„Básník nový Ikaros lehce se vznáší v prostoru i čase / od sádrové sochy až k založení Říma / od založení Říma až k dějinám první růže / od první růže k všem ženám na světě.“
Titulek i úvodní verše pocházejí z pera autora, bez nějž by se tato knížka neobešla. Jeden z nejoriginálnějších českých básníků, ale též jeden z těch, jimž byl určen tragický osud, Konstantin Biebl, se narodil 26. února 1898 ve Slavětíně u Loun do rodiny lékaře Petra Biebla, za první světové války lékaře vojenského, především chirurga, který působil na haličské frontě v Chelmu, kde onemocněl břišním tyfem a během rekonvalescence spáchal sebevraždu. Konstantin Biebl začal studovat reálku v Lounech, kde v 5. ročníku propadl z češtiny a opakoval jej v Praze, kde složil maturitu již jako voják rakousko-uherské armády. Poté musel narukovat na frontu první světové války. V lednu 1918 byl na balkánské frontě raněn, zajat a odsouzen k trestu smrti, popravě unikl útěkem ze zajetí; léčil se v Sarajevu. Reflexe války a utrpení prolínají velkou částí jeho tvorby. Ukázky, jimiž prokládáme tento esej, pocházejí převážně z jeho asi nejkonzistentnější a při své útlosti nesmírně sugestivní sbírky Nový Ikaros (1929).
„Voják troubí, ale nikdo z mrtvých neposlouchá / Anděl troubí / ale nikdo z mrtvých neposlouchá / na jeho alarm ani jeden voják v hrobě se neobrátí / a co jich tam leží / ani jediné mrtvé dítě svým pláčem nepřivolá matku / aby dala mu pít / ani jediná mrtvá žena neshání se po svojí kabelce / mrtvá žena je chytrá žena / už nikdy netouží spatřit se znova v zrcátku“
A ze stejného zdroje ještě jedna ukázka:
„Jsme jiní lidé válka nás křtila znova / dala ti nové zvučnější jméno / jsi básník Smrti vrhač nádherných min / už mizí válečná loď jako na moři západ slunce / jsi Neznámý vojín všude tě znají / kam jenom vkročíš vítá tě Praha vítá tě Berlín vítá tě Paříž / vyslanci ministři k nohám ti kladou věnce ty vavřínové věnce“
Býti milován, to jest césar ověnčený růžemi
Po skončení války se vrátil do Prahy, ale už ohrožen tuberkulózou. Roku 1921 složil na novoměstském piaristickém gymnáziu v Praze maturitní zkoušku z latiny a nastoupil na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, ale studia nedokončil. Věnoval se zcela básnické tvorbě. V roce 1922 se svými levicově orientovanými přáteli vstoupil do KSČ. Mezi jeho nejbližší přátele patřili spolužák z lounské reálky Karel Konrád a Jiří Wolker, s nímž v roce 1922 trávil prázdniny na léčení v Jugoslávii v sanatoriu v Bašce na ostrově Krk. Smrt jako by mu stála za patami. Na Krku se zamiloval do tuberkulózní pacientky J. Mikšovské, jejíž smrt předznamenala jeho básnickou sbírku Zloděj z Bagdádu. Sám se však z TBC vyléčil.
V letech 1921–1924 byl členem Literární skupiny, z níž společně s přáteli přešel do Devětsilu. V roce 1925 navštívil Francii, v letech 1926 a 1927 podnikl cestu do exotických zemí (Jáva, Cejlon, Sumatra), jež ho inspirovala k básnické sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu. V roce 1934 podepsal prohlášení ustavující Skupiny surrealistů v ČSR a byl přijat za člena, ale jeho dosavadní vidění světa se tím nezměnilo. Podstatnou vlastností jeho tvorby, a vlastně i života, byla jistá vzdorovitost, snaha nacházet nové cesty tam, kde ostatní vidí jen poušť, světlo ve tmě, ačkoli je tma a světlo nevidět.
„Šeptati šeptá v polích zelené obilí / býti němým říká zkamenělá ryba / mluvit mluvit protestuje ihned z lesa skála / křičeti na schůzi křičí karafiát / a řváti v noci na Václavském náměstí / ozval se z muzea lev //… Utíkat k nádraží a nebýt zlodějem / jít opět zvolna pomalu lenochod / jde k ženě růžové jako korál s očima modrýma jako moře // Býti zamilován to jest osel / Ale býti milován to jest césar ověnčený růžemi.“
Události konce prvorepublikového Československa byly inspirací sbírky z roku 1939 nazvané Zrcadlo noci. Pak se na dlouhých 12 let Biebl jakoby odmlčel, během války sice tvořil, ale nic nevydával, až později, šest let po skončení okupace, vyšla jeho poslední sbírka nazvaná Bez obav. Této sbírce, stejně jako knížkám jiných autorů meziválečné generace, je vyčítána jistá agitačnost, oslavy komunismu a Stalina atd. Ano, najdeme v ní hodně dobově podmíněných a poplatných veršů. Ale vedle nich stojí třeba i text, v němž jako by Biebl chtěl odlišit kariéristické veršotepce ohánějící se praporem, od těch, kdo to myslí doopravdy, k nimž podle všeho sám patřil:
„To my jsme jiní pašáci místo o Vzkříšení nocí táhnoucích lampionů Kdejakou frézu — slovy je to tak snadné — zapřáhnem do služeb pokroku / Co na tom že do pochodu s vypětím všech sil pracujících milionů / Budeme falešně zpívat jenom tak naoko do kroku // Nejsnadněji se vyrábějí na rudo natřené zmetky / Možná že vyjdou nám jako tombola z rohu vždy slepé Fortuny / Vyšleme několik otřepaných frází do rozvědky / Nechte si zajít své básně nechte si svoje rozumy.“
Literární historik Zdeněk Pešat přesně vystihl dvojtvářnost sbírky Bez obav, kde též „Biebl v satiricky útočných, ironických manifestech a pamfletech bránil svébytnost poezie proti dogmatickým normám postulovaným dobovou kritikou a kulturní politikou… sbírka jako celek svou mnohotvárností, obhajobou principů poezie a zejména využitím některých postupů předválečné avantgardy vytvořila na samém prahu padesátých let protiváhu k bujícímu primitivismu v tehdejším básnickém projevu. Právě tyto kontinuitní rysy sbírky zaujaly začínající básníky (Miroslav Florian, Milan Kundera, Karel Šiktanc aj.), kteří v ní nalézali východisko pro svou tvůrčí orientaci.“
Bez obav? Naopak!
Jak se ale ukázalo, právě obavy Biebla neustále provázely a paralyzovaly. Jak v jednom rozhlasovém pořadu řekl historik Radim Kopáč, „po únoru 1948 se propadal do depresí, kterými trpěl od let dvacátých a třicátých. Trpěl paranoiou, že po něm někdo jde – ať to měla být Státní bezpečnost, nebo někdo jiný.“ Je to vlastně paradox, že se dlouholetý komunista a autor proletářské poezie Biebl nestal pomyslnou výkladní skříní nového režimu. Dejme opět slovo Radimu Kopáčovi: „„Avantgarda se dostala na index. O tom svědčí i četná tažení proti Záviši Kalandrovi, Jiřímu Frejkovi či Karlu Teigemu. Biebl se ocitnul mezi dvěma mlýnskými kameny: na straně jedné aktivisté a stalinisté, jako například Pavel Kohout, a na straně druhé ti umlčování. Jeho surrealistická minulost byla pro komunisty červeným hadrem. Taky, bohužel, nebyl tak osobnostně pružný jako Vítězslav Nezval.“
Jak víme, výsledkem tohoto tažení byla smrt: Záviš Kalandra byl zavražděn komunistickou justicí, Jiří Frejka a Karel Teige spáchali sebevraždu (podle svědectví Jaroslava Seiferta Teige zemřel sice na infarkt, ale podmíněný děsivými politickými okolnostmi), a také Biebl se ocitl v mimořádně tíživé situaci. 12. listopadu 1951 skočil z okna svého pražského bytu a následně zemřel. Podle oficiální verze byla jeho sebevražda výsledkem dlouhodobých osobních problémů a zejména nemoci zvané pankreatitida. Ale podobně jako u Teigeho byl jeho duševní i fyzický stav podmíněn tím, co se dělo kolem a co vyvolávalo oprávněný strach.
Jedna lidská tragédie odezněla, ale básník zůstal – v knihách, v paměti, ve čtenářově emoci. Ve vší své rozporuplnosti, ale i kráse. Protože, jak kdesi napsal Vladimír Holan, „krása přišla už šílená“.
Tak tedy závěrem pár strof z Nového Ikara, Bieblova alter ega:
„Sám bez víry přec časem rád si vzpomínáš / kolikrát přes propast tebe dítě jistě provázel anděl / jak jsi se skláněl nad vodou dívaje se tam dole co si počínají pstruzi / anebo na topoly v touze uvidět zblízka oblaka a vraní hnízda / a všude anděl za tebou i na pozlaceném kříži gotického kostela.“
„Ach ještě kolikrát / ty sladká marnosti / já ucítím ten strašný pád / rovnou do věčnosti.“
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV