Úvodní báseň napsal Viktor Dyk (1877 – 1931) roku 1910. Aktuální platnost těch veršů i pro časy naše jistě netřeba vysvětlovat. Pro dnešní čtení jsme vybrali dvě pasáže z jeho erbovní prózy Krysař, napsané jen o rok později (1911). Přiznám se, že k téhle knize se vracím celý život. Čítám ji zhruba jednou za pět let, jak se tak okolo nás věci mění, jako bych si ověřoval, že trvalá hrůza slov z této knihy je stále ještě něčím vzdáleným, sice najisto před námi, ale cesta je ještě dlouhá. Jenže ona se zkracuje.

Nad touto knihou jsem mnohokrát v minulosti přemítal o emigraci. Nakonec jsem se uchlácholil větou „Já nikam nejdu, já jsem tady doma, ať si jdou oni“. V tom „oni“ bylo vtěleno vše, co člověku překáží ve svobodě, a že jsme toho za ty desítky let už zažili.

Otevírám dnes znovu Krysaře, vybírám z něj první, vstupní kapitolu, a pak dvě ze závěru knihy – jako expozici – a pointu. Jako by to vše mezitím byly peripetie, důležité, ale ne vždy osudové. To podstatné je na počátku a na konci. Opět, jako vždy, se mi otevírá nad tou fascinující literární metaforou otázka: Kdo je vlastně krysa? Kdo krysař? A kam a proč vedou uhrančivé tóny jeho flétny? Je toto nutné vyústění, nebo jen mučivá touha učinit cokoli, co by nebylo pouhým setrváním ve stálosti plné krys – kolem nás i v nás.

Nebudu víc napovídat, stejně všichni dobře porozumíte.

KRYSAŘ