Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 358. díl. Josef Kainar – Sochy | ParlamentniListy.cz

„Pan Lazar chodí po městě. / Potápí se a vynořuje v lidech. / Kulatou hlavu k ramínku, / jako že žil, a nežije, / jako že neznal, / a teď zná, / že stal se pískem / a byl proset.“

Úvodní verše napsal Josef Kainar (29.6.1917 - 16.11.1971) do sbírky Lazar a píseň, vyšla v roce 1960. To už měl za sebou dvacet let trvající dráhu osobitého básníka, člena literární Skupiny 42 (spolu s Jiřím Kolářem, Ivanem Blatným a dalšími), ale také hudebníka a textaře – hrál už za války na kytaru, klavír a housle ve swingových kapelách a přetextovával pro ně dobové šlágry od Gershwina, Ellingtona, Carmichaela atd. Už od své básnické prvotiny Příběhy a menší básně (1940) tíhnul k vyprávění osudů (tak se jmenovala i jeho další kniha, Osudy, vyšla 1947). Nacházel ve střípcích životů obyčejných lidí mementa, zdánlivě nepatrná a nenápadná, ale o to působivější. Za příklad může sloužit známá báseň, později zhudebněná Vladimírem Mišíkem, Stříhali dohola malého chlapečka (vyšla v knize Nové mýty, 1946). Pamatujete?

„ Stříhali dohola malého chlapečka / Kadeře padaly k zemi a zmíraly / Kadeře padaly jak růže do hrobu / Železná židle se otáčela // Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn / Jenom se dívali Jenom se dívali / Že už je chlapeček chycen a obelstěn / V té bílé zástěře kolem krku“

Drama, obsažené v několika verších vytržených z banální situace, jakoby vypadlo z antických hlubin a postihlo věčnost v okamžiku. Ta existenciální osudovost, kterou jen o pár stránek dál Kainar pointoval v básni Odjezd: „Necítím nic a cítím nic jak tíhu /…/ odcházím z nádraží a nejdu – zanikám.“

Postava Lazara je pro Kainara symbolická. Žebrák Lazar vystupuje jako jedna ze dvou hlavních postav Ježíšova Podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19–31): I když na zemi je Lazar nejchudší z chudých, může po smrti být posazen ke stolu nebeské hostiny, zatímco pyšný boháč trpí žízní. Kainara zajímaly příběhy a osudy rozmanitých lidiček často na kraji společnosti. Výrobce drátěných vložek, Karbaníci, Vycpávač, Křídlovkář, Chromec, Dívka, která léčí květiny, ale také Královna Kleopatra, Noe, Marie z Magdaly, Kain či Lazar, to je panoptikum skutečných či metaforických postav kráčejících Kainarovou poetickou představivostí. Ztělesňují nekonečný koloběh úzkosti, vědomí konečnosti a paradoxu života. Možná nejsilněji to zní v těchto verších:

„Pan Lazar chodí po městě, / nahlédá do kočárků: / Dětátko, růže, jak je mi tě líto! / Všechny nás veze jiný kočárek. / Ten, který peřinky má plné popela a věčně hoří. /… / Pak zpitomělé mladé mamince / pan Lazar podá ruku, / podá ji jak pouzdro, / pro sebe, pro sebe si ponechávaje /zas jenom sebe, / neboť on se zná / a ví, kterak je slizký.// Přisedá k milencům pod pruhovaným nebem /veselých slunečníků, / strážců zmrzliny / i jahodových polibků vždy pro dvě malé porce, / přisedne k milencům / tak, aby mohl zvednout kabelku zpod stolu, / a potom s úsměvem, / který by zaručeně vykostil i býka, / takto on odmítá dík: / Prosím, krásná dívko. / My přece všichni jenom prosíme. / Nežli se doprosíme tam, / kde jenom trne. / Na věky věků. Buďte, zatím, zdráva. // Těm dvěma trošku zatočí se hlava a cítí karbol, / ze zmrzliny, z všeho, / nakonec také sami ze sebe, / z každého slova svého, / a připadají si tak šediví a plytcí, / že každý záblesk nudy / brousí se jim v nůž. // Tak jednoduše lidem jednoduchým / vraždí Lazar lásku.“

Samozřejmě, že i Kainar, podobně jako Mikulášek, Halas, Biebl a mnozí další vkročil do pohyblivých písků poúnorové básnické agitace. Kainar konkrétně sbírkami Veliká láska (1950) a Český sen (1957). Úlitba dobové moci pomohla na svět dalším (a skvostným) sbírkám – Člověka hořce mám rád (1959), už citovaná Lazar a píseň (1960) a Moje blues (1966). Když se dnes podíváte do těch dvou „režimních“ sbírek, po chvíli dojdete k tomu, že ani zde Kainar naplno neopustil svou ironii, možná až trochu patafyzickou. Napadne vás: přece nemohl myslet vážně verše „Utřete špínu sexuality! / Jak voják samopal / mám já verš nabitý / pravdou, a prásknu tam, / kde vím, že je to třeba.“ Nebo patetické, Jiřinou Švorcovou proslavené, strofy z Českého snu: „To pro dělnickou krev, / co vsákla v kámen dlažby, / když konejšili páni salvou hněv i hlad, / to pro krev dělnickou, / ty synku české mámy, / s medvídkem svým se můžeš objímat, / to pro hřbitovy Stalinových reků, / kteří jsou u nás věčným noclehem, / smíš spát“. Možná si svého nejoblíbenějšího básníka idealizuji, ale jako bych ho viděl – na spisovatelském zámku Dobříš, kde trávil řadu svých posledních let, přes den u jezírka Strž (na jeho druhém konci dodnes stojí vila Karla Čapka), po večerech v baru nad sklenkou červeného, jak škrábe do papíru výše citované veršíky a vlastně se u toho dobře baví.

Však se téhle chvilkové šlamastyce později velmi razantně odvděčil, když v textu Tři stejné a jiné básně (1969) napsal: „Zástup vychází z kteréhokoli chrámu / Zástup se hrne z česna / Zástup se bude rojit / Pozor můj zástupe / Královna matka už roluje ke startu / Královna matka se rozjíždí / K hřmění a chvění už pozvedá / Ten svůj gigantický rozžhavený zadek /… Zaznívá píseň Čestných žihadel / V pravý čas uštědřených My zde pláčeme / Do vlajek do kapesníků a do všeho / Kdo z nás by nevzlétl za ní / Neboť jak zní staré bubnování: / Rojit se budeme / Rojit se chceme / Rojit se musíme protože chceme“.

Dějiny však Kainara dostihly ještě jednou, na počátku normalizace. To už měl za sebou i vkročení na zcela (pro něj) neznámou, ale lákavou půdu rockové hudby – otextoval alba Město Er (M. Prokop a Framus Five) a Kuře v hodinkách (Flamengo) a zdvihl pomyslnou laťku zhudebněného básnictví do nadoblačné výše. Jenže současně s tím už se stahovaly mraky. Po roce 1968 došlo k radikální čistce v řadách spisovatelské organizace. Byl sesazen tehdejší předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker, emigrovalo nebo bylo dáno do klatby mnoho klíčových autorů tzv. Pražského jara a začala se připravovat proměna svazu v poslušnou a moci sloužící organizaci. Josef Kainar byl v roce 1970 jmenován předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů (SČS). Pro znalce Kainarova života a díla je to skutečnost těžko pochopitelná. Kainar byl ze své podstaty básník, introvertní pozorovatel a zapisovatel světa, „bledej gentleman“, jak zněl titul jedné jeho posmrtně vydané sbírky. Jaromír Pelc o něm napsal: „Nesnášel sentiment, nesnášel faleš, ale také nesnášel lokajské pošklebování nad hodnotami.“

Jedna dávná historka na ten fakt vrhá jiné, polidšťující světlo. Jak už bylo řečeno, Kainar trávil mnoho let na Dobříši a chodíval tam popíjet své víno. Ovšemže na sekyru. Muselo ho být hodně, protože účet už prý byl šesticiferný, když noví soudruzi Kainarovi položili mefistovskou otázku: Staneš se tím symbolem kolaborace v čele Svazu, nebo budeš pykat za svůj dluh? Kainar podlehl, těžko mohl jinak. A také za to zaplatil cenu nejvyšší. Zemřel 16. listopadu 1971, přesně před padesáti lety. Zbyla po něm spousta poesie, spousta příběhů, k nimž je možné se vracet. Pro vzpomínku, pro inspiraci, pro ukotvení v čase.

„Pan Lazar také zná a ví, / a celý svět už také zná a ví, / že lžička lži, to není Niagara, / a zrnko pravdy že je celý vesmír. / Chce se nám zpívat, / zpívat doopravdy / a žít se nám chce, / žíti doopravdy, / a vědět, proč nám hlava sedí na krku / A též proč jedna s jednou / vždycky zplodí dvě.“

Nu a na konec báseň, která stála o zrodu nápadu tohoto podcyklu knižních zastaveníček. Když jsem tak koukal tu a tam na naše zpravodajství, zejména televizní, vytryskly mi z paměti verše text, jejž svého času (1982) zhudebnil Vladimír Mišík. Je to báseň s názvem Sochy. Určitě nepotřebuje vysvětlivky.

Hle, tvůj sval,

jenž opil se tvou krví…

Teď do kůže se opírá,

a pěknou vyvádí.

Ty pak s tvou kůží,

vy dva venkovánci,

žebráte na něj,

tiše v pozadí

a – vivat! vivat! – křičíte

při jeho pustém tanci.

To sochy, které na ryncích

svůj kámen vyhřívají,