisíců věcí, aniž by se do něj odvážili zasahovat.
---
Řeky a moře se mohly stát vládci nad sty bystřin proto, že umějí být níže než ony. Proto se mohly stát vládci nad sty bystřin. Proto se světci, chtějí-li stát nad lidem, musí slovy pokořit, chtějí-li stát v čele lidu, musí se sami postavit za něj. Tak i když zaujme světec své místo nahoře, lid to nenese těžce, i když zaujme své místo v čele, lid to necítí jako újmu. Proto jej Podnebesí s radostí podporuje a nikomu to nepřijde nesnesitelné. Vlastně s nikým ani nezápolí, a tak v celém Podnebesí se s ním nikdo ani nemůže pouštět do boje.
---
Nejlepším velitelem nebývá voják, nejlepší bojovník nechová nenávist. Kdo umí vítězit nad nepřítelem, ten ho nevyhledává, kdo umí využívat lid, ten se mu dokáže ponížit. Tomu se říká Síla De neútočnosti, tomu se říká užívání druhých, tomu se říká držet krok s Nebem, odvěký to cíl!
---
Vojevůdci mají úsloví: Netroufaje si dělat hostitele, raději dělám hosta, netroufaje si postoupit o palec, raději ustoupím o stopu. Tomu se říká postupovat bez postoupení, vyhrnout rukáv bez obnažení rámě, vyrazit bez střetu s nepřítelem, tasit beze zbraně. Není většího neštěstí než podcenit nepřítele, podcenit nepřítele je jako přijít o svůj poklad. Tak při rovnováze bojujících stran bývají vítězi ti, kdo zvednou zbraně s nejhlubší lítostí.
---
Kdykoli se lid přestane bát nějaké moci, taková velká moc k němu dorazí. Neusazujte se v jejich bydlištích, neztěžujte jim jejich život; jen nebudete-li jim jejich život ztěžovat, nebudou potíže. Proto světec sám sobě rozumí, ale sám se neukazuje, má se rád, ale nevynáší se. Aby si to první mohl podržet, toho druhého se vystříhá.
---
Poctivá řeč se nekrášlí, krásná řeč není poctivá. Kdo je jednou dobrý, ten se nehádá, kdo se hádá, není dobrý! Kdo pochopil, ten se už nešíří, kdo má potřebu se šířit, nic nepochopil. Světci nehromadili. Čím víc dávali druhým, tím víc sami měli, čím víc druhým dávali, tím víc jim samým přibývalo. Cesta Nebe zvýhodňuje, aniž proto jiným škodila. Cesta světce pomáhá, aniž proto s jinými zápolila.
---
Vycházejíce do života, vcházíme do smrti. Tři z deseti jsme ještě na straně života, tři z deseti jsme už na straně smrti; ti, kdo, ač živí, jsou náhle posunuti k území smrti, bývají rovněž tři z deseti. Proč? Protože ve svém žití užívali života přespříliš. Říká se, že ti, kdo umějí nakládat se životem, cestou po souši nepotkají nosorožce ani tygra, ve válce je nezasáhne žádná zbraň, nosorožec nemá, kam by zabořil roh, tygr nemá, kam by zaťal spár, zbraň nemá, kam by vnořila ostří. Proč? Protože nenacházejí to místo smrti.