Po propuštění jeho přívrženců byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. Jako vyslanec byl Machiavelli čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i u papežského dvora Julia II. Byl i komisařem pro válku proti Pise. Když Florencie prohrála v bitvě proti Španělům u Prata, španělští protektoři dosadili k moci opět Medicejské. Ti v roce 1513 dali Machiavelliho kvůli podezření ze spiknutí proti nim zatknout, vyslýchat a mučit. Byl odsouzen k vyhnanství za hradby města, s tím, že nesmí opustit území Florencie. Žil pak na malém statku a věnoval se studiu literatury a vlastní literární činnosti. V období, kdy žil v politické nemilosti, napsal svá nejvýznamnější díla.

K pokusu o novou politickou filozofii vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby bylo dosaženo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Také vychází z přesvědčení, že i když se časy mění, lidé zůstávají v podstatě stejní. Nepřijímá tedy optimistickou myšlenku o zdokonalování lidstva a člověka.

Negativní přístup má ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Křesťanství podle něj oslabilo antickou představu o státu, zničilo víru, jež se vyvinula především v době republikánského Říma, a víru ve velikost ducha. Jako změkčilé náboženství odnaučilo lidi statečnosti a ctnosti. Tímto vším způsobilo morální zkázu Itálie. Místo politické morálky, jež hlásala statečnost, zavedlo morálku útrpnosti. S tím, jak lidé přestali mít zájem o politiku, došlo k zavedení zločineckých forem vlády.

Za předchozího režimu nás ve škole – pokud vůbec – učili, že Machiavelli je synonymem politického pragmatismu až cynismu. Když se však vracíme k jeho myšlenkám dnes, vidíme mnohem pestřejší portrét člověka, který prostě a jednoduše uvažuje prakticky, nevznáší se metr nad zemí a nementoruje ostatní, jak dnes v takové módě. A protože měl Machiavelli nedávno (3. května) kulaté narozeniny, stojí za to zalistovat jeho asi nejznámějším dílem Vladař.

Tento útlý spis obsahující 26 krátkých kapitol vyšel poprvé v roce 1532 až po smrti Machiavelliho, ačkoliv jej začal psát už v roce 1513 po vykázání z Florencie. Autor dílo v úvodu věnuje Lorenzovi Medicejskému. Jedná se o klíčové dílo, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci a definují zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. Autor touží po jednotném státu, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Vychází z myšlenky, že by člověk měl spoléhat pouze na své síly. Nejen v tomto ohledu je to dílo dobře srozumitelné a stále aktuální i pro naše časy.

Z DEDIKACE LORENZOVI MEDICEJSKÉMU

Ačkoli své dílko nepovažuji za důstojné Vaší velikostí a proslulosti, doufám, že je přijmete s laskavou shovívavostí, neboť nemám většího daru než svou naději, že Vám umožním, abyste se v krátkém čase dozvěděl i pochopil to, co já po mnohaletém bádání, jež nebylo bez těžkostí a překážek. Své úvahy jsem nepřikrašloval ani nezatěžoval vznešenými frázemi, nadutými slovy či dekorativními obraty a vněj ší okázalostí, j ak to spisovatelé rádi dělávají, nýbrž jsem si přál, aby vynikaly pouze a výhradně svým rozsahem a závažností zkoumaného předmětu. Nerad bych také, aby kdokoliv považoval za namyšlenost z mé strany, od člověka z neurozeného a nevýznamného rodu1, že si troufám posuzovat a vznášet soudy o záležitostech vladařů. Nedělám totiž nic jiného než malíři: aby poznali povahu hor a vrchů, zůstávají v údolí, a vystupují na vrcholky, aby lépe přehlédli krajinu v nížině. Stejně tak mohou pochopit charakter národů jen ti, co sedí na knížecím stolci, zatímco ten, kdo chce zkoumat úděl mocných, musí žít mezi lidem.

O občanské vládě

Pár slov o situaci, kdy se nějaký občan stane panovníkem nikoli zločinným způsobem nebo jiným nesnesitelným násilím, nýbrž z vůle spoluobčanů. Tomuto druhu panování lze přisoudit název občanské a k tomu, aby ho někdo dosáhl, není zapotřebí ani zásluh, ani štěstí, nýbrž spíš obratné diplomacie a příznivých okolností. Dochází k tomu dvojím způsobem: buď přízní lidu, anebo přízní mocných. V každém státě se střetávají dvě tendence - lid se vzpírá nadvládě boháčů a ti si zas neodpustí, aby lid neporučníkovali a neutiskovali ho. Z těchto dvou proti sobě stojících vůlí se dříve nebo později zrodí některá ze tří forem správy: knížectví, svoboda, nebo anarchie.

Knížectví vzniká buď z vůle lidu, nebo z vůle mocných, a to podle momentálních okolností. Buď se bohatí obávají, že neodolají nátlaku lidu, a vyzvednou jednoho ze svých řad na knížecí stolec, aby pod jeho ochranou mohli popustit uzdu vlastním choutkám, nebo naopak lid hledá východisko z nesnesitelného tlaku boháčů ve volbě některého z občanů a počítá s jeho ochranou. Vyvolenec mocných se obvykle udrží daleko obtížněji než ten, kterého si vybral lid. Ten první má totiž kolem sebe spoustu lidí, které musí pokládat za sobě rovné, a tudíž jim nemůže rozkazovat a vládnout, jak by chtěl a potřeboval. Představitel lidu vládne sám a kolem sebe má jen velmi málo těch, anebo spíš téměř nikoho, kdo by nebyl ochoten ho poslouchat. Kromě toho mocným nemůže vycházet vstříc bez křivd na mnoha ostatních, zatímco lidu může vyhovět směle, protože jeho cíle jsou přáním většiny. Bohatí vždycky chtějí a mají potřebu utlačovat, kdežto lid se utlačování brání. Prostý lid je v početní převaze a s násilím by vládce daleko nedošel, zatímco boháčů je málo, lehčeji je zvládne. Nejhorší, čeho se panovník může nadít od lidu, je ztráta důvěry a přízně, bohatí však mají prostředky, aby zorganizovali odboj, protože vědí, jak na to, mají přehled a umějí si najít spojence tam, kde kyne největší naděje na úspěch. Lidu se vládce zbavit nemůže, bohatých ano. Jednoho odstraní, druhého vyzvedne, nebo jen na čas někoho potlačí a po určité době ho zas omilostní podle potřeby.

Vlivné a zámožné občany je třeba posuzovat z dvojího hlediska. Buď zcela podřizují své zájmy panovníkovým, pracují bez postranních úmyslů a bez ziskuchtivosti jen vjeho prospěch, a těch si musí vážit a hledět si jich; nebo se drží stranou, a tady je zas nutné rozlišit, zda se tak chovají ze strachu a opatrnictví - ti bývají použitelní, mohou se stát užitečnými rádci a ve zlých dobách se jich panovník nemusí bát; nebo mu slouží z vypočítavosti a neuspokojené ctižádosti, myslí víc na sebe než na svého pána, a takové spolupracovníky si musí držet dál od těla, protože jsou stejně nebezpeční jako otevření nepřátelé a ve zlých dobách bez výčitek zradí.

Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné, aby nebyl utlačován. Ale i ten, kdo dosedne na trůn přičiněním mocných, musí usilovat o to, aby si lid naklonil a získal, čehož dosáhne lehko, vezme-li ho pod svou ochranu. Lid totiž v okamžiku, kdy mu dobře činí ten, od koho očekával jen zlo, se o to víc přimkne ke svému dobrodinci a umí mu být vděčný. Nato, jak získat přízeň poddaných, není jednotný návod a možností je bezpočet. Proto se tím nebudu zabývat.

Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách. Spartský vládce Nabis odolal útoku Řeků a později i nájezdu římského vojska a obhájil proti nim vlast i trůn. Stačilo mu jen zneškodnit několik velmožů, jakmile se blížilo nebezpečenství. Kdyby však lid nestál na jeho straně, nebylo by mu toto opatření zdaleka stačilo. Jen ať se nikdo nepokouší toto mé tvrzení vyvracet omšelým pořekadlem „Kdo staví na lidu, staví na písku“. Je totiž platné pouze tehdy, když nějaký příslušník vyšších vrstev očekává, že ho lid osvobodí, začnou-li ho pronásledovat nepřátelé nebo úřady. V takovém případě se nutně musí zklamat, jako se to stalo bratřím Gracchům nebo panu Giorgiovi Scalimu ve Florencii. Jiná je však situace, kdy na lid spoléhá vládce, který dobře svůj stát spravuje, je neohrožený, předvídavý a umí si v nouzi poradit a pro své plány získat občany. Ten může pevně počítat s tím, že ho lid nikdy nezklame, a pozná, že položil skutečně pevné základy.

Knížectví zanikají obvykle ve chvíli ohrožení, kdy chce panovník přejít od vlády demokratické k absolutistické. V zemi, kterou až dosud spravoval prostřednictvím úřadů, je jeho postavení nejistější a labilnější, neboť je zcela závislý na vůli těch, kteří úřady řídili, a ti ho mohou, zejména v kritické situaci, lehko zbavit trůnu buď vzpourou, nebo odepřením poslušnosti. Na převzetí vlády do vlastních rukou nebývá zpravidla čas ani naděje, neboť občané a poddaní, navyklí přijímat rozkazy od úřadů, nemají za nových okolností chuť poslouchat někoho zcela jiného, a tak zůstane takřka sám, jako kůl v plotě. Moudrý panovník nikdy nespoléhá na to, jak hladce všechno probíhá v dobách míru, kdy jsou to občané, kdo potřebují stát. Tehdy se mohou všichni dobrou vůlí přetrhnout, slibují hory a doly, každý by pro svého pána položil život, protože smrt je daleko. Ale v dobách zlých, kdy naopak stát potřebuje své občany, nachází pomocné ruce jen zřídka. Proto se musí moudrý vládce postarat, aby si občané jeho vládu stále uvědomovali. Jen tak mu budou za všech okolností věrni.

O věcech, za něž se lidem, a především knížatům, dostává pochvaly nebo potupy

Nyní je třeba zamyslet se nad tím, jak má vladař zacházet s poddanými a se spojenci. Vím, že o tom psali už mnozí, a nerad bych byl pokládán za domýšlivce, že se tím chci obírat i j á, zvláště budu-li se odchylovat od jiných. Mám však v úmyslu napsat užitečnou knížku, takže pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. Proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu.

Proto pusťme ze zřetele ideální lidské vlastnosti, jimiž by měl vládce oplývat, a hleďme si praktické stránky života. Čím výš člověk v hodnostech stoupá, tím víc se o něm mluví, a vládce, protože stojí na samém vrcholu, patří k nejpřetřásanějším. V čem jedni u něho vidí hospodárnost, druzí zas lakotu, v oprávněné přísnosti ukrutnost, v soucitu a vlídnosti naopak slabost a zbabělost. Co jeden na něm považuje za účelné a praktické, druhý může mít za věrolomné a bezzásadové, ve velkorysosti lze vidět i lehkomyslnost, v uzavřenosti a zdrženlivosti třeba pýchu a nafoukanost, přímost se může hodnotit jako mazanost, pevnost jako neústupnost, vážný člověk může někomu připadat jako morous a nelida, zbožný jako pokrytec a tak dále.

Bylo by jistě žádoucí, aby byl každý panovník obdarován jen těmi nejkrásnějšími vlastnostmi, které se obecně za dobré považují. Víme však, že je proti lidské přirozenosti, aby měl všechny a vždycky se jimi řídil. Proto, chce-li být někdo dobrým a úspěšným vládcem, musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho moc ohrožují, a nesmí dát na lidské řeči. Vždyť šlechetnost by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby, a naopak, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat prospěch a bezpečnost pro celou zem.

O štědrosti a skouposti

Jistě mi dáte za pravdu, že štědrost je velká ctnost. A přesto, je-li okázalá, nevede k ničemu dobrému. Když se však prokazuje diskrétně a cudně - jak by se uplatňovat měla - nikdo se o ní nedozví a stejně máš pověst skrblíka. Aby si panovník dobyl pověst štědrého muže, musí si při všech příležitostech počínat s velkou pompou. Jenomže přirozený následek takového přepychového života je, že promrhá celé své jmění, a chce-li si úroveň, na niž je zvyklý, udržet, může si pomoci jen na úkor poddaných prostřednictvím nových a nových daní a poplatků. Ti ho začnou pochopitelně nenávidět. A když se k tomu neuchýlí a zvolí naopak cestu omezení a skromnosti, ztratí veškerý respekt.

Z toho plyne, že moudrému panovníkovi nesmí záležet na tom, zda je považován za skrblíka, či ne. Až lidé poznají, že díky své hospodárnosti vystačí s vlastními příjmy a ještě z nich dokáže zajistit v případě potřeby, a bez zatěžování lidu, obranu své země, popřípadě i další dobyvačnou výpravu v zájmu své bezpečnosti, svůj názor změní a začnou ho považovat za štědrého. Štědrost je ctností jen potud, pokud jde z vlastní kapsy a na pravém místě.

Stojí za povšimnutí, že z našich současníků jen ti panovníci, co byli považováni za skoupé, to někam dotáhli. Papež Julius II. byl nadmíru šetrný, než dosáhl papežského stolce, ale jak později došlo k válkám, měl dlaň otevřenou. Nynější francouzský král vedl mnoho válek, ale nikdy na účet svých poddaných. A současný španělský král51 by byl bezpochyby nikdy neuskutečnil tolik úspěšných tažení, kdyby měl předtím lehkou ruku na peníze.

Hromadění peněz se obecně nepovažuje za ctnost. Slouží-li však k tomu, aby vládce nemusel odírat poddané nebo jinde loupit, počítal-li s nimi ke své a jejich obraně, mění se špatná vlastnost v dobrou.

Někdo mi třeba namítne, že Caesar se stal vládcem Říma díky své štědrosti. A nejen on. Tomu bych chtěl připomenout, že je rozdíl o vládu usilovat - tehdy je štědrost účelná - a už vládcem být - pak na místě není. Caesar rozdával, dokud nedosáhl svého cíle, ale kdyby byl poté déle zůstal naživu a výdaje nepřibrzdil, neuskrovňoval se, byl by svou velkou říši dozajista zničil. A kdo by mi chtěl připomenout, že bylo mnoho panovníků proslulých štědrostí52, kteří přesto se svými vojsky dosáhli velikostí, tomu mohu opáčit jediné: vládce může dávat buď ze svého, nebo z kapsy svých poddaných, anebo z cizího. V prvních dvou případech musí být nadmíru šetrný, ve třetím nesmí na štědrost nikdy zapomenout.

Na válečném tažení vojsko žije z kořisti, z plenění a poplatků. Tehdy musí být vojevůdce štědrý, jinak by za ním vojsko nešlo. Rozdává-li z cizího, na pověsti mu to neubírá, naopak spíš přidává. Jinak je však štědrost vždycky záhubná. Každý měšec má své dno a jednoho dne už není z čeho dávat. Zchudlý panovník je všem pro smích, nikdo si ho neváží, a když se snaží z nouze vybřednout, vyslouží si pověst vydřiducha a nenávist. Přídomek skrblík není jistě nic lichotivého a příjemného, ale neplodí ani opovržení, ani nenávist.

O tvrdosti a shovívavosti, a zda je lepší být oblíbený, nebo obávaný

Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné. Cesara Borgiu považovali za násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romani pořádek, svornost, mír a jistotu. Porovnáme-li však způsob vlády s florentskou měkkostí a její následky v podobě zpustošení Pistoie, musíme dát za pravdu Borgiovým metodám. Je-li cílem tvrdostí pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat. Občasné, byť i přísné tresty jsou pro občany daleko milosrdněj ší než shovívavost vůči nepořádkům a rozbrojům, které nutně musí skončit zle pro všechny - vražděním a loupením. Trest postihuje jen jednotlivce.

Zejména při zakládání státu číhají na panovníka četná úskalí a tvrdosti se nemůže vyhnout. Ale v tomto případě musí postupovat uvážlivě a lidsky, pečlivě vážit, komu věřit a komu ne, nedat se strhnout vlastní zbrklostí a panikou, protože od naivní důvěřivosti k neopatrnosti a od podezřívavosti ke krutovládě je vždycky jenom krok.

Čemu tedy dát přednost - popularitě, či respektu? Obojí totiž sloučit vjedno nelze, tak jako oheň a vodu. Má-li se tedy panovník jednoho z toho zříct, pak je lepší oželet to první. Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví, a pokud je ruka páně otevřená, přetrhli by se dobrou vůlí, slibují hory doly - celé své jmění, životy vlastních synů, svou krev. Jakmile však dojde k lámání chleba, na čtyráku obrátí. A jestliže na ně panovník spoléhal, se zlou se potáže. Koupená oddanost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat. Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá.

Lidé klidně ublíží tomu, koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch klidně poruší. Právě proto, že jsou špatní a slabí. Ale strach z trestu je přece jen drží na uzdě.

Panovník má budit respekt, nikoli však strach, protože ten vede zase k nenávisti. A respekt si udrží potud, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ženy. Když už mu nezbývá než někoho popravit, pak to musí pádně zdůvodnit. Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce než na ztrátu majetku.

A stojí-li vládce sám v čele své armády, pak už vůbec nesmí hledět na to, říká-li se o něm, že je krutý. Bez toho by nikdy neudržel ve vojsku kázeň, jednotu a bojeschopnost. Hannibal velel různorodému vojsku, zverbovanému kde se dalo, a přesto v něm nikdy nevzplanula proti němu vzpoura nebo rozbroje mezi jednotlivými skupinami, a to dokonce ani tehdy, když mu štěstí nepřálo. Dosáhl toho železnou kázní, která ve spojení s jinými jeho vynikajícími vlastnostmi budila u vojáků hrůzu a obdiv. Samotnou tvrdostí by toho byl ovšem nedosáhl. Někteří životopisci velebí jeho vojevůdcovské schopnosti a vytýkají mu krutost. Jsou slepí, když nevidí, že právě spojení všech těchto rysů v j edno bylo podstatou jeho mimořádných výsledků.

Jak a čím se získává úcta lidu

Nic není v tomto směru účinnějšího než velká vítězství a vlastní příklad statečnosti, jak si můžeme ověřit na našem současníkovi, španělském králi Ferdinandu Aragonském. Ačkoli zpočátku neseděl příliš pevně na svém trůně, neustálými a úspěšnými výboji se postupně stal prvním mezi křesťanskými králi. Dobyl si respektu i slávy.

Hned na počátku své vlády zaútočil proti Granadě a její dobytí se stalo základem příští moci. Současně tím dokonale zaměstnal kastilské barony, takže neměli ani čas pomyslet na vzpouru, a než se později stačili rozkoukat, držel moc už pevně v rukou. Během dlouhé války si pozvolna vybudoval spolehlivou a zdatnou armádu, již živil z prostředků církve a dobývaných území. Aby se později mohl pustit do plnění dalších, mnohem důraznějších plánů, vyhnal ze své říše Maury a Židy, aby si naklonil církev. To byl také jeho jediný politováníhodný a nemoudrý tah. Ve jménu církve pak zaútočil proti Africe, vtrhl do Itálie a napadl Francii. Jedna výprava stíhala druhou. Než lid stačil strávit údiv a obdiv nad jedním vítězstvím, už začínalo další tažení. Na vzpoury neměl nikdo ani pomyšlení.

Lesku a vážnosti však nedodávají vládcům jen a jen válečné úspěchy, ale i obratná správa země. Například takový Barnab z Milána se dobře vyznal v lidech a věděl, jak si zjednat pověst spravedlivého a schopného muže. Nikdy neopomněl ocenit nějaký mimořádný čin nebo potrestat přečin, a to tak, že se o tom dlouho mluvilo.

Jen takového panovníka si všichni váží, který nezaujímá obojaká stanoviska, bez výhrad se staví na tu nebo na onu stranu, je buď přítelem, nebo nepřítelem. Neutralita se příliš nevyplácí. Když se dva perou, musíš vědět, čí vítězství by ti víc ublížilo. Ale i když to nevíš, je poctivější i výhodnější zaujmout otevřené stanovisko a jít do boje. Neuděláš-li to, budeš první obětí vítěze k velké radosti poraženého a nikomu nebudeš stát za to, aby ti pomohl. Po spojenci, který stojí v kritické chvíli se založenýma rukama, netouží ani vítěz, ani poražený.

Antiochos vtáhl do Řecka na požádání Aitólů, aby jim pomohl proti Římu, a současně vypravil posly k Achájům, aby jim rozmluvil vměšování ve prospěch Římanů. Římané odpověděli tím, že je naopak vyzvali ke společnému boji. V achájské radě, kde vyslanci obou stran vystoupili, řekl římský legát: „Je sice pohodlnější nemíchat se do války, ale na druhé straně není pro vás nevýhodnějšího postoje: připraví vás o vážnost a vaši zemi o svobodu - vítěz vás pohltí.“

Jen nepřítel naléhá na panovníka, aby zachoval neutralitu, přítel naopak žádá, aby ses mu nezastřeně postavil po bok. Ve snaze vyhnout se momentálnímu nebezpečí volí někteří krátkozrací monarchové - sobě ke škodě - neutralitu. Jiní, moudřejší, se neváhají postavit na stranu jednoho ze soupeřů, protože když pak spolu s ním zvítězí, ať by byl sebemocnější a oni mu byli vydáni na milost, je vázán vděčností a spojeneckými ohledy. Tak špatný totiž ten náš svět zas není, aby byl schopen tak černého nevděku, a žádné vítězství není tak drtivé, aby přehlušilo hlas spravedlnosti.

A i když ten, komu panovník přispěchá na pomoc, přece jen prohraje, nezapomene na prokázanou službu, ze všech sil svému spojenci v nouzi pomáhá a nikde není psáno, že se karta v budoucnu nemůže obrátit - pak sdílíš žeň vítězství s ním. Ale také v tom případě, že se ani j edné z obou bojujících stran nemusíš obávat, je výhodné na jednu z nich vsadit. Přispěje-li panovník k výhře - má svého spojence do budoucna v hrsti -, v opačném případě mu však pomoc také nezapomene.

Jen jedno musí mít moudrý vládce vždycky na paměti: vyhýbat se spojenci silnějšímu, než je sám, pokud to není nezbytně nutné. Vítězství bývá hořké, upadne nakonec do jeho područí. Tak doplatili Benátčané na spolek s Francií proti milánskému vévodovi. Naopak Florenťanům nezbylo nic jiného než vsadit na jednu ze stran, když papež a Španělé táhli proti Lombardii.

Každé sebeuvážlivější rozhodnutí je však vždycky spojeno s rizikem. Tak už je ten náš svět zařízen, že v dobré víře vykonáš to, co je v dané situaci nejmoudřejší, abys zažehnal nebezpečí, a vzápětí upadneš do nového, mnohem horšího. Proto uvážlivý muž volí z možných zel to nejmenší.

Další prostředek, jak si získávat úctu svých poddaných, j e péče o umění a vědu, o jejich neustálý rozvoj. Oceňování a vyznamenávání vědců, umělců, ale i prostých občanů za přičinlivost patří k nejúčinnějším. Vždyť úspěch v kterémkoli oboru lidského konání slouží k rozkvětu a posílení státní moci vůbec. Podpory se musí dostat všem, co se s plným zaujetím věnují svému povolání - ať je to obchod, zemědělství či cokoli jiného -, aje třeba dát jim záruky, že co vytvoří, nepřijde vniveč, nebo že to nezhltnou zvýšené daně. Pro spokojenost obyvatel jsou také důležité ve vhodných ročních obdobích různé slavnosti a zábavy. Každé město má své cechy a spolky, které pořádají pravidelná shromáždění. Ani těm by se panovník neměl vyhýbat, měl by přicházet mezi lid, projevovat v pravou chvíli štědrost a uznalost- samozřejmě bez úhony na své hodnosti prvního muže ve státě. Její důstojenství je první a základní podmínkou za všech okolností.

O ministrech

Výběr vhodných mužů pro důležité funkce ve státě má rovněž nemalý význam. Podle jejich kvalit bývá posuzován i panovník. Jsou-li špatní, nestojí ani panovník většinou za nic, a naopak, obklopí-li se schopnými muži, každý ho má za muže na svém místě, protože umí rozeznat skutečnou hodnotu od pozlátka.

Způsobilost či nezpůsobilost člověka pro vykonávání určité státní funkce lze předem odhadnout podle těchto tří podmínek: buď rozumí své věci sám a nikoho dalšího nepotřebuje, nebo si umí dát od jiných schopných poradit, anebo sám nic nedovede posoudit, ničemu nerozumí a na rady neslyší - a ten není k ničemu.

Poznat, zda může být někdo dobrým ministrem, lze snadno a takřka neomylně podle základního měřítka: myslí-li vždy a ve všem hlavně na sebe a svůj prospěch, pro takovou funkci se nehodí. Muž ve službách státní moci nikdy nesmí myslet na sebe, ale na prospěch země a vladaře a projednávat státní záležitosti s ním. Na druhé straně si musí panovník dobrého ministra umět vážit, nesmí ho přehlížet, má ho vyznamenávat a patřičně oceňovat, aby si ho zavázal vděkem k věrnosti a oddanosti. Jen tehdy, nasytí-li jeho ctižádost i přirozenou lidskou touhu po přiměřené životní úrovni, bude mu sloužit dobře a odpovědně, protože bude vědět, že každý možný převrat ohrozí nejen panovníka, ale i jeho.

Jsou-li ministři čestní a vládce uznalý - mohou se na sebe navzájem spolehnout a důvěřovat si. Nechová-li se však jedna ze stran podle tohoto pravidla, určitě na to doplatí.

Komu naslouchat a kdy

Každý dvůr obchází smrtelné nebezpečí patolízalství a pochlebování a odolat mu dokáže jen střízlivý muž a dobrý znalec lidských povah. Ti, co se příliš zabývají sami sebou a vlastními skutky, podléhají snadno sebeklamu, a nejsou tudíž imunní ani vůči lichocení. Je jen jediný způsob, jak se nestat jeho obětí - dát lidem najevo, že tě pravdou neurazí. To ovšem neznamená, že si může přijít kdekdo a vykládat vládci bez obalu, co ho napadne. Takový pán přijde o vážnost jedna dvě.

Moudrý volí vždycky střední cestu: radí se jen s úzkým kruhem vyvolenců, a to ještě jen tehdy, když on sám chce. Má se dovolávat jejich názoru ve všem důležitém a chovat se k členům rady tak, aby je podněcoval k co největší otevřenosti, ale pak má rozhodnout sám a na svém postoji setrvat. Kdo dopřává sluchu kdejakému snaživci, mění svá rozhodnutí kam vítr tam plášť, ten je všem pro smích. A kdo podléhá tomu, co sám chce slyšet, nedopadne líp.

Páter Luca67, vyslanec nynějšího císaře Maxmiliána, jednou utrousil, že se Jeho Veličenstvo nikdy s nikým neradí, nicméně že stejně nerozhoduje podle svého. Chová se tedy právě opačně, než já doporučuji. Je to tajnůstkářský vládce, který mlčí o svých plánech a mínění druhých ho nezajímá. Když pak svá rozhodnutí začne uvádět ve skutek, v jeho okolí se proti nim zvedne odpor a on, nevěda kudy kam, od nich částečně nebo úplně upouští. Nikdo však neví, co vlastně chce, co sleduje, a na jeho slova není spolehnutí.

Panovník se má radit ve všech důležitých záležitostech, trpělivě vyslechnout i protichůdná mínění - dát najevo hněv, když vycítí kličkování, ale na druhé straně si počínat tak, aby nepovolaným rádcům zašla chuť.

Mnozí se domnívají, že vladař vděčí za svůj úspěch dobrým rádcům. To je velký omyl. Kdo sám není moudrý, nedá na dobré rady. Výjimka potvrzuje pravidlo, a to tehdy, odevzdá-li se do rukou jediného mimořádně schopného muže. V tom případě však dlouho vládnout nebude a jeho vyvolenec ho zbaví trůnu. Neschopný panovník nic nespraví ani tím, že se bude radit s jinými, schopnějšími, protože nebude vědět, jak s jejich názory naložit a sladit je, neumí oddělit zrno od plev a prohlédnout, kdy sledují vlastní zájmy. Je třeba brát lidi takové, jací jsou, a vědět, že jsou dobří jen tehdy, přiměje-li je k tomu nutnost. Proto platí, že dobrá rada nedělá dobrého vládce, ale naopak že moudrý vládce je prapříčinou a původcem dobrých rad.

Jakou roli hraje v lidském životě osud a jak mu čelit

Mnoho lidí věřilo a dosud věří, že pozemské dění řídí Bůh a osud a ani sebevětší chytrost na tom nemůže nic změnit. Z toho plyne pohodlnický závěr, že každá námaha je marná a nejlepší je prostě se svému losu podřídit. Zejména teď, kdy jsme dnes a denně svědky obrovských změn a nenadálých zvratů, tento názor obecně panuje. Já si však myslím, že svobodná vůle člověka není jen prázdné slovo. Všechno je z poloviny dílem osudu a z poloviny, anebo alespoň zčásti, dílem člověka.

Přirovnal bych osud k rozvodněné řece, která zaplavuje roviny, vytrhává stromy, boří domy, splavuje hlínu a jinde ji ukládá. Všichni před ní utíkají, vzdávají se před nezkrotností živlu a nesnaží se vzdorovat. To je všechno pravda, ale zdaleka to neznamená, že by lidé v době, kdy pokojně teče svým korytem, neměli budovat hráze, hloubit řečiště a zvyšovat břehy, aby omezili její ničivé bezuzdné následky, až přijde doba povodní.

Stejně je tomu s osudem. Ukáže svou zhoubnou moc všude tam, kde mu nestojí v cestě organizovaná síla, a napře se právě tam, kde nejsou břehy a hráze, které by ho zadržely. Rozhlédnete-li se po dnešní Itálii, přiznáte mi, že si ty převratné změny zavinila sama. Zaskočily ji, protože byla bez hrází a náspů. Kdyby byla opevněná jednotnou hradbou statečnosti jako Německo, Španělsko nebo Francie, povodeň převratů by nenatropila tolik škod, nebo by se nám vyhnula. Jen tolik tedy k tomu, jak čelit osudu.

Podíváme-li se na jednotlivé případy, na první pohled se zdá, že ačkoliv ten který panovník v ničem nezměnil po léta své chování a počínání a vládl pořád stejně, přesto takřka přes noc z plné slávy a prosperity upadl do naprosté bídy. Pohled zblízka nám však řekne, že se dopustil některé z chyb (většinou i více přehmatů naráz), o níž jsem v předchozích kapitolách podrobně pojednal. Stručně a krátce: nezajistil se pro špatné časy, a dokud vál dobrý vítr, jeho loďka hladce plula. Jakmile se vítr utišil, musel ztroskotat. Trvale úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí měnícím se podmínkám.

Lidé dospívají k vytčenému cíli rozličnými cestami: jeden opatrně, druhý zbrkle, někdo násilím a jiný zas lstí, jeden trpělivostí a druhý bezohlednou rázností. Všichni mají stejnou šanci dosáhnout svého. A přesto vidíme, že když dva dělají totéž, nedopadnou stejně, anebo ačkoliv jednají naprosto rozdílně, pochodí do puntíku shodně. Příčina je právě v historických okolnostech, s nimiž jednají buď ve shodě, nebo v rozporu.

Postupuje-li panovník obezřetně a trpělivě a jeho postup odpovídá době, všechno jde dobře. Změní-li se však podmínky a on svůj způsob vlády nepřizpůsobí, přijde o všechno. Jenomže kdo je tak prozíravý a pružný? Kdo se dokáže přinutit opustit osvědčené způsoby? Kdo dokáže proti své přirozenosti jednat podle potřeby třeba násilně a bezohledně? To je dáno jen málokterým.

Vezměme například takového papeže Julia II.: jednal vždy a všude bezohledně, a protože doba jeho způsobům přála, slavil jeden úspěch za druhým. Při jeho první výpravě proti Boloni, ještě za života Giovanniho Bentivoglia, se z ní Benátčané snažili vykroutit. Ani španělskému králi se moc nechtělo, a tak o tom jednal nejprve s Francií. Papež se však nedal ničím zastavit a směle vytáhl do pole, Španělé a Benátčané honem nevěděli, jak se zachovat, jedni se ho báli, druzí zas chtivě pokukovali po Neapolském království, jež by byli rádi získali zpět. Francouzský král se na jeho stranu přidal, protože počítal s jeho pomocí k pokoření Benátčanů. A tak papež Julius svou ráznou troufalostí dosáhl toho, čeho žádný z jeho moudrých předchůdců. Kdyby byl s tažením počkal, až bude mít všechno uspořádáno a zabezpečeno, nebyl by se hnul z místa. Francouzský král by se byl vytáčel a váhavost ostatních by mu byla vzala odvahu. I ve všech svých dalších krocích jednal naprosto stejně a měl úspěch, protože žil příliš krátce a nedočkal se změn doby, jimž by se byl musel přizpůsobit a jednat proti své povaze. Nikdy by to nebyl dokázal a byl by předurčen k záhubě.

Záruka trvalého úspěchu je tedy právě v přizpůsobování. A přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky, protože Štěstěna je žena, a jen dokud ji ovládáš pevnou rukou, udržíš si ji. Přeje mladým, prudkým a smělým, a odvrací se od chladných počtářů.

(Niccolo Machiavelli – Vladař. Překlad Adolf Felix. Praha: Argo 2012. ISBN:978-80-257-0736-4)