Masaryk sám v předmluvě napsal, že váhal nad tím, zda vydat knihu tolik se vztahující k aktuálně probíhající válce, když se mezitím již ocitl v nové roli prezidenta poválečné republiky Čechů a Slováků. Z dnešního odstupu lze říci, že se nakonec rozhodl správně a text nechal vydat. Když jím dnes listujeme, je zřejmé, že Masaryk zde formuloval podstatné zásady pro poválečné uspořádání Evropy, zejména nového postavení malých národů po rozbití velkých nadnárodních států (zejména Rakouska-Uherska).

Pro Masaryka je zde velmi zásadní dichotomie pojmů „národ“ a „stát“. Velmi horuje za právo malých národů na sebeurčení a vlastní státnost. Snesl k tomu přehršli argumentů – historických, geopolitických, a v neposlední řadě kulturních. Masaryk velice silně akcentuje význam jazyka a kultury pro tvorbu národní identity a svébytnosti.

Ačkoli se některé jeho teze mohou zdát být překonány, v podstatných věcech byl prozíravý až prorocký. Zejména jeho varování před pangermanismem (a čím jiným je dnes berlínsko-bruselská byrokracie EU?) zní našim uším až nepříjemně povědomě. Když se tedy dnes, i v souvislosti s brexitem a nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu znovu a stupňovaně hovoří o smyslu evropské integrace, je dobré se vrátit pro inspiraci k autorovi, který sehrál důležitou roli v utváření Evropy po první světové válce. Neboť, jak zní otřepané, ale věčné heslo, historia magistra vitae.

(Poznámka: text ponecháváme samozřejmě v původní, dobové lexikální, gramatické a stylistické podobě.)

Filosoficky národnostní cit, idea zdomácňuje v celé literatuře; v XVIII. století na příklad počíná se studium národních písní, a mužové, jako Herder a jiní, usilují o to, postihnout v národních písních národnost, ducha národa, jak se obyčejně říká. V té době vzniká také sesílené studium jazyků a jejich srovnávání; vznikají vědecké obory germanistiky, slavistiky, romanistiky. Zároveň se všude pěstuje velmi pilně historie a všecky společenské vědy, a to s vysloveným cílem pochopit filosoficky podstatu vlastního a cizích národů ve všech projevech duchovního života a porozumět vývoji vlastního národa a člověčenstva. (Na př. tak zv. historická škola právnická – Savigny, oekonomická – v. List. – a j.). U všech národů pěstuje se vědomě filosofie národní – pangermáni, jak ukázáno, jsou politickou organisací a filosofickou synthesí toho ruchu v Německu. Vedle nich jsou v Rusku slavjanofilové, v Čechách a u Jihoslovanů humanisté, v Polsku messianisté, ve Francii, Italii, Skandinavii – všude pod různou formou vidíme stejné úsilí. Že se v dějinách filosofie posud k této stránce nepřihlíželo, je jen důkazem, jak jednostrannou, úzkou a nepolitickou je školská filosofie, tento scholastický ostrov v rozbouřeném politickém a sociálním moři nové doby.