„Jestliže nejste příliš pyšní, / zkuste to jako já. // Najděte dva kusy dřeva / a zkuste tlouci / polínkem o polínko. / Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával / hodinu mezi psem a vlkem. // Musíte klepat do rytmu. / Musíte vyšívat tím dřevem. / Snad se vám podaří / probudit v sobě hvozd.“
Úvodní verše pocházejí z pera brněnské básnické legendy, Jana Skácela, konkrétně z jeho sbírky Hodina mezi psem a vlkem (1962). Název té útlé knížečky byl symbolický pro celou Skácelovu tvorbu. Jeho subtilní, často víc do sebe než navenek obrácené postřehy chvění světa, ne jeho rámusení a vřavy, to bylo poznávací znamení jeho poezie. Představte si tu zvláštní podvečerní chvíli, nazývanou „mezi psem a vlkem“, okamžikem vyrůstajícího ticha a padajícího soumraku, to jsou kulisy Skácelova básnění, jednoho z nejoriginálnějších, jaké naše literatura kdy vypěstovala.
Narodil se 7. února roku 1922 ve Vnorovech u Strážnice (kterým ovšem nikdo z místních nikdy neřekl jinak než Znorovy). Pokřtili ho jménem Jan, říkali mu Janek. Chlapecká léta prožil v Poštorné u Břeclavi. V letech před válkou navštěvoval gymnasium v Břeclavi, maturoval v roce 1941 na gymnasiu v Brně-Králově Poli. Potom pracoval jako nádeník na stavbách, byl také uvaděčem v kině. Když ho Němci totálně nasadili, pracoval na různých místech v Rakousku jako dělník v továrně či betonář na stavbách tunelů. Po válce studoval češtinu a ruštinu na brněnské filosofické fakultě, navštěvoval i přednášky z dějin umění. Stal se redaktorem kulturní rubriky Rovnosti, načež dva roky opravoval traktory v líšeňském Zetoru. Odtud odešel nikoli do další výroby, nýbrž do literární redakce brněnského rozhlasu. Tady strávil skoro deset let, dokud se nestal šéfredaktorem literárního měsíčníku Host do domu.
Zakázaný člověk
Ve Skácelově sbírce Kdo pije potmě víno (1988), konkrétně oddílu Tratidla, který patří v jeho tvorbě k těm nejhlouběji existenciálním, najdete báseň Zakázaný člověk:
„Všechno co mám je obráceno dovnitř / a je to z druhé strany jako kravaty / na zadní stěně dveří šatníku // Pomalu přivykám si na ticho a vůně // Dovedu z bláta zvednout peříčko / a zas je nezahodit // Někdy sám sobě vypravuji příběh / a jindy zazpívám si malou písničku / o tom že nohy máme jenom na bolení / a duši k tomu aby vydržela // A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo // Tak dopodrobna zabývám se tichem / že podle hmatu podřezávám strach // Cizí i svůj // A proto když se slepí ohlédnou / jako bych patřil k nim // Spolu se provlékáme potmě uchem jehly.“
Lze ji chápat jako reflexi skutečnosti, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy přišel o práci a o možnost publikovat vůbec, věnoval se už jenom literární práci. Dlouhou dobu do šuplíku. V pracovním sešitě z oněch tvrdých let, kdy komunisté hodlali básníka odsoudit k trvalému zapomnění, našel básníkův přítel, literární vědec Zdeněk Kožmín, také tyto Skácelovy zápisky: „Nikdy jsem neměl dost peněz, abych si za ně mohl opatřit to, po čem jsem toužil. Dnes jich nemám ani tolik, abych si mohl opatřit to, co nutně potřebuji.“ A nebo: „Nemám psa, ani bych ho neuživil.“
V poslední předokupační sbírce Metličky (1968) napsal Skácel tyto předvídavé verše:
„V hodině naší smrti / Až přijde den / Den vhodný k umírání / Budeme trhat koukol // Ze studničky dětství / Zvedneme svatý obrázek / A sotva dotkneme se vody // Ze studničky dětství // V hodině naší smrti / Až přijde den / Den vhodný k umírání / Usměje se malomocný král.“
Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň.
Marné čekání na anděla
„Celou noc čeká anděla / čeká že přijde sepsat jeho při / věří že anděl uvěří // Andělé zatím / (přišli tří) / váhají venku u dveří / a vymýšlejí práh.“
To jsou verše z poslední sbírky, jejíhož vydání se autor dožil, knížky Kdo pije potmě víno. Verše prosté jako nápis vytesaný do skály. Podobenství, z nějž už nejde naděje, nýbrž opadává strach.
Komunistická totalita básníkovi každopádně krutě ukrátila život, zemřel ve věku 67 let deset dní před převratem 7. listopadu 1989. Jana Soukupová v pěkném článku ke stému výročí jeho narození, v únoru 2022, napsala na iDnes zajímavou úvahu: „Ale měl by z nových poměrů radost? Pamětníci soudí, že nikoliv. Jednak už byl hodně nemocný a unavený, ale především při své citlivosti mnohé vycítil předem. Až zamrazí, co napsal svému příteli, spisovateli a scenáristovi Jiřímu Friedovi chvíli před svou smrtí 11. října 1989 jako reakci na perestrojku v Sovětském svazu a nadějné změny v dalších státech socialistického bloku.: „Všechno bude velice bolet. Budou dohnisávat staré rány a nové se budou otevírat. A i všelijací masochisté se najdou. Jen málokdo si uvědomí, že zase pohřbíváme velký a krásný sen. Jsme na pohřbu, opravdu.“ A jeho celoživotní sociální citlivost jej vedla k prorockým vyjádřením. „Náš pád do spotřební společnosti nebude zrovna radostný,“ napsal rovněž v roce 1989. „Objeví se (kde se vzali, tu se vzali) spousta ‚šikovných‘ lidí, kteří budou z posunů tvrdě a nelítostně těžit na úkor druhých, těch tichých a zaostale slušných. A zrovna nikoliv schopnější, ale bezohlednější budou přežívat.“ A 12. srpna 1989 napsal svému příteli Friedovi také: „Jsme na tom jako Sokrates, který nezamítal demokratickou soustavu jako takovou, ale znal formy manipulace s prostým občanem, jehož nízké vzdělání využívali vojevůdcové soupeřících stran ke svému obohacení.“
Ke konci života obdržel Skácel italskou a slovinskou literární cenu, mnoho let po jeho odchodu jej úchvatným způsobem připomněl Hradišťan Jiřího Pavlici zhudebněním jeho básní pro album O slunovratu. Skácel byl dekorován titulem „čestný občan města Brna“, byla mu odkryta pamětní deska na náměstí Svobody a obří postmoderní skulptura na Špilberku, odkud může shlížet, jak kdosi napsal, na své milované Brno. Škoda přeškoda, že si Brno na svého velikána vzpomnělo, až když bylo pozdě. V té souvislosti mi napadá ocitovat aspoň úryvek z jeho sbírky Smuténka (1965) – báseň Pořád. Je v ní skryto víc, než se vejde do obyčejných slov:
„Tolik se bojím ticha do němoty, / té tíhy na stromech a věčnosti, / co v lidech přestala. / A nestydím se ani za nehet / za svoji úzkost, bože, ty to víš. // Padá to na mne tiše, beze slova, / jak marná lítost, / aspoň té jsme schopni, /a na laskavé slovo čekáme, / zatímco venku, za oknem to padá. // A pořád dál a hůř.“
Metr nekonečného ticha
Ztišená, to je asi to pravé slovo pro pojmenování Skácelovy poezie. Avšak nejen té. Kromě jedenácti básnických sbírek a řady knížek pro děti napsal také řadu fejetonů (možná spíše drobných zastavení času), které vycházely časopisecky a pak i ve dvou knižních souborech. Ten první, Jedenáctý bílý kůň, vyšel v roce 1964 a obsahuje i následující text, nazvaný Malá recenze na stát. I ten je dobrým vodítkem k pochopení Skácelova světa.
„Není to recenze na stát, ve kterém žiji, to bych si netroufal. Jako většina českých žurnalistů dokázal bych nanejvýš zrecenzovat USA, protože jsem tam nikdy nebyl.
Mám na mysli Nepál. Velmi se kořím nepálské vládě a miluji ji. Je mi sympatická.
Nadchla mne, protože vydala nedávno zákaz horolezeckého výstupu na horu Mache Puchare, vysokou přes 7000 metrů. Udělala to z překrásného důvodu: aby si alespoň jeden z himalájských velikánů uchoval své věčné tajemství a zůstal nepřemožen. A učinila tak právě včas. Před sedmi lety pokusila se o ten kopec britská expedice, ale třicet metrů před cílem se musela naštěstí vzdát. I to je mi sympatické. Vždycky jsem to v životě vzdával třicet metrů předem.
Je to tak jistější. Dál už o nic nejde a je to nuda. Co potom? Už nic nezbývá, už vůbec nic. A proč někoho nebo něco porážet?
Koupil jsem si nový klobouk, abych jej mohl okázale smekat před nepálským státem. Jeho vláda zná cenu tajemství. Dokázala, že na zeměkouli zůstane místo nekonečného ticha, čtvereční metr sněhu, do kterého se nikdy neotisknou lidské šlépěje.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Žantovský
