Už rozsvítili lustry a muzikanti ladí,

nevědí o písni, již nedovedou hrát,

už krásné šaty šustí a tvoji kamarádi

učí se brát, k tanci a tobě brát.

Předposledního srpna roku 1919 se narodil v Kutné Hoře Jiří Ohrenstein, ten, který se měl stát ve dvaceti na zapřenou, za dobou a okolnostmi vynucenými pseudonymy Jílek či Jakub, nakrátko žijící kometou českého básnictví, a jen dva roky poté nacisty zavražděným symbolem, ikonou, již pod navždy přijatým jménem Jiří Orten. Úvodní verše pocházejí z jedné z nejryzejších Ortenových básní s prostým názvem Život. Jeho kruciálním tématem ovšem byla spíše Smrt. Aby tomu bylo jinak, nesměl by se narodit do doby, která posuzuje člověka podle barvy hvězdy na klopě. S jeho nekonečně hlubokou a jiná než boží pravidla nerespektující emocionalitou by se patrně se zlou potázal i v době hvězd rudých, kdyby přežil dobu hvězd žlutých.

Orten debutoval v Halasově edici První knížky sbírkou Čítanka jaro počátkem nacistické okupace. Touž dobou musel kvůli židovskému původu opustit studium na konzervatoři. Vydal ještě tři sbírky, opět pod pseudonymy, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč a Ohnice. Ortenovo erbovní dílo, devítidílné Elegie, mohlo vyjít až po válce. Již v první z elegií čteme: „Když odsouzenci na smrt odsouzení poslední prosbu smějí vysloviti a nežádají život, tehdy, vězte, jen soucit brání jim a stud a bázeň, že soudce rozpaky by mohly stihnout z nevyplnitelnosti.“ Málokterý verš charakterizuje tak přesně až deskriptivně, a přitom zároveň neobyčejně dojemně celý Ortenův étos. A mimochodem, nebýt tohoto verše a tohoto básníka, zdalipak by česká literatura nosila ve svých dějinách hrdě taková jména jako Vladimír Holan či Jan Zahradniček?

Ortenův život ukončila německá sanitka, jež jej – navzdory porůznu tradovaným teoriím patrně tragickou náhodou – strhla pod svá kola v den jeho dvaadvacetin, zemřel na následky nehody o dva dny později, 2. září 1941. Asi nemusíme dlouho dumat, co by bylo, kdyby toho nebylo. Pro Židy, kteří (tak jako Ortenův bratr Ota roku 1936) neodešli včas do emigrace, bylo těch cest jen nemnoho a většina vedla k místům jako Sobibor, Treblinka či Osvětim. Jako by i o tom byly verše druhé sloky Života, jedné z básní poslední za autorova života vydané sbírky Ohnice.

Sklenice ve výčepu potají nalévané,

trnitá cesta smutných promenád,

horečka v cizím tepu a cizí radost, tvá ne,

tvá u těch poloprázdných sklenic snad.

Z toho úhlu pohlíženo mohl by Ortenův život vypadat jen jako nekonečné čekání na smrt. Ale to by nebyla celá pravda. Orten byl člověk aktivní, působil ve studentských divadlech, v textech tak rozmanitých autorů, jako byli Apollinaire, Nezval či Hora. Psal do řady časopisů, redigoval rubriku mladých autorů, podle tvrzení jeho synovce Jiřího Ornesta byl „často prezentován jako bezmocný uzlíček, ubohý snílek, ale já myslím, že dovedl být velmi tvrdý a důsledný“. Z dnešního a vnějšího pohledu by se možná dalo říci, že ona tvrdost a důslednost byla jednou z podstat a opěrných pilířů Ortenovy tvůrčí činorodosti. A tedy i z důvodů, proč po něm zůstalo tolik překrásné poezie.

Vír, strašný vír a dýka hluboko u tušení,

to je ten bál, jehož ses tolik bál, roztáčí se a říká,

zatímco stud ti plení:

kam odejdeš, až bude pustý sál?

Jak už to u opravdu velkých a vícerozměrných osobností bývá, ani jejich „život po životě“ se neobejde bez okamžiků pohnutých až absurdních. Ortenovi ještě po válce posmrtně vyšlo pár knížek – v roce 1947 soubor tří sbírek v knize Dílo Jiřího Ortena: Poesie, ještě o rok dříve Elegie, pak dlouho, více než deset let nic, ticho za básníkem. Až roku 1958 prvně vycházejí jeho deníky, dnes už pro znalce legendární Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha, zápisky psané vlastně až do básníkovy smrti. Další návrat k Ortenovi přišel v 60. letech – poprvé vyšla v roce 1966 jeho próza Eta, Eta, žlutí ptáci, vynikající výbory z veršů Čemu se báseň říká (1967) a Hrob nezavřel se (1969) či knížka pohádek Pro děti: knížka naslouchajícím (1967). Pak v průběhu dalších let se tu a tam nějaký ten Orten vyskytl v edičních plánech, zřejmě příslušnými kulturními kádrováky již nevyhodnocen jako mystik a transcendentální umělec, nýbrž prostě „jen“ jako nacisty zavražděný Žid. Tedy pro režim lepších zítřků neškodný. Což ostatně jen svědčí o tom, jak málo tento režim rozuměl poezii anebo jak málo doceňoval její moc na lidi citlivější, než byl sám.

Já znám vás z jedné elegie

kde chybí věk a příjmení

a píši vám Karino

i když jste možná jenom mámení

Předchozí verše nenapsal Jiří Orten, ale dlouho po něm Pavel Šrut, jiný český básník, jako text pro píseň, kterou složil a dodnes zpívá Bohumil Zatloukal. V čase svého vzniku (1986) byl jejím interpretem Luboš Pospíšil, tehdy ztělesňující v prostředí české pop music možná trochu obdobně lyrický, tragicky romantický,„ortenovský“ typ. Každopádně Šrut vysekl Ortenovi poklonu až k zemi a na jistý čas tak trochu definoval i své vlastní básnické tvoření.

Avšak – originál je přece jen originál:

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,

zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,

zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,

aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,

aby se zavřely. Poproste rozpadání,

aby vám přečetlo list o mém rozpadu.

Orten byl mnohokrát interpretován, přednášen, inscenován. Pod titulem Peklo tvého nebe jej svým osobitým způsobem uváděl Mirek Kovářík. Tradičnější přednes Ortena je spojen například s Hanou Kofránkovou. Velmi pozoruhodným zážitkem je vždy setkání s přednesem Ortenovy neteře Hany Ornestové. Zatím nejkompaktnějším projektem, který spojil Ortenovy Elegie s hudbou skladatele soudobé vážné i etnické hudby Tomáše Reindla, nabídla inscenace (a její CD záznam) z roku 2014 – hrála se na prknech pražského Divadla v Celetné a excelovali v ní dva herci téže generace, ale dokonale protichůdných typů – Jan Potměšil a Vladimír Javorský. Režisérkou byla – proč to nepřiznat – moje paní Irena Žantovská, která ostatně Elegie uváděla už v půli 90. let v Divadle Viola a za ono nové provedení obdržela laudatio festivalu Ortenova Kutná Hora.

A tak vlastně Ortenův život navzdory smrti pokračuje dál v těch, kteří mu chtějí rozumět a za které vyslovuje to, nač se i sami mnohdy bojí pomyslet.

Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu

tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,

že ve své mladosti podobám se již králi

zašlého království. Vy jste přec věděla,

co křídel chybí nám k rozletu anděla,

jak krví smějeme se a jak krví pláčem.