Autor dnešní „potkané“ knihy Megahrozby, Nouriel Roubini (* 29. březen 1958 Istanbul), je americký ekonom narozený v rodině íránských Židů v Turecku. Je řazený k neokeynesiánské škole.

V jeho čtyřech letech se jeho rodina usadila v italském Miláně, kde vystudoval ekonomii na Università Commerciale Luigi Bocconi. Roku 1988 pak vystudoval mezinárodní ekonomii na Harvardu pod vedením Jeffrey Sachse. Poté se stal vyučujícím na univerzitě v Yale, pracoval pro Mezinárodní měnový fond, Světovou banku, Federální rezervní systém či izraelskou centrální banku. Jeho vliv mimořádně vzrostl poté, co předpověděl americkou hypoteční krizi roku 2007 a následnou globální ekonomickou krizi. Roku 2009 ho časopis Foreign Policy označil za 4. nejvlivnějšího intelektuála světa.

Nakladatelství LEDA, známé svou výběrovou ediční politikou (uvedlo k nám např. Douglase Murrayho, Yorama Hazonyho atd.), o knize uvádí: „Nouriel Roubini, jenž proslul svými úspěšnými předpověďmi náhlých obratů v hospodářském a politickém vývoji světa, vykresluje vyhlídky lidstva pro 21. století. Analyzuje deset fundamentálních problémů ekonomické, finanční, politické a ekologické povahy, k jejichž destruktivnímu potenciálu nelze přirovnat nic z toho, co lidstvo zažilo v minulosti. Patří k nim obrovské celosvětové zadlužení, negativní demografický vývoj, dramaticky se zhoršující stav penzijních systémů, deglobalizace se závažnými důsledky pro mezinárodní obchod, růst geopolitického napětí v důsledku soupeření mezi Spojenými státy a Čínou, nevypočitatelný faktor v podobě rychlého rozvoje počítačových technologií a z nich bouřlivý vstup tzv. „umělé inteligence“ i výhled „přehřáté“, částečně neobyvatelné planety. Závěrečná kapitola přináší pozitivní autorovy návrhy, jak by bylo možné odvrátit některé z těchto hrozících katastrof.“

A doprovází to citátem Nassima Nicolase Taleba, filosofa a matematika, který o knize Megahrozby napsal: „„Roubini lehce proniká do nejzávažnějších problémů a způsob jeho myšlení je mezi ekonomy nebývale průzračný. Tak výstižný a přiléhavý popis světové politicko-ekonomické situace jsem jinde nenašel. Po přečtení jeho knihy se čtenáři asi uleví, a kdyby si její poselství osvojili centrální bankéři a další aktéři moci, ulevilo by se i světu.“

Pro ukázku jsme dnes vybrali samotný závěr knihy, kde autor shrnuje svá zjištění do srozumitelných tezí a klade si tu podstatnou otázku, zda je ještě vůbec možné v knize popsaným megahrozbám čelit, či dokonce před nimi uniknout. Na knize je cenné také to, že ačkoli nemusíte s jejím autorem absolutně ve všem souhlasit, přiměje vás přemýšlet o otázkách, které klade. Už to samo má smysl. Jak napsal kdesi Lessing, hledání pravdy má větší cenu než pravda sama.

Závěr knihy Megahrozby

Období relativní prosperity, které jsme prožili od skončení druhé světové války, lze výstižně demonstrovat na historii mé vlastní rodiny, která se ovšem podobá osudům mnoha dalších rodin na celém světě. Při hledání příležitostí emigrovali mí předkové v roce 1950 z Turecka do Íránu a poté do Izraele, aby se posléze roku 1962 usadili v italském Miláně. Do Itálie jsme přijeli v době, kdy byl „hospodářský zázrak“ v plném proudu a díky němu se formovala nová střední třída. Můj otec vybudoval firmu na dovoz a vývoz. Prosperita se ovšem neobešla bez problémů. V novinách se často psalo o třídním boji a dramatických okamžicích teroristických útoků. Asi třetina italských voličů volila komunistickou stranu.

Když jsem dospíval, přitahovala mě díla levicových intelektuálů. Karel Marx mě nasměroval k ekonomice dříve, než jsem se dozvěděl o Johnu Maynardu Keynesovi. Filozof Herbert Marcuse, jenž uprchl z Německa před nacisty a později se stal hrdinou nové levice, mě uvedl do bouřlivého průsečíku ekonomiky, politické teorie a teorie socioekonomického odcizení. Povšechně se však jednalo o dobu, kdy v Itálii a na celém západě vzrůstala prosperita.

Moje představy o stabilitě a riziku utrpěly otřes v sedmdesátých letech. V důsledku recese, inflace a stagflace docházelo k častému střídání vlád. Jomkipurská válka v roce 1973 a islámská revoluce v Íránu v roce 1979 nezpůsobily jen zvýšení cen ropy, ale také politického napětí. A nezapomínejme, že v této éře studené války mířily na všechny strany rakety s nukleárními hlavicemi.

Mimo okruh západních demokracií přetrvávala chudoba v sovětském bloku, komunistické Číně, pseudosocialistické Indii a mnoha dalších rozvojových zemích. Plánovaná ekonomika zajistila miliardám lidí základní potraviny, přístřeší a elementární sociální jistoty, ale na úkor lidské svobody a hospodářských příležitostí. Čínský pojem „železná miska rýže“ odkazoval k době, kdy měli Číňané zajištěnou práci na celý život, stálý příjem a sociální dávky. V zemi však pro pukl katastrofální hladomor, jemuž podlehly desítky milionů lidí; všichni občané mimoto strádali v důsledku politických represí. Teprve v osmdesátých letech začalo čínské hospodářství prosperovat, třebaže politický útlak nepolevoval.

Hospodářský růst se omezoval většinou na tržní ekonomiky, které se podílely na mezinárodním obchodu a vykazovaly funkční systém sociálního zabezpečení. V těchto zemích mohly od šedesátých do osmdesátých let středostavovské rodiny předpokládat, že jejich potomky čeká lepší budoucnost. Díky globalizaci zbohatly také střední třídy na jižní polokouli a v Asii. Dělníci měli kolektivní oporu v odborových svazech. Vysoké příjmy z daní a nízké zadlužení umožňovaly národním a regionálním vládám hradit základní veřejné služby. Mezitím se v rámci studené války ustavila rovnováha jaderných sil. V sedmdesátých a osmdesátých letech dokonce vstoupily Sovětský svaz a Spojené státy do éry uvolnění (détente) a uzavřely dohody o kontrole zbraní, takže riziko jaderného konfliktu mezi velmocemi výrazně pokleslo. Na Středním východě, v Africe a Latinské Americe však pokračovaly válečné konflkty, do nichž se promítaly zájmy komunistického a západního světa.

Když se zhroutil Sovětský svaz a studená válka skončila, kolektivní rizika změnila charakter. Francis Fukuyama vyhlásil, že lidstvo dosáhlo svého evolučního cíle a že dějiny skončily. Místo třetí světové války nás nyní ohrožovaly menší hrozby, jako např. obezita.

V průběhu studené války byly hospodářské krize a recese relativně mírné, krátké a bez větších finančních otřesů. Globální klimatickou změnu předvídali pouze odborníci. Věda a technologie fungovaly jako zdroj ekonomických příležitostí a nových průmyslových oborů. Globální pandemie existovaly jen ve vědecko-fantastických románech.

Dynamické demokracie se vyznačovaly tvrdou politickou soutěží mezi stranami a jednotlivými kandidáty, ale jen velmi malou mírou politického násilí. Charakteristickým rysem západních společností byla etnická, kulturní a náboženská různorodost. Zdálo se, že imigrace nepředstavuje

větší hrozby pro charakter národů. Míra soukromého a veřejného

zadlužení byla zpravidla nízká. Velké dluhy a finanční krize se zdály být výjimkou, nikoli pravidlem.

Mohl jsem si vybrat kariéru lékaře, právníka či bankéře, anebo se stát ekonomem, a přitom mít jistotu, že pokud budu dělat svou práci dobře a s nasazením, dožiji se v klidu důchodu se slušnou penzí. Spoléhal jsem na to, že finanční instituce budou stále solventní, dobré firmy budou prosperovat a stabilní dolar a další měny budou bezpečným přístavem pro mé úspory. Západní vlády poskytovaly záruky proti hospodářským depresím a nebezpečným finančním krizím. Lpěly na liberální demokracii, svobodě, právním státě, energetické bezpečnosti a zdravém životním prostředí. Věřil jsem, že regionální války nepřerostou v celosvětový konflikt. Vůbec mě nenapadlo, že roboti s umělou inteligencí mohou být jednoho dne schopnější než já a převzít moji práci. Navzdory válkám, rizikům a hrozbám byl svět relativně bezpečný.

Ale co když uplynulých sedmdesát pět let bylo spíše výjimkou než pravidlem? Co když nás minulé tři čtvrtiny století ukolébaly ve víře, že i v příštích několika desetiletích se budeme ubírat stejnou cestou? Nezapomněli jsme náhodou na lekce z dějin sto let starých? V prvních čtyřech dekádách 20. století došlo k první světové válce, poté vypukla v letech 1918–1919 smrtící španělská chřipka, pak nastoupila deglobalizace a vlna hyperinflace a nakonec velká hospodářská

krize. S ní souvisely ničivé obchodní války, finanční a dluhové krize a deflace. Z tohoto podhoubí vyrašily populistické, autoritářské a agresivní režimy v nacistickém Německu, fašistické Itálii a Španělsku a militaristickém Japonsku. Výsledkem byla druhá světová válka a holocaust.

Tyto události jsou možná předzvěstí toho, co nás čeká i nyní. V mnoha směrech jsou dnešní megahrozby horší než ohrožení, jemuž svět čelil před sto lety. Náš finanční systém je zadluženější, naše nerovnost je větší, máme daleko nebezpečnější zbraně. Populističtí politici mají k dispozici více způsobů, jak oslovit masy lidí a manipulovat jimi. A ovšem

tempo klimatické změny je mnohem rychlejší než tehdy. Na scénu se dokonce vrátilo i riziko jaderné války. Studená válka č. 2 může přerůst ve válku horkou. Můžeme nadcházející krize přežít? Abych doložil obrovská rizika, reprezentovaná deseti megahrozbami, nastínil jsem jen dva z možných budoucích scénářů. Ukazují extrémní směřování v nejistém světě.

Bohužel z těch dvou je daleko pravděpodobnější scénář dystopický. Jelikož megahrozby se pohybují pomalu, řešení se nejeví jako naléhavá. Spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn definoval paradox jako pravdu, jež se staví na hlavu, aby upoutala pozornost. Megahrozby se obejdou bez akrobacie, ale málo jsme se

poučili a málo jsme udělali, abychom odvrátili jejich důsledky. Politická reakce na klimatickou změnu se odehrává převážně ve sféře rétoriky; společné reálné úsilí o omezení emisí skleníkových plynů chybí. Umělá inteligence bude se vší pravděpodobností natrvalo likvidovat pracovní místa. Nerovnost se bude zhoršovat. Covid-19 ukázal pravděpodobnost

vracejících se smrtících pandemií a obnažil fakt, že konkurující si priority maří koordinovanou reakci v rámci hranic jednotlivých států, nemluvě o spolupráci na širší bázi. Deglobalizace nenastane přes noc, ale nevidím nic, co by zabránilo jejímu nástupu. Podobně poroste přitažlivost populismu s ohledem na nerovnost a šířící se pocity vyřazení a odcizení. Populismus je drogou autoritářských režimů.

Kdybychom začali dříve, naše práce by byla snazší. Každý další odklad vytváří nové překážky. Spory supervelmocí a rostoucí dlužní břemeno nutí národy, aby se staraly samy o sebe. Mohou si zvolit vůdce, kteří budou ignorovat zahraniční zájmy, přičemž rozpadlý globální řád snižuje naděje na uchování obyvatelné planety. Místo spolupráce budeme

směřovat k „Nashově rovnováze“, tedy stavu, v němž sobecký zájem převáží nad společnými zájmy, spolupráce hyne a důsledky nespolupráce těžce dolehnou na všechny bez výjimky.

Svět čelí nejméně deseti megahrozbám. Během několika příštích desetiletí budeme čelit obrovské kolizi hospodářských, technologických, environmentálních, geopolitických, medicínských a sociálních sil. Každá z nich je nesmírně mocná. Pokud se jejich účinek znásobí, důsledky budou zničující. Jejich řešení vyžaduje od každého člověka na planetě

značné přizpůsobení se. Obávám se toho, co se nachází za dalším bodem zvratu. Nemáme se už nač vymlouvat. Odklad znamená kapitulaci. Zamáčknout budík znamená řítit se do katastrofy. Valí se na nás megahrozby. Jejich dopad otřese našimi životy a převrátí světový řád vzhůru nohama způsobem, jaký jsme dosud nezažili. Připoutejte se. Čeká nás bouřlivá jízda do nejisté budoucnosti.

(Nouriel Roubini – Megahrozby. Překlad Aleš Valenta. Leda: 2023. ISBN 978-80-7335-881-5)