„Jestliže nejste příliš pyšní, / zkuste to jako já. // Najděte dva kusy dřeva / a zkuste tlouci / polínkem o polínko. / Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával / hodinu mezi psem a vlkem. // Musíte klepat do rytmu. / Musíte vyšívat tím dřevem. / Snad se vám podaří / probudit v sobě hvozd.“

Úvodní verše pocházejí z pera brněnské básnické legendy, Jana Skácela, konkrétně z jeho sbírky Hodina mezi psem a vlkem (1962). Název té útlé knížečky byl symbolický pro celou Skácelovu tvorbu. Jeho subtilní, často víc do sebe než navenek obrácené postřehy chvění světa, ne jeho rámusení a vřavy, to bylo poznávací znamení jeho poezie. Představte si tu zvláštní podvečerní chvíli, nazývanou „mezi psem a vlkem“, okamžikem vyrůstajícího ticha a padajícího soumraku, to jsou kulisy Skácelova básnění, jednoho z nejoriginálnějších, jaké naše literatura kdy vypěstovala.

Narodil se 7. února roku 1922 ve Vnorovech u Strážnice (kterým ovšem nikdo z místních nikdy neřekl jinak než Znorovy). Pokřtili ho jménem Jan, říkali mu Janek. Chlapecká léta prožil v Poštorné u Břeclavi. V letech před válkou navštěvoval gymnasium v Břeclavi, maturoval v roce 1941 na gymnasiu v Brně-Králově Poli. Potom pracoval jako nádeník na stavbách, byl také uvaděčem v kině. Když ho Němci totálně nasadili, pracoval na různých místech v Rakousku jako dělník v továrně či betonář na stavbách tunelů. Po válce studoval češtinu a ruštinu na brněnské filosofické fakultě, navštěvoval i přednášky z dějin umění. Stal se redaktorem kulturní rubriky Rovnosti, načež dva roky opravoval traktory v líšeňském Zetoru. Odtud odešel nikoli do další výroby, nýbrž do literární redakce brněnského rozhlasu. Tady strávil skoro deset let, dokud se nestal šéfredaktorem literárního měsíčníku Host do domu.

Zakázaný člověk

Ve Skácelově sbírce Kdo pije potmě víno (1988), konkrétně oddílu Tratidla, který patří v jeho tvorbě k těm nejhlouběji existenciálním, najdete báseň Zakázaný člověk: