Někdy se mi zdá, že panteon největších českých básníků posledního století je vlastně přízračnou kalvárií mařených (a někdy i zmařených) talentů, okrajovaných možností vydat ze sebe to nejlepší, totiž básně, nebýt odstrkován do zámezí, označován za blázna a vůbec bytost nesolidní, která dělá nepochopitelné věci – skládá slova tak, aby dávala nový význam a podávala obraz světa nejen vně autora, ale i uvnitř něho. Na pomyslné křižovatce reality a snu, představy a jejího nenaplnění.

Do této prapodivné „definice“ jako by zapadal velmi ústrojně i básník patřící dnes k zapomínaným, ale svého času, zejména v první polovině 60. let minulého století, téměř kultovním. Mluvím samozřejmě o Josefu Hazlíkovi (*19. 2. 1938, Neratovice - † 26. 1. 2012, Praha. )

Absolvoval psychologii na FF UK (1957–1963, diplomová práce Příspěvek k psychologii literatury). V letech 1965–1969 byl redaktorem časopisu Plamen, poté do roku 1991 dramaturgem a posléze scenáristou Filmového studia Barrandov. Od roku 1991 se věnoval pouze literatuře a překladatelství. Tolik suchá fakta z encyklopedií. Ale vzadu za nimi se klene jeden, zejména v druhém období života nepříliš záviděníhodný a šťastný osud.

Zapřáhnem koně a lidský strach

„Ze všech střech vesmíru / sesypem sedlý prach, / hvězdný prach, / po věky sesedlý / na hvězdách, / a ten prach / a ten prach / povezem na márách, / do kterých zapřáhnem / koně a lidský strach.“

Citované verše pocházejí z básně Ulice džezu (sbírka Bludný kámen, 1962). Řekl bych, že v nich je metaforicky skryta základní charakteristika celé Hanzlíkovy básnické tvorby. Ačkoli nevím, zda ji tak někdy někdo nazval, pro mne je ryze existenciální. Vyvěrá z ní úzkost (tak se ostatně jmenovala jeho sbírka z roku 1966), nejistý pocit hrozby visící nad každým jak záclona na sto let nemytém okně. Ale je tu i druhá strana mince. Ideál ryzosti, u Hanzlíka zpravidla vystupující pod hábitem dětské nevinnosti. Rozpor mezi obojím byl leitmotivem velké části jeho tvorby, i když často jen skrytě, pod povrchem slov.

Výstižně to pojmenoval literární kritik Jaroslav Med: „Hanzlíkova básnická prvotina Lampa (zejména v titulní básni se autor vrací k sužující vzpomínce na válku, kterou zažil jako dítě; je to možná jedna z nejpůsobivějších protiválečných básní v české literatuře, pozn. pž.) byla na počátku šedesátých let považována za nejvýznamnější tvůrčí čin nastupující básnické generace. Po ideologické abstraktnosti a deklarativnosti poezie předchozího desetiletí i po oslavě všednodennosti u autorů časopisu Květen vystoupil Hanzlík se svébytnou, silně emotivní básnickou výpovědí, proměňující skutečnost v pohádkově fantaskní vizi: něžný cit přemáhá zlo, často tematizované utrpením nevinného dítěte. Také v dalším autorově díle tvořil základní bipolaritu kontrast mezi dospělostí zla a dětskou nevinností dobra, který symbolicky zpřítomňuje i znepokojivou protikladnost mezi lidským štěstím a válkou, mezi láskou a netečnou lhostejností.“

Tento původní autorský impuls se měl postupně měnit., V jeho zralých sbírkách ze 60. let, například Černý kolotoč (1964), Potlesk pro Herodesa (1967) či Krajina Eufórie (vyšla 1972) poznáváme autora jako toho, jenž volá věčně nevyslyšeným hlasem na poušti, varuje, ukazuje, že svět je bludiště plné příkopů a strží, do nichž je někdy lákavé, ale vždy smrtící padnout. Nepříliš útěšně se mohly číst tyto verše z Černého kolotoče:

„Nejprve procitlo přemnoho dětí / Očistivše hlínu s těl / vyhrabaly rodiče a prarodiče // Zástup pak byl nesmírný / A jal strážce a katy své / a těžkými hřeby je křižoval / k táborové bráně / A odstoupil pak / aby je po právu kamenoval // Katané hleděli / bledí / ani v jedné z herodesovských tlam / by ses nedořezal / lidské krve“

Ústup do sebe

Konec 60. let znamenal odchod či vyhnání mnoha autorů do stínu, některých do exilu, jiných k potupnému přežívání v kotelnách. Hanzlík patřil k autorům, kteří sice spolutvořili onen šklebící se obraz tehdejšího nevalného světa v zrcadle slov, ale utrpěl za to trest jen částečný. Na víc než deset let nesměl publikovat básně. Směl pracovat, jakožto autor mnoha talentů, v oboru, kde jaksi „nevadil“. Byl scénáristou dětské tvorby na Barrandově a stál u zrodu toho lepšího, co se v kinematografii pro děti tehdy točilo – Deváté srdce, Poklad hraběte Chamaré atd.

Když se pak vrátil v osmdesátých letech se třemi sbírkami relativně rychle po sobě vydanými (Požár babylonské věže,1981, Ikaros existoval, 1986 a Kde je ona hvězda,1990), vynořil se před námi zase trochu jiný Hanzlík. Už ne ten sahající po čistotě, ani vypravěč litanií, ale člověk se zkušeností, že za všechno se platí mnohem víc, než to stojí. O tom, jak doba lidi rozdělila a nedovolí jim nacházet dávné cesty, tolikrát prošlapané, k sobě navzájem, píše v básní Ztracení přátelé:

„Korouhevní přijímají chlévy / laskaví nabízejí prsť / Očarovaní píší okorání / sklivějící zakazují nevděk // Pěší naslouchají stínu / střízliví lpí na stesku a zdech // Pokleknuvší spřádají hrách / odvanutí vyhrožují chorým // Purpuroví plápolají v drti / zjihlí prohlédají chléb // Ti hovoří o nikom s nikým / oni s nikým o nikom“.

Prométheus a Sodoma

Rozbitý svět před listopadem 1989 se v nečekané podobě převalil do rozděleného světa po listopadu. Do české literatury se vrátila řada jmen, někteří zpoza železné opony, jiní z těch kotelen a vnitřních exilů. Díky všeobjímající rétorice o „tlustých čarách“ a „nejsme jako oni“ se dalo očekávat, že prachem zapadnou příkopy a zůstane jen ryzí tvůrčí umění. Že skončí absurdní a zbytečné dělení české literatury na tři kasty: „oficiální“, samizdatovou a exilovou. Že zbude literatura jediná: ta dobrá. Opak byl však pravdou. Mnozí z těch, kteří si dovolili (jakkoli skvělé a režimu nepoplatné texty) publikovat před listopadem 1989, byli z literatury vyhnání podobně jako jejich předchůdci po skončení Pražského jara 1968. Zlo plodí zlo a nespravedlnost opět jen nespravedlnost. Tím se ovšem česká literatura ochuzuje o díla, která – i díky věku a zralosti jejich autorů – mohla čnít jako pilíře daleko do budoucnosti. Politika je však slepá a hluchá. Ji zajímají jen slova, nikoli slovesnost.

V roce 1994 vydalo nakladatelství Melantrich, trestuhodných pět let po poslední sbírce Josefa Hanzlíka, básníka na vrcholu sil a inspirace, výbor z jeho dosavadní tvorby pod příznačným názvem Promértheus a Sodoma. Vydavatel knihu uvodil těmito slovy: „Kniha Prométheus a Sodoma je nejobsáhlejším výborem z básnického díla Josefa Hanzlíka. Chceme jím porušit a napravit Hanzlíkovo mlčení v poslední etapě jeho života, které (po roce 1989) nebylo mlčením autora, nýbrž mlčením nakladatelů, kteří s vaničkou předlistopadové literatury vylili i nemnohá dítka, jimž právě tehdy po právu náleželo označení enfant-terrible. Hanzlíkova neukázněná, nespoutaná a neslužebná poezie, jak ji zpřítomňuje i tento výbor, obhájí sama sebe, svůj důvod a své právo na bytí.“

A po více než dvaceti letech, v roce 2018, se objevila kniha stejného názvu, ale skoro dvojnásobného rozsahu. Druhého Prométhea a Sodomu vydala Česká citadela. I odtud můžeme citovat nakladatelské vyznání: „Tento výbor se pokusil Hanzlíka postihnout jako dvojlomnou bytost, plnou rozporů a vnitřních protikladů a protimluvů, jako senzitivní obraz kainovsko - ábelovské duality, jako oheň a vodu v jednom tyglíku. Proto se celým výborem prolínají a znovu připomínají typické autorovy symbolické světy, nejčastěji vystihované refrénově opakovanými axiomaty „smrt“, „noc“, „úzkost“, „bolest“ – a proti nim vždy jako osa celého smyslu bytí „dívka“ (ať už milenka či dcera), ztělesnění krásy, čistoty a naděje. Neboť přes všechny skepse a nářky Hanzlík byl a zůstává především básníkem naděje.“

Josef Hanzlík odešel před víc než dekádou bezmála v zapomenutí. Zapomenutí těch, kdo nechtějí vzpomenout. Vzpomínaný těmi, jejichž životy se potkávaly s jeho poesií. Kolik básníků dnešní nastupující generace bude moci být někdy takto sladce vzpomenuto – či hořce zapomenuto? Je to stejná kvadratura kruhu jako sama poesie, celá ta nesmyslná nádhera a oáza zbytečnosti, bez níž není život plný. A z básně Kvadratura kruhu vyjímáme také poslední ukázku z pera Josefa Hanzlíka. Takovou osudovou:

„ Zasměj se jako já / když jsem byl tiše mlád / a znával písně hadů ryb a květin // zasměj se dítě mé / a sejmi ze mne viny / nesejmutelné // Jen mít dost času / poradím si / i s životem“