V minulosti byl ekonomickým poradcem již zmíněného prezidenta Ronalda Reagana. V současnosti je členem The Institute for Political Economy a je držitelem několika ocenění jako Treasury Department’s Meritorious Service Award, kterou získal především za svůj nebývalý přínos na poli politické ekonomiky. Kromě toho se také věnoval pedagogické činnosti a na několika amerických univerzitách přednášel ekonomii. Mimo to se také věnoval novinařině a byl editorem a sloupkařem v The Wall Street Journal a v roce 1992 dokonce obdržel Warren Brookes Award za své články.

V našem prostředí se často setkáváme s jeho články na ekonomická, politická i geopolitická témata. Je také autorem publikace „Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek západu: Cesta k nové světové ekonomice“. Právě z ní dnes přinášíme pár ukázek.

Konflikt zájmů maskovaný jako vláda

Charakteristickým rysem selhání státu je, že podvodníci působí v samotné vládě, využívají vládu k ochraně a prosazování svých soukromých zájmů. Dalším základním znakem je zvyšování příjmové nerovnosti, neboť příslušníci zainteresovaných skupin mohou v zájmu vlastního obohacení manipulovat hospodářskou politikou na úkor všech ostatních.

Jak už jsme se zmínili, příjmová nerovnost je dnes ve Spojených státech extrémní. Zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) za rok 2008, nazvaná „Distribuce příjmů a chudoba v zemích OECD“, dochází k závěru, že Spojené státy jsou v rámci OECD zemí s nejvyšší mírou nerovnosti a chudoby a že od roku 2000 nikde nedošlo k tak silnému nárůstu příjmové nerovnosti jako ve Spojených státech. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zjišťuje, že ve Spojených státech vykazuje distribuce bohatství ještě větší nerovnost než distribuce příjmů.

Ve vydání týdeníku Business Week z 21. října 2009 byla zveřejněna nová zpráva Rozvojového programu OSN, jejíž autoři dospěli k závěru, že mezi státy s nejhorší příjmovou nerovností jsou Spojené státy na třetím místě. Prvními dvěma jsou Hong Kong a Singapur, což jsou v podstatě městské státy, ne národní státy, takže zemí s nejhanebnější nerovností v distribuci příjmů jsou ve skutečnosti Spojené státy.

Prudký nárůst americké příjmové nerovnosti ve 21. století probíhal současně s offshoringem amerických pracovních míst, kdy se exekutivci začali enormně odměňovat „výkonnostními prémiemi“, zatímco střední třída chudla. Zároveň došlo k rychlému nárůstu obchodování s mimoburzovními (OTC) finančními deriváty a mimořádnému zadlužování, jímž se obohatil Wall Street a finanční sektor na úkor všech ostatních.

Mnozí kritici obviňují ze zhoršení distribuce příjmů a bohatství prezidenta George W. Bushe a jím přijaté rozhodnutí o snížení daní, jež bylo ještě rozšířeno Kongresem a prezidentem Obamou. Vzhledem k tomu, že příjmy nejbohatšího 1 % populace pramení převážně z kapitálových zisků, snížení zdanění kapitálových zisků na sazbu 15 % pomohlo příjmovou nerovnost prohloubit. Důrazem na míru zdanění se nicméně opomíjí vliv, který měla na distribuci příjmů a bohatství dvě desetiletí offshoringu pracovních míst. Zdaněním bohatých se nepokryjí příjmové ztráty většiny Američanů, jež má na svědomí offshoring amerických pracovních míst a přeměna příjmů amerických zaměstnanců v platy exekutivců a kapitálové zisky akcionářů.

Zpráva OECD dokazuje, že se v období působení Reaganovy administrativy snížila míra růstu příjmové nerovnosti navzdory snížení daňové sazby. V polovině 90. let se Giniho koeficient (míra příjmové nerovnosti) opravdu výrazně snížil. Počínaje rokem 2000 a příchodem „nové ekonomiky“ (tj. finančních podvodů a offshoringu amerických pracovních míst) vyletěl Giniho koeficient raketově nahoru.

Zatímco se příjmy a bohatství akumulují v rukou nejbohatších, miliony Američanů nejen ztrácejí domovy a polovinu důchodových úspor, ale navíc jim vláda nakládá na hřbet zaplacení záchranného balíčku, tedy toho, co jsou dlužni banksteři, kteří krizi vyvolali.

Pořad televizního programu Frontline „Varování“ (The Warning) ukázal, jak předseda Federálního rezervního systému Alan Greenspan, ministr financí Robert Rubin, tajemník ministra financí Larry Summers a předseda federální komise pro burzy a cenné papíry Arthur Levitt zabránili předsedkyni federální komise pro dozor nad termínovými obchody (CFTC) Brooksley Bornové regulovat mimoburzovní (OTC) obchodování s finančními deriváty.

Když přesně podle předpovědí Brooksley Bornové udeřila největší finanční krize v amerických dějinách, zahanbený předseda Federálního rezervního systému Alan Greenspan byl navzdory tomu, že si užíval důchodu, předvolán před Kongres, aby vysvětlil své tehdejší jednoznačné ujišťování o zbytečnosti regulace finančních derivátů. Greenspan dokonce Kongresu tvrdil, že by regulace derivátů mohla být nebezpečná, škodlivá. Alan Greenspan byl nucen pateticky přiznat, že jeho tehdejší lpění na ideologii volného obchodu bylo chybné.

Nelze zcela vyloučit, že Alan Greenspan opravdu prohrál americké hospodářství v důsledku soukromé sázky na ideologii volného obchodu. Může však soudný člověk uvěřit, že Rubin a Summers vědomě nechránili enormní podvodné zisky, jež Wall Streetu přinesly deriváty? Brooksley Bornová osobně upozorňovala na to, že mimoburzovní (OTC) deriváty představují tzv. „šedý trh“ (angl. grey market nebo parallel market či dark market) – že zcela postrádají transparentnost. Informace nemají ani regulátoři, ani kupující.

Dokonce i poté, co v roce 1998 zkrachovala hedgeová firma Long Term Capital Management (LTCM) a musela být zachraňována, Greenspan, Rubin a Summers trvali stále na svém. Greenspanovi, Rubinovi, Summersovi a naivnímu předsedovi federální komise pro burzy a cenné papíry Arthuru Levittovi, který dnes lituje, že se nechal od bankovních gangsterů napálit, se podařilo Kongres zmanipulovat a přimět ho zabránit předsedkyni federální komise pro dozor nad termínovými obchody, aby dělala svou práci. Brooksley Bornová, jíž bylo veřejně volenými představiteli zabráněno veřejnost chránit, rezignovala. Peníze Wall Streetu prostě odstranily z cesty fakta a čestné regulátory a výsledkem byla finanční krize, která vypukla v roce 2008 a která dodnes plundruje americké hospodářství.

Osoby zodpovědné za finance na Ministerstvu financí, v Bílém domě a Federálním rezervním systému přesunuly náklady na katastrofu, kterou samy vyvolaly, na bedra daňových poplatníků. Když krize vypukla, Henry Paulson, reprezentant banky Goldman Sachs jmenovaný prezidentem Georgem W. Bushem ministrem financí místo Roberta Rubina, navodil atmosféru strachu. Bylo nezbytné, aby se „zástupci lidu“ v Kongresu na nic neptali a věnovali na záchranu Goldman Sachs stovky miliard dolarů daňových poplatníků (peníze ze zmiňovaného záchranného vládního programu TARP) a vytáhli tak pachatele deregulovaných derivátů z bryndy.

Když banka Goldman Sachs ohlásila, že každému svému zaměstnanci vyplácí prémie v řádu šestimístných a sedmimístných cifer, hněv veřejnosti explodoval. Na ochranu bankovních gangsterů, zachráněných z peněz veřejnosti, a jejich prémií převyšujících celoživotní výdělky většiny ostatních lidí vystoupil britský místopředseda Goldman Sachs International, lord Brian Griffiths, a upozornil, že se veřejnost musí naučit „tolerovat nerovnost v zájmu dosažení větší prosperity pro všechny“.

Jinými slovy: „Ať jedí koláče!“

Podle výše citované zprávy OSN je Velká Británie v příjmové nerovnosti na sedmém místě na světě. Po vyplacených prémiích v Goldman Sachs se nejspíš Britové ze svého čestného místa posunou výš a budou konkurovat Izraeli na jeho čtvrtém místě.

Navzdory absurdnímu stavu v oblasti deregulovaných derivátů, narůstajícímu znechucení veřejnosti a Greenspanově přiznání Kongresu, že jeho teorie byla mylná, se však k regulaci derivátů nepřikročilo ani náznakem. Jeden z Rubinových tajemníků na ministerstvu financí, Gary Gensler, nahradil Brooksley Bornovou ve funkci předsedkyně federální komise pro dozor nad termínovými obchody. Larry Summers byl jmenován Obamou do čela prezidentovy Národní ekonomické rady. Bývalý představitel Federálního rezervního systému Timothy Geithner, Paulsonův oblíbenec, byl jmenován ministrem financí. Místopředseda Goldman Sachs Adam Storch byl jmenován vedoucím provozním pracovníkem federální komise pro burzy a cenné papíry. Banksteři si vedení udrželi.

Existuje ještě jiná země, kde by hrstka zasvěcenců mohla tak okatě na očích veřejnosti využívat vládu pro uspokojování svých soukromých zájmů, navíc podpořená klikou ekonomů „volného obchodu“, kteří jsou pohotově po ruce, aby plenění ospravedlnili formulkou o neomylnosti trhu? Vytvoření narkostátu je dost hrozná záležitost. Spojené státy takovou hrůzu předčily vytvořením financostátu.

Jak říká Brooksley Bornová, pokud se nic neudělá, „stane se to zase“.

Nic se však udělat nedá. Podvodníci mají vládu na své straně.

***

Zkáza v důsledku globalizace

Ekonomové odsoudili sami sebe k bezvýznamnosti. Jsou zbyteční, protože pokud má člověk jakékoli pochybnosti, stačí mu podívat se do letního čísla časopisu International Economy z roku 2010. K této publikaci se hlásí bývalí předsedové Federálního rezervního systému Paul Volcker a Alan Greenspan, bývalý prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet, bývalý ministr zahraničních věcí Spojených států amerických George Shultz i deníky The New York Times a Washington Post.

Když člověk toto číslo otevře, zjistí, že oním stěžejním článkem je „Velká diskuse o pobídce“ (The Great Stimulus Debate), v němž autoři odpovídají na otázku, zda Obamova stimulační opatření (fiskální stimul) americkému hospodářství prospívají nebo mu škodí. Princetonský profesor ekonomie a sloupkař newyorského deníku The New York Times Paul Krugman a hlavní ekonom společnosti Moody’s Analytics Mark Zandi reprezentují keynesiánský přístup, podle něhož se může hospodářství z recese vymanit financováním schodku veřejných financí. Zandi prohlašuje, že zásluhou fiskálního stimulu „učinilo hospodářství od počátku roku 2009 enormní pokrok“. Tento mylný názor sdílí jak Rada ekonomických poradců prezidenta Obamy, tak Rozpočtový úřad Kongresu.

Opačný názor, který zastává harvardský profesor ekonomie Robert Barro a evropští ekonomové, například Francesco Giavazzi, Marco Pagano a celá Evropská centrální banka, spočívá v přesvědčení, že přebytky státního rozpočtu dosažené škrty ve státních výdajích jsou pro hospodářství vzpruhou, neboť se jimi snižuje poměr dluhu k HDP. Říkejme tomu ekonomie „jak je nechat jíst koláče”.

Robert Barro prohlašuje, že fiskální pobídka neúčinkuje, neboť lidé očekávají v důsledku schodku veřejných financí zvyšování daní, a tak si více spoří, aby narůstající dluh veřejných financí kompenzovali. Podle Giavazziho a Pagana by lékem na nezaměstnanost měly být fiskální úspory v podobě vyšších daní a škrtů ve veřejných výdajích, protože fiskálními pobídkami se hospodářství povzbudit nedá.

Pokud člověk zapomene na reálný svět a na vše nezbytné pro živobytí, může se do debaty zahloubat, ponořit se do ní. Jakmile však vyhlédne z okna a spatří skutečný svět, uvědomí si, že škrty v oblasti sociální záchranné sítě a důchodového zabezpečení (Social Security), v systému zdravotní péče (Medicare), v pečovatelských službách (Medicaid), zajišťování potravinových lístků (food stamps) a programu bytové výstavby (housing subsidies) představují jistou cestu ke smrti hladem nebo v důsledku onemocnění či života bez přístřeší, neboť 15 milionů Američanů postrádá zaměstnání, střechu nad hlavou a lékařské ošetření. Někteří stoupenci této antikeynesiánské politiky popírají, že by jejich přístup mohl vést k sociálním problémům, avšak známý trendový prognostik a vydavatel časopisu Trends Journal Gerald Celente je pravdě blíž. Říká: „Když lidé nemají co ztratit, ztratí to.“

Stoupenci keynesiánské školy amerického ekonoma Paula Krugmana rovněž nemají jasno. Ani jedna strana „Velké diskuse o pobídce“ nepomyslela na to, že by problémy Spojených států mohly spočívat v přemístění velkého dílu amerického HDP a amerických pracovních míst a s nimi spojených příjmů a profesí do zahraničí – offshore – a v jeho přidělení za nízké mzdy Číňanům, Indům a dalším zahraničním pracovníkům. Korporátní zisky závratně vzrostly, zatímco naděje americké střední třídy na zaměstnání pohasly.

Offshoring amerických pracovních míst vyplynul z (1) požadavku Wall Streetu, aby korporace „navyšovaly akcionářské výnosy“, tj. získy, a z (2) působení nemyslících ekonomů, například těch, kteří se zúčastnili debaty o fiskálním stimulu a kteří omylem ztotožnili globalizaci s volným obchodem a ne s jeho pravým opakem, tedy se snahou o nejnižší „faktorové“ náklady v zahraničí nebo o získání absolutní výhody.

Ekonomové nesprávně předpokládali, že volný obchod musí být vždy prospěšný pro všechny zúčastněné, a navíc selhali i v tom, že se nezajímali o katastrofálně škodlivé dopady offshoringu. Ti ekonomové, kteří na následky offshoringu rozumně poukázali, byli odmítnuti jako „protekcionisté“.

Důvod, proč fiskální stimulus nemůže zachránit americké hospodářství, nemá nic společného s rozdílnými přístupy Barroa a Krugmana. Tento důvod naopak tkví ve skutečnosti, že velké procento pracovních míst, vyznačujících se vysokou produktivitou a vysokou přidanou hodnotou, a s nimi spojených příjmů a profesí střední třídy se odevzdalo cizincům. To, co kdysi tvořilo součást amerického HDP, dnes tvoří součást HDP Číny, Indie a dalších zemí. Jakmile se pracovní místa odstěhovala do zámoří, fiskální stimulus už nezaměstnané Američany do práce přivolat nemůže.

Ekonomická škola „jak je nechat jíst koláče“ se navíc zaměřila zcela mylným směrem. Vzhledem k tomu, že se pracovní místa, investice, výzkum a vývoj přemístily offshore, škrty v sociální záchranné síti pouze zašlapávají domácí populaci hlouběji do země. Američané nemohou splácet hypotéky, nejsou schopni platit provoz auta, školné, účty za veřejné služby a – pokud porovnáme finanční poměry jejich a Číňanů a Indů – nejsou v podstatě schopni platit žádné účty. Američané jsou po finanční stránce vytlačeni z trhu práce a stávají se závislými na federálním rozpočtu. „Fiskální konsolidace“ znamená odepisování značného počtu lidí.

Během Velké hospodářské krize patřili mnozí městští zaměstnanci pobírající mzdy a platy k pracovním silám pocházejícím z rodinných farem rodičů a prarodičů, kteří na farmě zůstali a dokázali se postarat sami o sebe. Když tito městští dělníci ztratili práci, nezřídka se mohli vracet na rodinné farmy.

Dnešní farmářské práce jsou v rukou korporací průmyslového zemědělství. Nezaměstnaní nemají farmu, na kterou by se mohli vrátit.

Ekonomická škola „jak je nechat jíst koláče“ nikdy nezmiňuje svou jedinou přednost. Navzdory vytrubované moci a důležitosti závisejí Spojené státy na postavení amerického dolaru jako rezervní měny. Právě tato role dolaru Americe umožňuje platit za dovoz svou vlastní měnou. Zemi s tak nevyváženým obchodem, jaký má Amerika, drží nad vodou už jen výsada rezervní měny.

Americké obchodní a rozpočtové schodky představují pro udržení role dolaru hrozbu. Oba schodky jsou tak velké a narůstaly tak dlouhou dobu, že lze o jejich budoucí nápravě velmi vážně pochybovat. Už před lety jsem psal o tom, jak silně jsou Spojené státy závislé na dolaru jako rezervní měně. Hlavním americkým politickým cílem by se mělo stát zachování postavení amerického dolaru. V opačném případě by Spojené státy – jako země odkázaná na dovážené statky – neměly za import, který drtivě převažuje nad exportem, čím platit.

„Fiskální konsolidace“, nový termín pro škrty, by mohla dolar zachránit. I kdyby hladovění, bezdomovectví a sociální nepokoje představovaly přijatelné důsledky, politika úsporných opatření by se stejně musela zhroutit kvůli vojenskému rozpočtu. Amerika si nemůže dovolit války za mnoho bilionů, protože se jimi obohacují jen investoři zbrojního průmyslu. Spojené státy si nemohou dovolit neokonzervativistické snění o světové hegemonii a dobývání Blízkého východu v zájmu izraelské kolonizace.

Překvapuje někoho, že ani jednoho ze stoupenců ekonomické školy „jak je nechat jíst koláče“ nenapadne zavést úsporná opatření ve vojenském rozpočtu? Ekonomové se nakonec vždycky rozhodnou škudlit na výdajích v oblasti sociální záchranné sítě a důchodového zabezpečení a systému zdravotní péče – navzdory tomu, že jsou hrazené z výběru daně ze mzdy a že od dob Reaganovy administrativy se nikdy docela nedočerpaly.

A jak se tyto dvě školy staví k problému inflace versus deflace? Nemusíme se ničeho bát. Martin Feldstein, jeden z nejrenomovanějších ekonomů Spojených států, nás ujišťuje: „Radostná zpráva je, že investoři se nemusí bát ani inflace, ani deflace.“ Jeho vysvětlení je stručným vyjádřením klidu, který zaujali američtí ekonomové.

Martin Feldstein tvrdí, že k inflaci nemůže dojít v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nízké míry využití kapacit. Je tudíž jen „nepatrný vzestupný tlak na mzdy a ceny ve Spojených státech“.

Co se týče deflace, ani zde nebezpečí nehrozí. Deflaci zabraňují obrovské schodky, „takže radostnou zprávou je, že nebezpečí vzniku výrazné inflace nebo deflace během následujících několika let je v rámci seznamu ekonomických rizik, jimž musí čelit americké hospodářství a finanční investoři, nepatrné“.

Jsme svědky selhání ekonomické profese. V počátečním období můžeme očekávat deflaci v důsledku slabší spotřebitelské poptávky. Deflace ovšem bude jen krátkodobá, protože vyhlídky na financování ročního schodku v hodnotě 1,5 bilionu amerických dolarů se vypaří v okamžiku, kdy jednotliví investoři dokončí přechod z akciového trhu na „bezpečné“ dluhopisy federální pokladny, kdy vymyšlená krize svrchovaného dluhu v Řecku, Španělsku a Itálii přinutí investory vyměnit eura za dolary a kdy budou nadměrné rezervy bank, vytvořené z peněz záchranných programů, použity na výkup federální pokladny.

Čím se bude financovat schodek? Kdo nakoupí další federální tranše v hodnotě 1,5 bilionu dolarů, aby pokryl červená čísla federálního deficitu? Odpověď nedostanete od žádné ze stran zúčastněných na „Velké diskusi o pobídce“. Navzdory tomu, že odpověď je nasnadě, ekonomové ji neznají.

Federální rezervní systém přikročí k monetizaci federálního deficitu. Výsledkem tištění nových peněz za podmínek, kdy se v zemi nedá sehnat práce, bude kombinace vysoké míry inflace s vysokou mírou nezaměstnanosti. Vypukne hospodářský Armagedon. Nemyslící ekonomický establishment to zjevně neví.

Ekonomové, kteří profesionální kariéru zasvětili objasňování, proč je „globalizace“ pro Ameriku výhodná, nemají ani tušení, jakou zkázu zavinili!

***

Může Německo zůstat suverénním státem?

Německo bylo Evropskou unií vybráno k zajišťování finanční moci, která by EU dokázala stmelit a udržet pohromadě. Očekává se, že do stanovených záchranných fondů bude Německo přispívat větší měrou, než by mu příslušelo podle podílu na hlasování. Obavy Německa z inflace se považují za věc minulosti a stejně tak i omezení kladená rozvoji centralizovaného evropského státu. Evropské národní státy a jejich dějiny postupně zmizí.

Za touto centralizací moci se skrývá hromada peněz a do značné míry jsou to peníze americké. Je snadnější ovládat Evropu sjednocenou než Evropu rozdrobenou. Evropa, naverbovaná Spojenými státy do NATO, se stala pomocníkem amerického impéria. Bojuje v amerických hegemonických válkách na Blízkém východě i v Africe.

Co z toho bude Evropa mít? Zatímco v rámci snahy vyvážit narůstající čínskou moc posílá Washington americké námořnictvo do Austrálie a obkličuje ruskou atomovou velmoc vojenskými a raketovými základnami, vystavují imperiální ambice Washingtonu evropskou populaci a její krásná velkoměsta a jejich mnohasetleté památníky umění a architektury hrozbě ruských jaderných zbraní. Co bude Evropa mít – kromě vyplácení svých politických „vůdců“ – z washingtonské hegemonie?

Proč se Evropa staví do jedné linie proti Rusku, zemi, která Evropanům poskytuje energii a trhy pro evropskou produkci? Co Washington dělá pro Evropu kromě toho, že posílá její vojáky umírat za americké impérium do zahraničních zemí?

Vláda Spojených států a vojensko-bezpečnostní komplex ovládaný neokonzervativci pohlížejí na Evropany jako na prosťáčky, které lze snadno napálit a které lze donutit obětovat se hrstce zájmových skupin, jež ovládají „jedinou světovou supervelmoc“.

Evropané přece mají svou vlastní identitu. Proč by ji měli obětovat pro cíle několika amerických zájmových skupin? Pokud by se měla Evropa po hospodářské stránce sjednotit a vytvořit společný trh, měla by do svého sjednocení zahrnout Rusko. Německo by si mělo hledět svého vlastního osudového určení a nemělo by sloužit zvláštním zájmovým skupinám ovládajícím Ameriku.

Demokracie ve Spojených státech selhala. Washington se nezajímá ani o ekonomický blahobyt občanů, ani o občanské svobody Američanů či obyvatel evropských loutkových států. Washington slouží cílům zájmových skupin, jež ho ovládají. Jsou to zájmové skupiny, jež páchají finanční podvody a vedou války.

(Paul Craig Roberts - Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu: Cesta k nové světové ekonomice. Překlad Václav Petr. Praha: Triton 2015. ISBN  978-80-7387-903-7)