Text byl psán před deseti lety, ale vybavil se mi v těchto dnech v souvislosti s tím, že emeritního presidenta Klause nazval bývalý předák TOP 09 Miroslav Kalousek „ruským agentem“. Je asi zbytečné dodávat, že k tomuto tvrzení Kalousek nepřipojil jediný argument; jde tedy jen o jednu z jeho tradičních jedovatých slin, majících za cíl jediné: pošpinit svůj terč. Za normálních okolností bych se nezabýval myšlenkovými pochody dnes již notně marginalizovaného politika, který započal svou kariéru jako člen poslušné a komunistům - vedoucí síle společnosti zcela loajální strany Národní fronty již v 80. letech, dlouho před listopadem 1989. Míra sprostoty obsažené v tomto vyjádření mě spíše inspirovala k pádné odpovědi. Tou budiž přetištění tohoto Klausova – podle mého soudu velmi zásadního textu, z něhož si každý, kdo nemá pásku přes oči nebo neabsolvoval lobotomii, udělá dost názorný obrázek Klausova postoje nejen k fenoménu Ruska, ale obecněji k politickému a kulturnímu (intelektuálnímu) dění šedesátých a následujících let, vedoucích ke změně režimu před třemi dekádami.

Předesílám, že jsem si téma a název tohoto textu nevymyslel a že se opravdu obávám jeho ambicióznosti, resp. ambicióznosti příslibu, který je v něm obsažen. Sám bych volil název skromnější. Každý autor, který toto téma a název přijme, si musí být vědom, že nemálo riskuje, protože není schopen, i kdyby se snažil sebevíce, napsat více než parciální text – což platí dvojnásob, je-li to psáno „zpaměti“, tedy bez systematického vracení se k dobovým pramenům. Spíše se proto jedná o informaci o prožitku tehdejší doby, viděného s odstupem tří velmi rozdílných desetiletí. Jedná se vlastně o dnešní reflexi tehdejšího prožitku.

Hned v úvodu bych chtěl předeslat jednu důležitou věc. Pokusím se diskutovat léta šedesátá (o což jsem byl požádán), nikoli komunismus jako takový. Popisuji-li relativní „pohyb“ šedesátých let oproti desetiletím před a po, neprovádím žádný absolutní soud komunismu. Absolutní odsudek komunismu je pro mne „před závorkou“. Říkám to zejména proto, že z mého textu asi nebude tolik vyčnívat důraz na tragičnost komunistické éry jako takové.

Nejsem historik, a proto nemusím používat metodologii historika (je-li ostatně vůbec něco takového). Asi spíše – protože podvědomě – používám pohled, který je vlastní mé disciplíně, tedy ekonomii. Jde o záměrnou generalizaci, o hledání trendů a tendencí, o důraz na stylizovaného jedince, ale i na stylizovaně pojaté entity jako jsou generace, profesní skupiny, názorová seskupení. Nejde mi tudíž o výjimky, jednotlivosti, extrémy. Něco se tím jistě ztrácí, doufejme však, že se tím i něco získává.

Bez vracení se k pramenům, bez listování novinami či časopisy tehdejší doby, bez studia alternativní historické literatury se určitě leccos zapomene, ale já – snad trochu sebevědomě – vycházím z utilitární hypotézy, že to, co se eventuálně zapomnělo, nemohlo být až zas tak důležité.