O málokom se dá říci, že byl svědkem svého století. Že svým životem a dílem patří konkrétní epoše, tuto epochu reflektuje a svým dílem pomáhá měnit. Podobné věty patří nepochybně k polskému filosofovi Józefu Marii Bocheńskému. Data jeho narození a úmrtí, 1902 a 1995 skutečně lemují 20. století. Co je však podstatnější, tato epocha, kterou mnozí označují za nejpodivnější éru moderních dějin, našla v Bocheńského díle nejen svědka, ale především otevřeného pozorovatele a hodnotitele.

Připomeňme si, o jakou šlo vlastně dobu, v tom 20. století. Věk techniky, vědy, rozumu, a proti tomu dvě nejkrvavější války dějin, rasové a politické genocidy, revoluce a totalitní režimy. Takzvaná vzdělaná Evropa rozdělená půl tohoto století železnou oponou (která se nám žel v poslední době opět nepěkně vrací, jen o pár stovek kilometrů východněji). Na jedné straně helénská a křesťansko-židovská kulturní tradice, na druhé straně barbarství a primitivní, skoro až pohanská modlokracie. Tak fatální střet rozporů by si nedokázal vymyslet ani nejvynalézavější dadaistický umělec. A přece se to všechno stalo v jeden dějinný okamžik, slilo se to v jednolitou řeku, z níž někteří zmatení filosofové – snad z nedostatku inspirace či prostě zahnáni do slepé uličky – dodatečně vykonstruovali pojem postmoderna.

Jenomže dlouho před nimi tu byli myslitelé takzvaně tradiční, kteří se zabývali stejně palčivými tématy a docházeli k neméně neradostným závěrům. Na jedné straně existencialisté, na druhé straně jejich kritikové. K těm patřil i polský dominikán Józef Maria Bocheński.

Bocheńského dílo je nezvykle široké, což je dáno nejen jeho dlouhým věkem, ale především obrovskou šíří jeho vzdělání a myšlenkového záběru. Jeho základní pozicí na poli filosofie je ta její část, která má nejblíže k exaktním vědám, a to je logika. Zájem o ni se promírá do velké řady Bocheńského děl, a to jak z rané, tak z pozdní fáze autorova díla. Připomeňme třeba názvy jeho studií ze 30. let – O logickém relativismu, O katolickém racionalismu a iracionalismu, Nové lekce symbolické logiky. Od tohoto základního směřování se Bocheński neodchýlil ani v pozdějších knihách, z 50. a 60. let (například v Rozpravách o středověké logice, v Logice víry nebo Historii formální logiky). Sám Bocheński toto své základní paradigma otevírá a vysvětluje jak ve svých Vzpomínkách z roku 1993, tak o pět let dříve v knižním interview s Janem Parysem, příznačně nazvaném Mezi logikou a vírou. V závěrečné fázi svého života a díla se Bocheński intenzivně věnoval studiu myšlenkových proudů, které spoluutvářely ono spletité 20. století. Tak vznikly texty Katastrofa pacifismu nebo Marxismus-leninismus – věda, či víra. Summou Bocheńského celoživotního bádání pak je nepochybně Soudobá evropská filosofie.

Jak se to u velkých autorů občas stává, zrodí se vedle klíčových, myšlenkově hutných a často až převratných děl, nějaké menší dílko, splňující filosofovu potřebu odlehčit sebe sama, svou vážnost, své paradigma. Někdy má tento vedlejší produkt filosofie podobu jedovatého, až explicitně politického díla, jako je tomu třeba v případě Voltairova Filosofického slovníku. Voltaire tu shrnul své myšlenkové praktikum do bojovného gesta, vyjádřil nové věci velmi otevřenými slovy. Bocheński však neměl potřebu formulovat nové nebo jiné názory a postoje. Nechtěl ani sepsat brožuru pro každodenní užití. Chtěl soubor nejčastějších pojmů, s nimiž zacházel ve své filosofické práci, zjednodušit, nahlédnout takovou optikou, aby jim rozuměl i čtenář bez řady akademických titulů. Dát svému myšlenkovému světu jakýsi lehčí rámec a tím jej otevřít i těm, kdo by jinak zůstali za dveřmi. A kromě toho se Bocheński chtěl pravděpodobně také trochu pobavit. Tak vznikla útlá knížka Sto pověr, která v češtině vyšla jako Slovník filosofických pověr.