Text byl psán před deseti lety, ale vybavil se mi v těchto dnech v souvislosti s tím, že emeritního presidenta Klause nazval bývalý předák TOP 09 Miroslav Kalousek „ruským agentem“. Je asi zbytečné dodávat, že k tomuto tvrzení Kalousek nepřipojil jediný argument; jde tedy jen o jednu z jeho tradičních jedovatých slin, majících za cíl jediné: pošpinit svůj terč. Za normálních okolností bych se nezabýval myšlenkovými pochody dnes již notně marginalizovaného politika, který započal svou kariéru jako člen poslušné a komunistům - vedoucí síle společnosti zcela loajální strany Národní fronty již v 80. letech, dlouho před listopadem 1989. Míra sprostoty obsažené v tomto vyjádření mě spíše inspirovala k pádné odpovědi. Tou budiž přetištění tohoto Klausova – podle mého soudu velmi zásadního textu, z něhož si každý, kdo nemá pásku přes oči nebo neabsolvoval lobotomii, udělá dost názorný obrázek Klausova postoje nejen k fenoménu Ruska, ale obecněji k politickému a kulturnímu (intelektuálnímu) dění šedesátých a následujících let, vedoucích ke změně režimu před třemi dekádami.

Předesílám, že jsem si téma a název tohoto textu nevymyslel a že se opravdu obávám jeho ambicióznosti, resp. ambicióznosti příslibu, který je v něm obsažen. Sám bych volil název skromnější. Každý autor, který toto téma a název přijme, si musí být vědom, že nemálo riskuje, protože není schopen, i kdyby se snažil sebevíce, napsat více než parciální text – což platí dvojnásob, je-li to psáno „zpaměti“, tedy bez systematického vracení se k dobovým pramenům. Spíše se proto jedná o informaci o prožitku tehdejší doby, viděného s odstupem tří velmi rozdílných desetiletí. Jedná se vlastně o dnešní reflexi tehdejšího prožitku.

Hned v úvodu bych chtěl předeslat jednu důležitou věc. Pokusím se diskutovat léta šedesátá (o což jsem byl požádán), nikoli komunismus jako takový. Popisuji-li relativní „pohyb“ šedesátých let oproti desetiletím před a po, neprovádím žádný absolutní soud komunismu. Absolutní odsudek komunismu je pro mne „před závorkou“. Říkám to zejména proto, že z mého textu asi nebude tolik vyčnívat důraz na tragičnost komunistické éry jako takové.

Nejsem historik, a proto nemusím používat metodologii historika (je-li ostatně vůbec něco takového). Asi spíše – protože podvědomě – používám pohled, který je vlastní mé disciplíně, tedy ekonomii. Jde o záměrnou generalizaci, o hledání trendů a tendencí, o důraz na stylizovaného jedince, ale i na stylizovaně pojaté entity jako jsou generace, profesní skupiny, názorová seskupení. Nejde mi tudíž o výjimky, jednotlivosti, extrémy. Něco se tím jistě ztrácí, doufejme však, že se tím i něco získává.

Bez vracení se k pramenům, bez listování novinami či časopisy tehdejší doby, bez studia alternativní historické literatury se určitě leccos zapomene, ale já – snad trochu sebevědomě – vycházím z utilitární hypotézy, že to, co se eventuálně zapomnělo, nemohlo být až zas tak důležité.

V jistém slova smyslu jsme všichni – ať si to přejeme nebo nepřejeme – zajatci své vlastní zkušenosti a svého vlastního prožitku. S vědomím toho bychom neměli zapomínat, že to, co říkáme o minulosti, nemusí, a konec konců ani nemůže, být plně sdíleno ostatními. Neměli bychom zapomínat ani na to, že je velký omyl, když si některá generace myslí, že to, co ví, vědí i ostatní a že to, co zdědila, tady vždycky bylo. 

Nikoli náhodou jsem použil slovo prožitek. Chci předeslat, že vím, že je prožitek jakékoli historické epochy výrazně ovlivněn generačně. Šedesátá léta jinak chápala generace, která prožila rok 48 dospělá, vyspělá, s hotovými názory na svět a která byla tím, co se v únoru 48 stalo, zděšená a zdrcená (nebo naopak nadšená), jinak je chápala generace, která v roce 48 rozum ještě „neměla“, která se nechala unést revoluční atmosférou tehdejší doby a která proto začala „budovat socialismus“ z vlastního přesvědčení (a socialistickému ideálu tehdy více méně uvěřila), a úplně jinak je chápala generace moje, to znamená ta, která rok 48 ještě sama neprožila či neprožila „rozumově“, která léta padesátá vzala jako vnější realitu, do které se narodila, kterou sama neměla s čím srovnávat a kterou nemohla ovlivnit, a která se teprve v šedesátých letech začala „rozkoukávat“ a tvořit si své vlastní názory.

Šedesátá léta byla charakterizována dvěma dominantními procesy, jedním domácím a jedním zahraničním: uvnitř české společnosti narůstalo masivní rozčarování z komunismu a ve světě naopak sílily postoje více méně opačné. Ve světě docházelo k revoluční změně životního stylu, který svou odlišností od tradičního, konzervativního chování a svým popřením některých „věčných“, v jistém smyslu pokorných postojů člověka vůči sobě samému, vůči lidské společnosti, vůči ostatním lidem, vůči přírodě nahrával levicovému, elitářskému, racionalistickému a konstruktivistickému (v každém případě málo zodpovědnému) pohledu na svět a který tím znamenal vědomé či nevědomé přitakávání „ismům“ socialismu a komunismu blízkým. Studentské revolty u nás a např. ve Francii (ale stejně tak i v Německu, Anglii, či Americe) byly o něčem zcela odlišném. My jsme usilovali o klasickou parlamentní demokracii a o vyzkoušenou tržní ekonomiku, oni tehdy chtěli pravý opak. (Vzpomínám-li na své působení na amerických univerzitách, když jsem v závěru šedesátých let prožil jeden semestr na Cornellské univerzitě, musím přiznat, že „reakcionářem“ jsem i tam byl tehdy já a revoltující Students for Democratic Society (SDS) byli – v naší terminologii – „progresivními levičáky“.)

Tyto dva paralelní, nicméně v lecčems vlastně protikladné procesy u nás vnímaly jednotlivé zúčastněné generace po svém, to znamená odlišně.

První generace (v roce 1948 již více než dospělá) iluze o komunismu neměla a naše domácí reformní snahy šedesátých let za žádnou velkou slávu a průlom nepovažovala. Měla již své předkomunistické zkušenosti. Na „morálně-kulturní“ revoluci šedesátých let (à la Beatles) se příliš nepodílela a považovala ji za jistou ztřeštěnost těch mladších. Řada příslušníků této generace se sice ve volnějších šedesátých letech ještě stačila „chytit“ a seberealizovat a v řadě věcí přinesla cenné hodnoty, ale alespoň v oblastech, kde jsem se pohyboval já (ve společensko-vědní sféře), nebyla skutečnými učiteli generace třetí (to znamená „mé“). K této absenci naší domácí kontinuity se ještě vrátím.

Dominantní roli v šedesátých letech hrála generace druhá, tedy ta, kterou dnes poněkud zjednodušeně nazýváme osmašedesátníky. Byla to generace mládežníků let padesátých, kterým v šedesátých letech bylo kolem čtyřicítky. Vyznačovali se – pro nás tehdy nepochopitelným – nedostatkem odstupu od padesátých let, na která nostalgicky vzpomínali (byli tehdy mladí). Tato levicově, v širším slova smyslu socialisticky, ale hlavně elitářsky a „pokrokářsky“ orientovaná generace nevěřila v kapitalismus, a protože se nemohla smířit s excesy komunismu, hledala všemožné třetí cesty. Základní prvky politické, sociální a hlavně ekonomické reformy tehdejší doby tato generace (a já jsem si vědom nebezpečí generalizací tohoto typu) vůbec nechápala jako pokorný návrat k dávno známým, tisíckrát vyzkoušeným praktikám lidské společnosti, ale jako objev, jako novátorství. Proto se u nás kdekdo považoval za „pupek světa“, za něco specifického, jinde neexistujícího, za obohacení „zbytku světa“.

Nic nového v tom samozřejmě nebylo. Zajímavé bylo snad jedině to, že tyto názory přicházely z reformující se komunistické země, a proto byly – a to nejen u nás – považovány za odvážné a neotřelé. Bylo tomu částečně i proto, že si ideově popletený Západ chvílemi nebyl zcela jist, zda opravdu nejde o něco nového, ukazujícího i jemu cestu do budoucnosti (vzpomeňme si na tehdy oblíbené teorie konvergence společenských systémů). Generace Šika (který však byl o trochu starší), Mlynáře, Procházky, A. J. Liehma, lidí kolem Literárních novin, Kulturní tvorby, Plamene, Hosta do domu (a řady dalších časopisů) se v této nové roli „odvážných světlonošů“ pohodlně uvelebila a v měknoucím (a proto pro jednotlivce méně nebezpečném než v padesátých letech) komunismu celkem bez velkých problémů (které ale v individuálních případech a osudech ani trochu nepodceňuji) začala hrát roli velmi uznávaného antiestablishmentu, požívajícího všeobecnou vážnost doma a cestující se svými myšlenkami běžně na Západ. „Reformování“ socialismu či „revize“ marxismu se pro ně postupně staly businessem s velmi dobře „prodejným“ zbožím. Socialismu se chtěla dodat ona známá lidská tvář a marxismus se měl vrátit zase k Marxovi – od údajných nánosů, které k němu byly za celé století jeho epigony přidány.

K tomu bych rád přidal dvě osobní vzpomínky. V roce 1967 svět někde oslavoval a někde jen připomínal 100 let od publikace Marxova Kapitálu, a dokonce i slovutná Americká ekonomická asociace o tom uspořádala konferenci. Do vnitřních bulletinů Ekonomického ústavu ČSAV jsem přeložil projev Paula Samuelsona (tehdejšího ekonoma číslo jedna – běžně se říkalo, že existuje „The Age of Samuelson“), který v něm formuloval tezi, že „v oboru ekonomie byl Marx jen postricardiáncem menšího významu“. Tento můj překlad byl nejen publikován (bulletiny měly několik set exemplářů), ale já jsem tuto větu s mladickou drzostí při každé možné i nemožné příležitosti k úžasu (občas i úleku) přítomných znovu a znovu nahlas opakoval. Musím zdůraznit, že to možné bylo, že to již tehdy nevedlo k žádnému osobnímu postihu.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy nastaly známé čistky a je třeba připomenout, že ze svých zaměstnání nejdříve odcházeli „vyloučení“ z KSČ, pak „vyškrtnutí“ z KSČ (ti jen někteří) a nakonec někteří nestraníci. Vzpomínám si na hysterii tehdejší předsedkyně organizace KSČ v Ekonomickém ústavu ČSAV Růženy Vintrové (dnes běžně publikující na stránkách Hospodářských novin a Ekonoma), když zjistila, že už z ústavu vyhodili všechny „revizionisty“, tedy konec konců její kamarády-marxisty, kteří chtěli marxismus „pouze“ revidovat a vylepšit, zatímco antimarxista Klaus tam ještě zůstal! Musím podotknout, že už to pak moc dlouho netrvalo.

Pocit výlučnosti této reformátorské a revizionistické skupiny lidí (kterou trochu zjednodušeně zahrnuji pod jednu generaci) byl samozřejmě nelogicky a nepatřičně posílen brutálním ukončením našich šedesátých let okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. To jim dodalo další důvod k pocitu jisté heroičnosti, který si pak velmi cílevědomě a v podstatě velmi úspěšně celá následující sedmdesátá a osmdesátá léta pěstovali.

Daleko obtížněji se mi popisuje postoj generace studentské a poststudentské (tedy v podstatě těch, kteří se narodili ve čtyřicátých či padesátých letech). Tam už většinou nešlo o „mládežnickou“ generaci, která si své mladé zážitky „užívala“ na stavbách mládeže, ale o generaci, která objevila Beatles, rockovou hudbu, jazz, Semafor (a vůbec malá divadla), československou filmovou vlnu, Antonioniho i Godarda, americké beatníky, soudobou západní literaturu, ale i velké ruské spisovatele – oběti Stalinova Gulagu, abstraktní malbu, dlouhé vlasy, minisukně, texasky atd.

To se nemohlo neprojevit. Převládal pocit zřetelného pohybu vpřed, který vrcholil v roce 68, ale který byl patrný již od první poloviny šedesátých let. Tato generace si myslela, že je určitý vývoj vpřed možný, i když vůbec neměla jasno v tom, kam až by měl či mohl dospět. Nesmírně ji zasáhl srpen 68 – i když profesně a zaměstnanecky zasáhl více generaci starší. Mladí (mluvím o většinové situaci) sice neměli odkud a z jakých postů být vyhazováni, ale došlo u nich k až příliš rychlému vystřízlivění z mladických iluzí a k lehkovážnému normalizačnímu obratu k apolitičnosti a k příliš cynickým a vypočítavým životním postojům, tak vhodným pro následující léta sedmdesátá (a zároveň tato léta spoluvytvářející). Téměř okamžité zakládání organizací SSM to jen dosvědčovalo. Ale to už bylo spíše závdavkem pro léta sedmdesátá než součástí let šedesátých.

Jak tehdy žili obyčejní lidé? Docházelo k rychlé výstavbě městských a příměstských panelákových sídlišť, k vylidňování venkova a k přelivu venkova do měst. Spolu s tím docházelo k rychlému rozvoji zahrádek, chat a chalup, což byl pokus o pohybování se v místech „odkud na stát nebylo vidět“. Současně nastal nebývalý rozmach národního kutilství a výrazného uzavírání se dovnitř (do rodin, rodinných klanů, sousedských seskupení, atd.). To všechno velmi zesílilo v sedmdesátých letech. Materiálně se lidem žilo jistě lépe než v letech padesátých, i když krizové zabrzdění ekonomiky v roce 1962 (tzv. Goldmannův investiční cyklus) vývoj zkomplikovalo a bylo důvodem k Šikově ekonomické reformě a k jejímu nečekanému přijetí tehdejším, jinak velmi rigidním komunistickým vedením. Reforma byla příslibem, byla oživením atmosféry, byla motivací, a tím byla i pohybem vpřed. (K samotné ekonomické reformě se ještě vrátím.)

Komunismus zřetelně změknul, občanské svobody viditelně narůstaly (cestování, úplně jiný začal být tisk, vznikaly nejrůznější spolky a organizace, postupy v zaměstnání začaly být snadnější – i já jsem se stal vůbec prvním kandidátem věd ve společenských vědách u nás, který nebyl členem KSČ, do čela různých institucí se ze dvou kandidátů dostal spíše už ten lepší, ne ten politicky silnější, atd.). Mohl-li bych to zobecnit, člověk kolem sebe začal mít více prostoru. To není srovnání s naším dneškem, ani se svobodnou společností kdekoli na světě. Je to srovnání s padesátými a sedmdesátými lety. Jeden z mých přátel nedávno řekl, že šedesátá léta byla „lidsky hezká“.

Chtěl bych se vrátit k otázce domácí kontinuity, resp. diskontinuity. Nemohu s plnou zodpovědností mluvit za ostatní, ale zdá se mi, že se komunismu velmi úspěšně podařilo přetrhat kontinuitu – intelektuální, duchovní – s naší, tedy českou minulostí. Nevzpomínám si (do okamžiku setkání s literáty kolem časopisu Tvář), že bychom v diskusích s přáteli, kolegy, spolužáky někdy vědomě navazovali na české myšlení třicátých let, že bychom o tom debatovali v jakémkoli seskupení, ve kterém jsem se ocitl. V mé doméně, v oblasti ekonomie, jsme právě v této době objevili západní (tedy nemarxistickou) ekonomii a byli jsme jí plně unešeni. Nikdy jsme si ani nevzpomněli na naše domácí: Engliše (viz můj projev při udělení Englišovy ceny, který byl přetisknut v mé knize Mezi minulostí a budoucností, Nadace Universitas Masarykiana, Brno, 1996), Macka, Rašína. Naše domácí ekonomie první poloviny dvacátého století se nám zdála mířit úplně jiným směrem než světová poválečná mainstreamová ekonomie. To k jisté diskontinuitě našeho myšlení nepochybně přispívalo. Nechci sebevědomě tvrdit, že to bylo stejné i v jiných oblastech, ale moc odlišné to asi nebylo. Nedovedu si – a to už je odvážnější a poněkud provokativní tvrzení – představit, že by bylo možné ve vědní, scientistní oblasti navazovat např. na Masaryka (jinak než jako na politika a na osobnost).

Šedesátá léta byla ještě érou tradičních médií (naše rodina v té době a ještě dlouho potom televizi neměla), a proto se četlo. Úloha časopisů a knih byla díky tomu – oproti dnešku – nesmírná. Ty nám zprostředkovávaly kontakt se světem, ty dávaly prostor i pro vynořování se autorů a myšlenkových autorit domácích. Překlady světové literatury (a mimořádná role časopisu Světová literatura) znamenaly tehdy poměrně slušný kontakt se světem. Myslím, že nás v této věci nejvíce ovlivnily dva myšlenkové zdroje – americká literatura (kolem generace beatníků) a francouzský existencionalismus kolem Camuse a Sartra.

Nesmírně důležité se mi zdály časopisy, zejména Literární noviny, které v době nedominance televize, desítek rozhlasových stanic, faxů, mobilů a internetů vytvářely nikoli jednolité vidění světa, ale shodné referenční rámce, které ve světě následujících desetiletí už bohužel neexistují – v sedmdesátých a osmdesátých letech z důvodů posrpnové normalizace, v devadesátých letech z důvodů vpádu mediální disonance a diskrepance. (Předesílám, že to z mé strany není obava z plurality názorů, ze svobody a demokracie. Je to strach ze ztráty společných témat, ze ztráty stejně slyšených argumentů, tezí a protitezí.)

Pro spravedlnost musím zmínit ještě další literární a kulturní týdeníky a měsíčníky – jako byl Plamen, Host do domu, Kulturní tvorba, Sešity pro mladou literaturu, Reportér, Politika, Divadelní noviny, Filmové a televizní noviny – které velmi úspěšně spoluvytvářely dobu. Opakuji, dobu, ve které ještě šlo o čtení jako o dominantní komunikační prostředek.

Dva z tehdejších časopisů již na první pohled mířily jinam. Na straně jedné to byly Dějiny a současnost se svým mimořádně širokým záběrem do historie naší i zahraniční a do filosofie, sociologie a dalších společenských věd. Přinášely neotřelé pohledy, které zásadně zpochybňovaly oficiální ideologii. Na straně druhé to byla Tvář kolem E. Mandlera a B. Doležala, kde jsem se také prvně setkal s V. Havlem. Oba tyto časopisy byly charakteristické zejména tím, že vystupovaly proti oficiální ideologii doby, kterou však už v žádném případě nebyl marxismus či komunismus starého vydání, ale nová reformní ideologie revidovaného marxismu a komunismu, která byla pokusem o jakousi konvergenci kapitalismu a socialismu, o spojení plánu a trhu, o socialismus s lidskou tváří, o třetí cestu. Autoři Tváře i ĎaSu byli zcela zákonitě u protagonistů těchto názorů v daleko větší neoblibě než u představitelů oficiální moci. Bylo to pro tehdejší dobu velmi typické a stejný problém měl i Klub mladých ekonomů (jehož jsem byl zakladatelem a „prezidentem“) a jeho kritika nové Šikovy ortodoxie.

Tím se dostávám k samotným reformám šedesátých let. Část z nich, resp. jedna jejich složka, byla změnami spontánními, byla změnami všeobecného ovzduší, myšlenkové atmosféry, životních stylů, módy, kulturních trendů. Tuto složku reforem nikdo neorganizoval. Byli to předně Suchý a Šlitr, kteří způsobili to, že se místo budovatelských písní zpívalo „Na okně seděla kočka“ nebo „Pramínek vlasů“. Byla to malá divadla se zcela novým repertoárem (Divadlo na zábradlí, Fialkova pantomima, Zahradní slavnost Václava Havla a absurdní dramatika vůbec). Byly to rychle se rodící jazzové kluby a literární kavárny, byly to filmy Chytilové, Formana, Němce, Menzela, Jakubiska, Jireše, Passera (a dalších). Byly to knihy Škvoreckého, Kundery, Vaculíka, Lustiga, mladého Párala, Fukse (a mnoha dalších). Byla to slavná konference o Kafkovi (a E. Goldstücker). Byli to filosofové kolem Kosíka, Machovce a Svitáka – a desítky dalších jmen, jejichž nositelé by si zmínku určitě zasloužili také. Jsem přesvědčen o tom, že tyto „spontánní“, nikým neorganizované změny byly pro šedesátá léta rozhodující a že změny organizované, neboli formální institucionální reformy, byly spíše následkem, než vlastní příčinou změn „neorganizovaných“.

Nesporná změna společenské reality (přál bych si, aby to dnes nikdo nebagatelizoval) pak byla výsledkem jakéhosi zvláštního součtu či součinu těchto obou typů změn. Připomeňme i to, že formální změny ekonomické předbíhaly změny politické.

Poměrně silná skupina ekonomů (z generace, kterou jsem výše označil za „druhou“) začala s přípravou těchto změn již v první polovině šedesátých let. Nahrál jim k tomu zejména obrovský šok, kterým se stal nečekaný ekonomický pokles let 1962-63. Dnes je to už pozapomenutá událost, ale tehdy to byl vůbec první ekonomický pokles v komunistické zemi (mimo období válek či např. maďarských událostí roku 1956). Ekonomové – zejména Josef Goldmann – to nemilosrdně označili za krizi, za cyklický výkyv, za nevyhnutelnou chybu, plynoucí z logiky fungování centrálně plánované ekonomiky. Teď mi opravdu nejde o diskusi správnosti či nesprávnosti této teorie (a myslím si, že v přísné analýze neobstojí), ale o její společenské působení v určitém časovém kontextu a situaci. Zněla vědecky a výrazně otřásla zákonem o „plánovitém a proporcionálním rozvoji socialistické ekonomiky“, ve kterém cyklické zakolísání samozřejmě nemělo žádné místo. Dnes se zdá být téměř absurdní, že takový „zákon“ existoval (a byl vyučován ve škole), ale bylo tomu skutečně tak.

Reformní skupina ekonomů kolem O. Šika (připomeňme alespoň jména K. Kouba, Č. Kožušník, M. Komenda, M. Sokol, O. Turek) pochopila, že i za komunismu existují ekonomické zájmy a z nich plynoucí svébytné chování jednotlivých účastníků ekonomických vztahů, které se díky tomu rozchází s názory plánovačů. Tím vznikají problémy, disproporce a neefektivnosti. Zájmy je třeba „sladit“ a to nemůže udělat nikdo jiný než trh.

Zhruba z této argumentace vznikla myšlenka spojení plánu a trhu, resp. využití trhu jako mechanismu doplňujícího (a vylepšujícího) plán. Že by plán měl zmizet ze světa a že by měla vzniknout tržní ekonomika jako taková („bez adjektiv“), si tato skupina nemyslela a myslím si, že u většiny z nich to nebyl jen taktický názor. (Tím se ale nechci dotýkat toho, co si mohli někteří z nich myslet později.) Musím přiznat, že plán byl v jejich konceptu nezbytný, protože tyto reformní návrhy předpokládaly – konec konců v souladu s tehdejšími koncepty demokratického či tržního socialismu v západní literatuře – zavést pouze velmi omezený trh. Trh se zdál být dobrý ve sféře zboží a služeb, nezdál se být dobrý ve sféře výrobních faktorů, tedy práce a kapitálu, což jsem si už tehdy jako jeden z mála troufal kritizovat. „Dělení“ trhu bylo velmi „socialistické“ – socialistům se vždy zdálo, že stačí výroba (produkce) a že lidé mohou podle svých představ určovat rozdělování (distribuci) vyrobeného, což je teze, která je v zásadním rozporu s ekonomickou vědou už od dob klasiků.

Takto omezený trh se zdál přijatelný (i když bez velkého nadšení) tehdejšímu komunistickému vedení A. Novotného a to vedlo k zahájení reformy k 1. 1. 1966. Pro pořádek je třeba říci, že samotný rok 1968 v ekonomické oblasti systémově nic převratného nepřinesl, pouze se oslabovalo řízení a plánování z centra a posilovala se reálná moc podnikové sféry. Srpen 68 toto všechno zastavil, a proto je nemožné spekulovat o dalším vývoji, o možném přerůstání původní reformní strategie v úplně jinou kvalitu. V samotném roce 1968 to bylo z řady úst – včetně mých – samozřejmě navrhováno.

Ekonomická reforma vznikala mimo tehdejší stranické orgány, ty ji potom „pouze“ posvětily. V politické oblasti tomu bylo jinak. V Akademii věd, na Ústavu státu a práva vznikl tým kolem Zd. Mlynáře, ale ten se pokoušel o ještě větší kvadraturu kruhu – hledal jak demokratizovat systém jedné strany, jak otevírat marxismus jiným pohledům (bez opuštění marxismu), jak obrodit socialismus, aby to ještě byl socialismus. Vzhledem k tématu se jednalo o přístup méně akademický a více stranický. Tím nechci říci, že neměl svůj význam. Do tohoto světa patřil i tým filosofů a sociologů kolem R. Richty a jeho „Civilizace na rozcestí“, která se pak – po srpnu 68 – stala zárodkem nové oficiální, nereformní ortodoxie. Velmi blízko ní stáli futurologové M. Zemana i ranní enviromentalisté, kteří se vzhlédli ve Forresterovi (a pozdějších Limitech růstu a Římském klubu).  Zde už bych však potřeboval více než jen vzpomínat. V každém případě to všechno bylo později zneužito posrpnovým normalizačním Husákovým režimem, který něco nového potřeboval, ale muselo to zůstat v technokratickém, racionalistickém světě, ne ve světě svobody, plurality, trhu, demokracie.

Nemám žádné mimořádné vzpomínky na česko-slovenské vztahy – kromě toho, že jsem si vzal za ženu Slovenku a že jsem díky tomu byl vícekrát na Slovensku, než bylo obvyklé. Česko-slovenský vztah se zdál pevný, ale rok 1968 znamenal významnou zkušenost. České země usilovaly o demokratizaci režimu, Slovensko hlavně o federalizaci dosavadního unitárního státu. Češi demokracii nezískali, Slováci federaci ano. (V jistém smyslu se to v devadesátých letech opakovalo.) Někteří z nás jsme si tento rozdíl uvědomovali, ale o čtvrt století pozdější rozpad Československa nám ani nepřišel na mysl. Viděno z dnešního pohledu, musím říci, že se tam řada náznaků tohoto typu objevovala. Vzpomínám na nezájem české strany vytvářet české republikové orgány, takže jistou dobu existovala vedle federální vlády jenom vláda slovenská, která neměla žádnou protiváhu na české straně. Češi federalizaci země nevzali nikdy příliš vážně, a proto byli po listopadu 89 tolik překvapeni.

Sousedy (dnes bych řekl visegrádské) jsme v Čechách a na Moravě nikdy moc vážně nebrali. To si přiznejme. Maďarsko bylo v geografickém smyslu vzdálenější (a dnes už sousedem není), maďarsky jsme v Čechách a na Moravě neuměli, a ani maďarská „kontrarevoluce“ roku 1956 (jak se tomu tehdy oficiálně říkalo) nevedla k přenosu myšlenek z Maďarska k nám. Moc se nám nelíbil ani jistý cynismus „gulášového komunismu“ předváděného Kádárem. V „Česku“ byla buď švejkovina nebo přímočarý útok, nikoli rafinovaná chytristika. Polsko bylo naopak blíž, mluvilo slovansky (a proto více srozumitelně) a bylo lidsky trochu milejší. Řada lidí byla ovlivněna literaturou kolem polského „Pazderniku“ – jak společensko-vědní, tak románovou, učarovaly nám Wajdovy filmy, ale i polský jazz či výtvarné umění.

Pozorně jsme sledovali vývoj v SSSR – chvíle tání chruščovské éry, zjevení se Solženicyna, nástup Brežněva, ruské disidentství kolem Sacharova, potlačovanou literaturu stalinského období (prožívající u nás v šedesátých letech velkou popularitu – Babel, Bulgakov, raný Erenburg, Achmatovová, Mandelštam a jeho žena). Srpen 1968 u nás však znamenal ztotožnění této země a zla, naprosté přerušení jakýchkoli vztahů (zůstaly „vztahy“ sovětských vojsk s našimi příznivci okupace) i ztrátu zájmu o to, co se tam děje na dlouhá léta – prakticky do Gorbačovovy perestrojky.

Srpen 68 byla děsivá, traumatizující věc.  Průběh šedesátých let nebyl érou, ve které převažoval pocit frustrace.  Docházelo k pohybu vpřed – duchovně i materiálně. Srpnová invaze do Československa znamenala naprostý konec a vznik pocitu zcela nového, který pak předznamenal následující dobu. Po srpnu nastalo něco jako smíření se s nevratností poměrů, což radikalizovalo jedny, ale vedlo k hledání způsobů jak nejlépe „přežít“ u druhých.

U někoho byl srpen 68 momentem zklamání. Zhroutil se mu jeho svět. Spousty lidí něco takového od Sovětského svazu nečekaly, spousty lidí se definitivně teprve tehdy přesvědčily o inherentní zločinnosti komunistického režimu či systému. Tomu jsme se někteří mohli jen pousmát, ale bylo tomu opravdu tak.

Pro někoho jiného to bylo potvrzení jeho dávno existujících názorů na ruskou říši a na komunistický totalitarismus.

Konečně pro některé jiné to byla opravdu internacionální pomoc proti kapitalismu, americkému imperialismu, německým revanšistům a jejich domácím pátým kolonám, které chtěly zlikvidovat socialismus.

Zavládla pasivita, přežívání, emigrace vnější (do zahraničí) či vnitřní (do chat a chalup, absurdně převracejících vztah pracovního týdne a víkendu, resp. význam obou těchto částí týdne), cynismus, faleš, předstírání, nedůvěra ve změnu a v cestu vpřed, ale to už by byl spíše text o dalším desetiletí.

Lidé se tehdy i dnes ptají, co by bylo bývalo bez srpna 68. Tato otázka je však umělá a nelze na ni odpovědět. Vzhledem k logice tehdejší mezinárodní situace srpen být musel, možná však mohl mít jinou podobu – s jinými dopady na naše životy a osudy i na následující léta. Ale nebylo tomu tak, a proto o tom nebudu spekulovat.

Dopouštěl jsem se jistě spousty příliš odvážných generalizací, a proto leccos specifického vypadlo. Ale nevím, kolik toho skutečně zvláštního bylo – napadá mě, že se mi sem nevešla jedna z nejvýraznějších osobností této doby – Václav Černý. Ten vyčníval opravdu velmi vysoko. Marně hledám další srovnatelné příklady.

Petr Žantovský